Jan Novenko (vpravo) se narodil v osadě Kurtáň u Fiľakova na jižním Slovensku, otec byl ruský voják. Od roku 1944 se s otcem zapojovali do pomoci partyzánům, sledovali vývoj Slovenského národního povstání i příchod vlasovců do oblasti. Koncem roku 1944 se Ján Novenko připojil k Rudé armádě a stal se členem kontrarozvědky Směrš. Na fotce mladý Ján Novenko s velitelem jako člen Směrš.

S jednotkou se účastnil bratislavsko-brněnské operace, pomáhal při osvobozování Lanžhotu, Hustopečí a dalších míst. Společná fotografie oddílu ve kterém působil, Ján Novenko dole napravo. Hrušovany u Brna, květen 1945.

Nejznámější obětí řádění agentů Směrš byl generál Sergej Vojcechovský. Bojoval v československých legiích, účastnil se občanské války na straně bělogvardějců. Poté sloužil v armádě nové Československé republiky.

Sergej Vojcechovský s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem během vojenského cvičení.

Po 2. světové válce byl unesen sovětskou zpravodajskou jednotkou Směrš a zahynul v gulagu.

Sergeje Vladimiroviče Marakujeva unesli pracovníci Směrš krátce po osvobození 20. května 1945. Důvod zatčení zněl, že bojoval proti bolševikům v občanské válce. Odsouzen byl za protisovětskou činnost. Kvůli pokročilému věku ho odsoudili na pět let pobytu v gulagu plus osm let ztráty občanských práv, to znamená přikázané místo pobytu. Sergej Marakujev zemřel v roce 1945 tři měsíce po svém zatčení.

Marakujev se na seznam nepřátel Sovětského svazu dostal proto, že se v Praze stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům.

Vasilij Vukolov, rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská, bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. Posléze se s rodinou usadil v Československu, kde získal občanství. Sovětští agenti ho neodvedli jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Dva roky po válce zemřel.

Sergej Marakujev (druhý zleva) a Vasilij Vukolov (nalevo), rodinná fotografie datovaná rokem 1925.

Anastazie Kopřivová, dcera Vasilije Vukolova a vnučka Sergeje Marakujeva. Co se stalo s jejím dědečkem, vypátrala až po rozpadu Sovětského svazu.

Jeden z dokumentů, který pomohl odhalit osud dědečka Anastazie Kopřivové. Je na něm datum a místo zatčení Sergeje Marakujeva agenty Směrš.

Anastázie Kopřivová se svou starší sestrou. Dědečka odvlekli 12 dní po konci války, jí tehdy bylo 9 let.

Ruská školka Hanspaulka Praha 6, Anastázie Kopřivová – prostřední řada druhá zprava.

Anastazie Kopřivová na snímku z roku 2016, kdy své svědectví poskytla Paměti národa.

Ruský institut zemědělství. Dědeček Anastázie Kopřivové Sergeje Marakujev sedí uprostřed vpředu (ředitel).

Budova Státního výzkumného ústavu zemědělského (dnes Ústav organické chemie a biochemie AV ČR) byla postavena na Flemingově náměstí 542/2 v Dejvicích v letech 1923–1929. V ústavu pracovala řada ruských botaniků včetně otce Anastazie Kopřivové Vasilije Vukolova.

Vasilij Vukolov (vlevo) v laboratoři Státního ústavu zemědělství – oddělení lukařsko-pastvinářské. Snímek byl pořízen někdy během 2. světové války.

Tablo Ruské zemědělské školy v Praze.

Stopy ruské emigrace v Praze 6 vedou i na Ořechovku do vily v Dělostřelecké ulici 11, kterou po osvobození okamžitě obsadila sovětská kontrarozvědka Směrš (Smrt špiónům), která využila poválečného chaosu a rychle zatýkala na osvobozených územích „bílé” emigranty, kteří byli považováni za nepřátele Sovětského svazu.

Vladimír Pivovarov s manželkou před svým obchodem v přízemí ruského dvojdomu „Patriotika“ v Koulově ulici 6/8. V tomto domě žili matka, sestra a bratr spisovatele Vladimira Nabokova.

Profesorský dům v Rooseveltově ulici čp. 597 nechalo postavit Česko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo podle návrhu ruského architekta Vladimíra Alexandroviče Brandta, který přenášel na ČVUT. V domě, dokončeném v roce 1925, žila ruská inteligence. Při návštěvě Prahy v něm pobýval i nositel Nobelovy ceny, spisovatel Ivan Bunin.

Poslední fotografie ruské pedagožky Vladimírovny Žekuliny (první vpravo) na dvoře Profesorského domu před jejím odjezdem do Belgie v roce 1949. Většina Rusů byla ze svých domů v Dejvicích a Bubenči na začátku 50. let vystěhována.

Ruští imigranti postavili další tři domy na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů).

Budova Ruského tenisového klubu (RTK) v Dejvicích.

Členové Ruského tenisového klubu.

Hana Blagodárná se v roce 1957 provdala za Dimitrije Blagodárného, syna ruského emigranta Konstantina Blagodárného, který našel v Československu útočiště po vítězství bolševiků. Poválečnému zatýkání unikl, protože byl právě služebně na Slovensku. Hana a Dimitrij vyrůstali v Dejvicích kousek od sebe a poznali se v roce 1951 na plese lesnické fakulty, která v té době sídlila na Vítězném náměstí.

Dimitri Rafalský je syn ruského diplomata a lingvisty Vladimira Rafalského. Otce a jeho strýce Alexandra Ščerbačeva zatkla kontrarozvědka Směrš hned v květnu 1945. O osudu svého otce se Dimitri Rafalský dozvěděl už v roce 1968, když emigroval do Bruselu.

Ruský šlechtic a bělogvardějec Nikolaj Sergejevič Irmanov (uprostřed) se svou rodinou. Po bolševické revoluci v Rusku v listopadu 1917 putoval po Evropě a v roce 1936 se usadil v Praze, která poskytla v rámci tzv. Ruské pomocné akce útočiště více než 20 tisícům ruských uprchlíků po konečném vítězství bolševiků v roce 1921. Z Československa náhle zmizel, jeho žena Sofia (na snímku napravo) později zjistila, že zemřel v gulagu.

A ještě pár dobových připomínek: Vizitka jednoho z obyvatel Profesorského domu národohospodáře a statistika Petra Ostrouchova.

Vizitka správce oddělení učebních pomůcek komitétu pro umožnění studia ruských studentů v ČSR.