Bosé karmelitky si zvolily za své povolání řeholi – žít skromně a každý den se intenzivně modlit a prosit Boha za lepší svět. Takto to dělají už od 17. století, kdy jejich komunitu Karmel sv. Josefa v Praze založila Marie Elekta od Ježíše.
Před dvěma lety se však řeholnice z této komunity odstěhovaly do Drast u Klecan a svýma vlastníma rukama pomáhají postavit klášterní areál na místě zchátralého zemědělského sídla.
Práce je zde požehnaně.
A tak se karmelitky denně věnují duchovnímu životu zhruba sedm hodin denně a přes pět hodin denně navíc pracují. Nyní tráví hodně času na stavbě.
Sestra Marie, která je ve svých 27 letech nejmladší řeholnicí devítičlenné komunity karmelitek, například vybírá nečistoty z odvětrávacích kanálů budovy.
Ve stavební buňce si vyzvedne potřebné náčiní, nasadí si helmu na hlavu, rozsvítí čelovku a jde na to.
S kbelíkem a lopatkou se vtěsná do malého kanálu.
Pak se v něm posouvá po kolenou.
A odstraňuje z kanálu smetí, které by bránilo hladkému proudění vzduchu, bez něhož by budova mohla navlhnout.
Takto to vypadá na staveništi. Když prší, sestry se brodí v bahně. Na snímku je fotograf SZ Jan Mihaliček.
Toto je bývalá sýpka, v níž má být v budoucnosti například refektář (společná jídelna). Karmelitky na ni nyní vybírají peníze ve veřejné sbírce na portále Donio.cz. Do vyhledávání stačí zadat slovo karmelitky nebo Drasty.
Takto vypadá klášterní areál z výšky. Nahoře je takzvaný Panský dům, v budoucnosti dům pro hosty. Vpravo je bytový dům, v němž karmelitky postavily na úvěr 11 bytů a nájem z nich jim bude vypomáhat v jejich hospodaření. Naproti Panskému domu je bývalá sýpka a uprostřed staveniště jsou vykopány základy pro klášter. Napravo od nich jsou vidět základy budoucí kaple, které připomínají lipový list.
Toto je Panský dům, kde nyní řeholnice bydlí a také se v něm modlí. V budoucnosti by ho rády vyhradily na krátkodobé pobyty pro rodiny a jednotlivce nebo pro církevní i firemní skupiny, které by tam pořádaly semináře, teambuilding či exercicie (duchovní cvičení).
Takto vypadal Panský dům v okamžiku, kdy ho karmelitky spolu s celým areálem koupily. Z jedné strany byl obklopen zanedbaným parkem.
Z druhé byl zarostlý zelení.
Karmelitky se musejí hodně otáčet. Ačkoliv se sedm hodin denně modlí, musejí také pracovat, protože to je součástí jejich duchovní činnosti a zároveň si na sebe chtějí vydělat, aby byly co nejvíc soběstačné. Sestra Alžběta si na obrázku bere z valníku dřevo do keramické dílny, aby si v ní mohla zatopit. Složila teprve takzvané „dočasné sliby“, a tak má hlavu zakrytou bílým závojem. Její sestry, které už složily věčný slib, ho mají černý.
Alžbětina práce začíná nyní v zimě vždy tím, že si nejprve naštípe polena a třísky a zatopí si v kamnech.
Jinak by ani nemohla ve studené dílně pracovat.
Hlínu, která je ukryta v nádobách, aby nevyschla, Alžběta vtlačuje do připravených forem. Ty si připravuje podle předepsaných vzorů nebo je dělá podle vlastní fantazie.
Většina motivů je křesťanských.
Po vyklopení z formy se polotovar začistí, nechá se vyschnout a poprvé se vypálí.
Po takzvaném přežahu se na něj nanášejí barvy.
Nejprve burel, což je černý prášek, a pak glazura.
Následně se výrobek znovu vypálí.
A případně dozlatí a následně zabalí.
Vedle keramických výrobků zhotovují karmelitky také svíčky, přáníčka či šátky a výrobu chtějí rozšířit také o výrobky ze dřeva či bylinné čaje.
Výtěžek z prodeje výrobků sestrám před covidem stačil hradit polovinu jejich provozu. Po zavření kamenné prodejny jim však zbyl jen e-shop, který zatím původní příjmy nedohnal.
Řeholnice tak chtějí nabídku na e-shopu obohatit i o jiné než křesťanské výrobky, aby si je kupovali i nevěřící občané. Příkladem je například keramická brož v podobě jeřabin.
Nyní je však pro řádové sestry zásadní, aby dostavěly celý areál a zkultivovaly přilehlé pozemky, na kterých je mnoho náletových dřevin i černé skládky.
V tom jim pomáhá traktor.
Řídit se ho naučila sestra Terezka a vždy, když je třeba, nasedne do něj a stane se na chvíli traktoristkou.
„Řidičák nemám, na soukromém pozemku to není nutné,“ vysvětluje řeholnice Terezka.
A kdo kácí stromy a následně je řeže?
„Postupně se učíme všechno možné, ale pomáhají nám také naši příbuzní a známí a také brigádníci,“ vysvětluje sestra Terezka.
Ti jezdí do Drast pomáhat o sobotách. Bývají to věřící i nevěřící nebo rodiny s dětmi. „Přinesou si svačinu, pracujeme, co je potřeba, a pak si společně povídáme,“ popisuje brigádnickou náplň sestra Marie.
Do práce se zapojuje také představená komunity, sestra Markéta (vlevo).
Žije v ní už téměř 20 let a nikdy zatím nelitovala, že si řeholní cestu zvolila. „Pocházím z věřící rodiny a odmalička jsem cítila, že půjdu řeholní cestou, jen jsem hledala tu správnou pro mě. Zjistila jsem, že to je právě intenzivní vztah s Bohem pomocí modliteb. Těžko se to vysvětluje, ale náš vnitřní svět je velmi bohatý a jsme velmi šťastné. Věřím tomu, že když se modlíme, pomáhá to i ostatním,“ vysvětluje představená.
Po necelé hodině práce je valník dostatečně plný.
A je tu další šichta, sbírání odpadků z černých skládek. Ty vznikly na pozemku tak, že na ně dělníci nahrnuli navážky ze stavby metra a lidé tam pak začali přihazovat odpadky.
Sestry zatím odstranily z pozemku o výměře zhruba sedm hektarů tisíce pneumatik a smetím naplnily desítky kontejnerů.
Odpadků však v areálu stále zbývají hromady.
Toto jsou základy na budoucí kapli, kde by se už v příštím roce chtěly karmelitky modlit spolu s veřejností při každodenní mši. Hrubá stavba kaple i kláštera je už zaplacená. Na druhou, jemnější fázi (vnitřek kaple a traktu, kde budou dílny, vrátnice, prodejna a prostory pro přijímání návštěv) je třeba získat ještě zhruba 30 milionů korun.
Takto by měl klášterní areál vypadat po svém dokončení.
Z čeho karmelitky takový projekt platí? Zhruba 60 procent pochází z jejích vlastních zdrojů, kde velkou část tvoří peníze získané prodejem původního sídla a prodejem vlastních výrobků. Část peněz získávají z nájmu bytového domu. Zhruba desetinu zdrojů tvoří restituční peníze, které budou dostávat po dobu 30 let, podobný díl se zatím podařilo sestrám získat fundraisingem. Šest procent jim vydělaly zainvestované peníze (většinou dluhopisy) a 12 procent prostředků musí ještě sehnat.
„Patříme k žebravým řádům a spoléháme na Boží vedení a jeho Prozřetelnost, takže věříme, že zbytek peněz získáme, tak jako v minulosti, z příspěvku dobrodinců,“ vysvětluje sestra Milada, která má na starosti stavbu a její hospodaření, přístup sester k získávání nejistých finančních prostředků.
Nyní se však i kvůli invazi Ruska na Ukrajinu mění vše tak výrazně, že se původní finanční plány všech, kteří něco staví, mohou výrazně měnit. Počítají s růstem nákladů i sestry? „Ano, je to těžké něco predikovat, vše se neustále mění a nelze vše přesně spočítat. Ale my nefungujeme jako firma. Vnímáme to tak, že při vší snaze by zde měl zůstat prostor pro určitou nezajištěnost, který se pro nás stává prostorem důvěry v Boha a závislosti na něm,“ vysvětluje řeholnice Marie.
Až areál dokončí, uzavřou se řeholnice v klauzuře, což znamená to, že se zcela i fyzicky oddělí od okolního světa, na společných modlitbách v kostele budou sedět odděleně od ostatních věřících, zdí budou oddělené od veřejnosti také na zahradě a ven budou moci vycházet jen k lékaři či na úřady.
Nebude se jim pak stýskat po lidech, kteří k nim jako dobrovolníci dojížděli z celé republiky a společně si s nimi povídali?
„Život má různé etapy. Toto je velmi pěkné, užíváme si to, ale přece jen náš řád je založen na modlitbách a intenzivním vnitřním spojení s Bohem. Bereme to jako naše poslání, které nás naplňuje štěstím, a už se na to moc těšíme,“ vysvětluje představená Markéta.
47/50