Před 17 dny
Dnes jsou v našich podmínkách (s výjimkou ortodoxních Fiatářů) takřka neznámé, ale ještě v sedmdesátých létech byly součástí běžného koloritu na našich silnicích, ale vinou nedostatku náhradních dílů, vzájemné kanibalizace, vysoké náchylnosti ke korozi a velkého kilometrovému proběhu odešly do historie. Dovolte nám, abychom nad elegantními italskými sedany a kombíky poodhrnuli závoj zapomnění… „Ševče, drž se svého kopyta!“, říkávali naši prarodiče a určitě netušili, jak moc to platí v automobilovém průmyslu. Když totiž Mercedes-Benz začal vyrábět malé modely, žádný průlom se nekonal. Velké „třicítky“ Renault se staly vším možným, jen ne oblíbeným zbožím, totéž lze říci o Peugeotu 604. Jsou totiž výrobci, proslulí svou nižší střední a nejnižší třídou, pak ovšem Ti, jimž by se koketování s trpaslíky nevyplatilo ani hospodářsky, ani obchodně-politicky. A to je zrovna případ italského Fiatu: kdykoliv zabrousil do nabídky, oslovující bankéře, senátory, ministry a movité kapitány průmyslu, jen málokterý z nich se s nadšením řítil do první prodejny, aby skoupil vše, co se nabízelo. Fiatu prostě sedí role producenta diblíků, i když několikrát v poválečné době zkusil i vyšší sféru. O jednom takovém pokusu si dnes řekneme.