Instalatéřina je dřina.

Obsahuje v sobě tahání těžkých věcí, například umyvadel, van, záchodů či kotlů…

Povolování a utahování různě silných závitů.

Vrtání i lezení po výškách.

Řezání.

Nebo například manipulaci s těžkým vedením.

Od všeho kus jsem okusila v jednodenní šichtě ve smíchovské firmě Kotmel instalatéři. Její zakladatel, Martin Kotmel, stojí na obrázku vlevo.

Podnikatel se k práci rukama dostal až poté, co studoval tři roky matfyz a učil na škole fyziku.

„U nás doma byl vždy velký důraz na kulturu a práci hlavou. Tak mi to chvíli trvalo, než jsem pochopil, že se chci živit rukama a rekvalifikoval jsem se na instalatéra,“ říká Kotmel.

Kulturní duch však i přesto z technicky orientované firmy nezmizel. Na stěně visí například obraz od malířky Marie Molové, který Kotmel vybarteroval za plynové rozvody v domě.

Bohémský přístup, kdy nezáleží na tom, kdy přesně se co udělá, hlavně že to nakonec je a je pohoda, však musel podnikatel při vedení firmy změnit.

„Zavedli jsem systém, v němž každý ví, co má kdo dělat, kde a jak, a v jakém to zanechává stavu. Jsme tak navzájem zastupitelní, což je nezbytné,“ vysvětluje Kotmel, proč musel svou přirozenost změnit.

Kreativní přístup však lze vysledovat i na „nádobě“ na spropitné udělané z armatury.

Ale pojďme na začátek celé instalatérské směny, která začíná ve skladu, kde se bere hlavně nářadí.

Materiál se kupuje „čerstvý“, protože je ho tolik, že není možné skladovat tisíce různých součástek s konkrétními rozměry. Vždy se kupují na konkrétní den, kdy už je jasné, co přesně se bude dělat.

Nosím štafle.

A pak vše pomáhám skládat do auta, kterým vyjedeme za zakázkou.

První zastávka je v instalatérských potřebách, kde koupíme vše, co potřebujeme pro konkrétní práci.

V obchodě jsou jen samí muži a vypadá to, že si prohrabování v různých součástkách užívají, nebo minimálně vědí, na co jsou.

Já se chytám jen u naprosto základních věcí. „Ha, ventil!“ říkám si potěšeně.

A toto bude asi na plyn, když to je žluté – a ano, skutečně, je to tam i napsané, takže jsem to zase odhadla správně.

U kasy mě šokuje, že za těch pár „věciček“ ve vozíku máme zaplatit téměř 18 tisíc korun.

„Ještě tam nejsou měděné trubky, ty jsou nejdražší,“ uklidňuje mě Kotmel.

No bodejť, když jsou tak krásné, že by z nich šly vyrábět moderní šperky.

Nakládáme různě silné trubky a jedeme s nimi do školy, kde máme vyměňovat staré plynové topení za nové s mnohem menším průměrem. Škola už totiž nebude vytápět plynem celou budovu, ale jen laboratoře.

Celé původní vedení se musí kompletně sundat.

Řeže se postupně tak, aby uřezávané kusy nespadly někomu pod štaflemi na hlavu, nebo na zem, kterou by poničily.

Trubku nelze také odřezávat jen z jedné strany, protože by se celá konstrukce mohla vlastní vahou zhroutit. Dopředu je tedy nutné si rozmyslet, kudy budou řezy vést a který bude s ohledem na fyzikální zákony první a které následné.

Armatura vedoucí ze zdi se ponechá a namontuje se do ní nová s novými závity a trubkou.

Nejprve se však musí propálit Stalinovy fousy, tedy části starého konopného těsnění. Pak už půjde starý závit povolit snadněji, ale musí se pospíchat, dokud je vnější trubka vlivem tepla roztažená a pustí snadněji tu, která do ní zapadá.

To jsou ony – Stalinovy fousy. Hromadě se říká panenka a části pramen.

Konopné nitě se musí ve směru otáčení navázat na nové těsnění, které zapadne do starého.

Používá se k tomu i pasta, která pomůže utěsnit konopí v drážkách. Utěsňování pomocí konopí se říká „pakování“.

Pak se nový závit pomocí redukce přitáhne na původní trubku. Když se to řekne, vypadá to jednoduše.

Když to dělám, zjišťuju, jak je to náročné pořádně dotáhnout.

Pak se laserem vyměří dráha pro nové vedení.

Navrtají se otvory pro takzvané objímky.

Ty budou přidržovat roury u zdi.

Nadšení se samozřejmě cení, takže dostávám pochvalu, že jsem dobrý „hokr“ (hovado k ruce) a instalatéřinou bych se prý uživila.

Pak je nutné nařezat spojovací díly. Musí se dávat pozor, aby se rozměry vypočítaly správně, protože každá chyba stojí stokoruny.

Trubky se zasunou se do „fitinek“, které slouží ke spojování dalších trubek.

A začne se postupně rozvádět nové vedení po celé stěně.

Ještě se musím naučit lisovat, tedy spojovat roury lisovacími kleštěmi.

To jsou ony – vypadají jako velmi silná zbraň.

Nechtěla bych mít prst mezi jejich čelistmi.

Cvak – a je to. Plyn už neunikne.

Lisovat jde samozřejmě i přímo u zdi.

Takto vypadá má první instalatérská práce. Na „přidržtašku“ docela dobrý, ne?

Ostatní části vedení však natahuje majitel firmy Kotmel. Kdybych to dělala já, trvalo by to místo dne asi týden, a to by u mě musel pořád někdo stát, aby mě kontroloval.

A takto vypadá výměna trubek na konci dne. Teď se ještě musí všechno odnosit a uklidit.

Jsem hodně unavená, ale zároveň spokojená. Moc dobře si pamatuji, jak vypadala místnost se starými trubkami a jak teď, a to mě hřeje.

Právě rychlá zpětná hmatatelná vazba o tom, co člověk dělá, byla pro Kotmela hlavním důvodem pro to, aby se rozhodl přejít od práce hlavou k práci rukama.

Rozumím mu a rozumím i jeho názoru na to, že lidé by se měli o své budoucnosti rozhodovat později než na základní škole a střední škola by měla být hlavně o poznávání sama sebe.

„Chtěl bych založit soukromé učiliště pro lidi po maturitě, kteří už vědí, co chtějí dělat. Věnovali by se tam jen řemeslu, jazykům a rozvoji počítačových a komunikačních dovedností,“ říká podnikatel.

„Kdo totiž nemá své řemeslo rád, nemůže ho dělat dobře a učni končí na učilištích často nedobrovolně proto, že se nedostali jinam. Pak nemají tu správnou motivaci, práce je nebaví a podle toho to vypadá,“ dodává Kotmel. Na obrázku je nepovedené dílo z práce jiného řemeslníka.

Zde je naopak dílo instalatéra, který o své práci hodně přemýšlí. Na odebrání starého a instalaci nového kotle si sestrojil kladku.

Zájem o instalatérské řemeslo je i díky velmi slušným výdělkům vysoké. Loni dokončilo studia v celém Česku přes 800 nových absolventů.

Jejich počet však nestačí nahrazovat řemeslníky odcházející do důchodu.

„Počty chybějících řemeslníků v oboru instalatér se pohybují minimálně ve stovkách, ale spíše jde o tisíce. To se projevuje dlouhou čekací dobou, ale i cenou za provedenou práci,“ vysvětluje Vilém Kodíček, zástupce ředitele Střední odborné školy Jarov.

Já jsem si z instalatérské šichty odnesla to, že pokud by se do tohoto řemesla chtěla pustit žena, potřebovala by „parťáka“, který jí pomůže tahat těžké věci. Sama by je při pojíždění za zákazníky utáhla jen velmi těžko.