Vystudoval práva, nejvíc se cítil být výtvarníkem, avšak proslul hudbou a divadlem. Jiří Šlitr, od jehož narození tento čtvrtek uplyne 100 let, složil písně Krajina posedlá tmou, Klokočí, Malé kotě či Včera neděle byla. Po boku Jiřího Suchého založil Divadlo Semafor, jedno z center pražské kultury 60. let minulého století. Zemřel předčasně v roce 1969, bylo mu 45 let. Nově ho připomíná kniha.

Říkali mu Doktor klavír nebo Doktor matrace, dovedl hrát virtuózně na piano. A ovládal i harmoniku, varhany, kytaru, trubku či saxofon. Své nemotornosti využil k vytvoření úspěšné image posmutnělého intelektuála s kamennou tváří, který se v buřince a šlích až komicky nehodí do šantánu, jak se říkalo zábavním podnikům kabaretního typu. Na snímku jsou Jiří Suchý a Jiří Šlitr s obřími číšemi v červenci 1966 na karlovarském festivalu.

Šlitr (na snímku jako moderátor soutěže krásy studentek ekonomických škol Miss Economia) působil výrazně právě kombinací strojenosti a neobratnosti. Byl to ironický protipól suverénních bavičů, zároveň vyvažoval náladu textů Jiřího Suchého.

"Šlitr nebyl vůbec zpěvák. Já taky ne. Já přece jenom trošku jo, ale Jiří byl naprosto nezpěvácký typ. A tím to ohromně vyhrával, protože zpěváků byla fůra, ale takový Šlitr byl jenom jeden," vzpomínal Suchý. Na snímku je Šlitr u klavíru v roce 1965.

Za období o něco delší než dekádu Šlitr zkomponoval hudbu k více než 350 písním, účinkoval ve dvacítce divadelních inscenací, autorsky i herecky se podílel na filmech Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů nebo Zločin v šantánu. Na snímku jsou Šlitr a Suchý.

Šlitr (vlevo) také přispěl hudbou ke snímkům Miloše Formana Konkurs a Černý Petr či k debutu Věry Chytilové O něčem jiném. Ilustroval více knih včetně několikátého vydání Zbabělců Josefa Škvoreckého z roku 1968. Domluvil se německy, rusky, francouzsky i anglicky.

Vábil ho svět umění. Rok před založením Semaforu v říjnu 1959 účinkoval nejen jako pianista (na snímku) v představení Laterny magiky na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, kde Československo zažilo nebývalý úspěch. Představení, které novátorsky kombinovalo živé vystoupení s předtočenými filmovými záběry a hudbou, zajistilo tvůrčímu týmu včetně Šlitra několik let hostování po světě. Laterna magika se stala vývozním zbožím socialistické republiky.

Několikaměsíční pobyt v Belgii způsobil Šlitrovi kulturní šok. Expo i návštěva galerií ve městě mu ukázaly, že současné umění je úplně jinde. Pokusil se to zohlednit ve vlastní výtvarné tvorbě. Jeho kresby začaly být zkratkovitější, méně realistické. Na snímku je Šlitrova kresba Bruselu.

Později navštívil Polsko, Vídeň nebo Londýn. V polovině 60. let měl samostatnou výstavu v New Yorku, kde snil o účinkování na Broadwayi. Na snímku z roku 1965 je Šlitr (vpravo) s jazzovým trumpetistou Louisem Armstrongem při jeho návštěvě Prahy.

Kontakty v USA sháněl Šlitrovi exulant Jiří Voskovec, jeho vzor z éry Osvobozeného divadla. "Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku," popsal Voskovec svého o generaci mladšího jmenovce, kterého v dopisech oslovoval "drahý Šlitříku". Na snímku je Šlitrova kresba New Yorku.

Za mořem to nakonec nevyšlo, o to úspěšnější byl však Jiří Šlitr doma. Semafor, takzvané divadlo malých forem, přinesl do československé kultury 60. let novou poetiku hravosti, nadhledu a svobodomyslnosti. Na snímku je Šlitr s Hanou Hegerovou na ruzyňském letišti v roce 1962.

Lidé před divadlem stáli dlouhé fronty, popularitu koneckonců ilustrují i záběry z filmu Konkurs od Miloše Formana z roku 1963. "Celým svým stylem k nám přinášeli Šlitr se Suchým lehkost moderní zábavné hudby – s její populárností, potenciální hitovostí, rafinovaně formovanou odlehčeností. Bylo to náhle něco nového," napsal v Lidových novinách kritik Pavel Klusák, podle nějž Semafor "otevřel u nás dveře popmusic rokenrolového věku".

Šlitr se Suchým psali hit za hitem, hru za hrou - Taková ztráta krve, čtyři písňová pásma o Zuzaně, Kdyby tisíc klarinetů a další. Asi nejslavnější byla hudební komedie Jonáš a tingl-tangl, kde Šlitr v roce 1962 poprvé vystoupil na semaforském jevišti i coby osobitý zpěvák a Suchého herecký partner. Snímek pochází z archivu vydavatelství Supraphon, které zveřejňuje semaforské hry. Například v roce 2021 vydalo komplet 15 CD nazvaný Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad.

Jonáš a tingl-tangl vznikl poté, co Semafor na konci sezony 1961/1962 opustily největší pěvecké hvězdy Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová. Soubor neměl stálou scénu a kočoval po Praze. Nastala krize. "Když odešli Matuška, Pilarová a s nimi další, psalo se, že je to konec Semaforu," vzpomínal Suchý.

Ve dvojici se Šlitrem tehdy napůl z nouze, napůl natruc vytvořili komorní revui. V ní se zrodila Suchého nejznámější postava, skládající poctu zapomenutým zpěvákům vaudevillových divadel a kabaretů. A na jeviště se také v černé buřince, s červenými kšandami, poprvé před mikrofon jako komik odvážil skladatel a klavírista Šlitr.

V inscenaci, která je pásmem písní a komických vyprávění, monologů, dialogů či anekdot, se Suchý a Šlitr etablovali jako klaunská dvojice.

Kabaret Jonáš a tingl-tangl měl mimořádný úspěch. Na pultech knihkupectví se prodávalo libreto vydané s dalšími semaforskými hrami v nákladu téměř 30 tisíc výtisků, singly s písněmi mizely z obchodů po tisících a hudební leitmotiv, skladba Vyvěste fangle, zněl denně z rozhlasu jako znělka pořadu Gramotingltangl.

Jonáš a tingl-tangl se nakonec dočkal 250 repríz a po derniéře na jaře 1967 lidé podepisovali petice za jeho obnovení.

V ten okamžik byl možná vrcholně naplněn talent, jenž v Jiřím Šlitrovi (vpravo), narozeném 15. února 1924 v Zálesní Lhotě u Vrchlabí, dřímal od tří let. Hudební nadání zdědil po matce, jež hrála na klavír, výtvarné po otci, učiteli kreslení.

V roce 1938 se Šlitrovi museli vystěhovat do Rychnova nad Kněžnou, kde hoch absolvoval gymnázium. Tam s kamarády ještě za protektorátu založil dixielandovou kapelu. Poválečná studia práv v metropoli zdárně završil, po promoci však otci předal diplom se slovy, že ho nebude potřebovat. Obor nikdy nepraktikoval. V Praze nicméně již zůstal. Na snímku je z fotografie, která doprovázela výstavu jeho děl v Galerii Villa Pellé.

Po vojně pracoval Šlitr jako výtvarník v Ústředním domě armády a první písně složil s Pavlem Koptou – z jejich dílny pochází například blues Černá Jessie. Kopta jej seznámil s Miroslavem Horníčkem. Ten obsadil Šlitra do svého pořadu a dal jej dohromady s Jiřím Suchým.

"Vztah mezi námi byl opravdu zvláštní. My jsme dlouho nebyli kamarádi. My jsme byli spolupracovníci. Každý jsme si žili svůj život. Povahově jsme byli každý trošičku jiný,“ popsal v rozhlasu Suchý. Na snímku z roku 1967 jsou Šlitr (druhý zprava) a Suchý s francouzským šansoniérem Gilbertem Bécaudem při jeho návštěvě Prahy.

Nejranější společnou skladbou dvojice je Hamlet, o jehož textu přitom Šlitr původně prohlásil, že se nedá zhudebnit. Jejich první společnou hrou se pak v říjnu 1959 stal Člověk z půdy.

Na scéně Semaforu, jejž založili ještě s hudebníkem Ferdinandem Havlíkem, působil Jiří Šlitr nejdřív nejistě. "Před premiérou za mnou přišel režisér: Pane Suchý, já tam Šlitra nemůžu pustit. Pak Jiří řekl první větu a obecenstvo se smálo. Po druhé následoval aplaus. A když řekl třetí, myslel jsem, že uletí střecha," vzpomínal na jejich začátky Jiří Suchý.

Po mnoha slavných hrách v Semaforu si oba v roce 1966 zkusili samostatné programy - Suchý Benefici a Šlitr Ďábla z Vinohrad, hodně bigbítový a méně intelektuální projekt. Na snímku jsou Šlitr a Eva Pilarová v Dobře placené procházce z června 1965.

Po dalších dvou hrách už následoval jen Jonáš a doktor Matrace, hra okořeněná špetkou humoru z podivnosti doby, pro kterou Šlitr napsal některé své nejhezčí melodie včetně songu Jo, to jsem ještě žil opět se Suchého textem. Na snímku jsou Šlitr (u mikrofonu) a Suchý na vernisáži výstavy výtvarníka Karla Teissiga v Praze, únor 1968.

Jiří Šlitr (na snímku v roli konferenciéra na Expu 67) zemřel náhle o Vánocích 1969. Muže, který nekouřil, téměř nepil, nechodil na večírky a zdravě jedl, našli v ateliéru jeho blízcí s milenkou, osmnáctiletou Jitkou Maxovou. Zřejmě nešťastnou náhodou se otrávili plynem unikajícím z topení. Ateliér se nacházel na Václavském náměstí. Šlitr je pohřben na Vinohradském hřbitově.

Zůstaly po něm písně, jež časem zlidověly. A také muzikantské obrázky nebo dívčí akty, které vešly ve známost až dávno po smrti. Šlitrovu výtvarnou tvorbu připomněla mimo jiné v roce 2019 výstava v pražské Galerii Villa Pellé (na snímku).

Představila desítky kreseb z pozůstalosti i jeho dosud nepublikovanou korespondenci s Jiřím Voskovcem.

Přehlídka připomněla, jak moc Šlitra bavilo kreslení. "Táta si s sebou bral údajně všude skicák, na celé hodiny se někam zašil a maloval," vyprávěla Šlitrova dcera, překladatelka Dominika Křesťanová.

Na snímku z výstavy je Šlitrův portrét Jiřího Suchého.

Podle všech svědectví byl workoholik. Přestože se zdálo, že všechnu energii dělí mezi Semafor, účinkování v Laterně magice a skládání hudby k filmům začínající nové vlny, ještě mu zůstávalo dost zápalu pro výtvarnou tvorbu. Skloněný nad papírem skicoval, kdykoliv nebyl na jevišti: na ulici v Praze, Bruselu i New Yorku. Dokonce i za jízdy v autě. Na snímku je Šlitrův portrét Miroslava Horníčka.

V roce 2005 mu byla udělena medaile Za zásluhy 1. stupně in memoriam. Jeho jméno dnes připomíná mimo jiné swingový Hudební festival Jiřího Šlitra, který se v Rychnově nad Kněžnou loni konal už pošesté. Šlitr měl k městu blízko, kromě studia na zdejším gymnáziu tu po druhé světové válce hrával o sobotách a středách v přízemí tehdejšího hotelu Puchwein na Starém náměstí. Na snímku je Šlitrův portrét Jana Wericha.

U příležitosti nynějšího výročí 100. narození vychází Šlitrův první ucelený knižní životopis. Jmenuje se Doktor Klavír, napsal jej rozhlasový moderátor Lukáš Berný. "Šlitrovi se věnuji už asi 25 let, je to moje láska. Oslovil mě zejména jako muzikant svými krásnými písněmi. Léta jsem chodil po bazarech a poslouchal jeho singly a desky. Takže jsem ho přes ty desky objevoval a postupně se z toho stala až skoro posedlost," říká Berný. Na snímku je Šlitrem nakreslený autoportrét.

Lukáš Berný při psaní knihy čerpal z dobových materiálů, pozůstalosti, korespondence, z osobní rodinné kroniky i vzpomínek Šlitrovy famílie, kolegů a přátel. Publikace se věnuje Šlitrově umění i složité osobnosti. Dává nahlédnout také do zákulisí Semaforu, Laterny magiky nebo dobových souvislostí. Na snímku je Šlitrova ilustrace.

U příležitosti 100. výročí Šlitrova narození rovněž Supraphon ve spolupráci s Berným vydal na vinylu album nazvané Jiří Šlitr stoletý s podtitulem Nejlepší písně. Zahrnuje 14 skladeb z let 1960 až 1965. Na snímku je ještě jedna Šlitrova ilustrace.

Vydavatelství Radioservis připravilo ke Šlitrovu jubileu CD Půlnoční párty S+Š, dosud nevydané nahrávky z podzimu 1968, kdy se v rozhlasovém studiu potkávali Suchý a Šlitr s publikem a živě vysílali program složený z písní, vyprávění a her. "Byly to do velké míry improvizované pořady bez scénářů, což bylo tehdy po čerstvém zrušení cenzury něco nevídaně moderního; navíc Šlitr je tam jiný, než ho lidi znají, přirozený, ne v té zažité tradiční semaforské roli komika kamenné tváře s buřinkou. Je to kouzelně neformální a příjemné," konstatuje Lukáš Berný. Na snímku je naposledy fotografie ze Šlitrovy výstavy ve Ville Pellé.

Šlitra nově připomíná poštovní známka s motivem umělce sedícího u pianina, o které se opírá dívka z revue. Od tohoto týdne ji prodává Česká pošta. Návrh vytvořil Jiří Suchý (vpravo), jenž letos v říjnu oslaví již 93. narozeniny.

Právě Suchý nejvíc dbá o zachování Šlitrova odkazu tím, že Divadlo Semafor dnes sídlící v Dejvicích udržuje při životě. Přímo v den výročí, tedy tento čtvrtek 15. února, se tu uskuteční premiéra malé revue nazvané Šli tři Šlitři.

Na 19. února pak pražská scéna Royal Theatre připravila komponovaný večer Ďábel z Vinohrad: Jiří Šlitr - 100 let, ve kterém kromě Jiřího Suchého a Jitky Molavcové ze Semaforu účinkují jazzoví hudebníci: klavírista Emil Viklický, kontrabasista Petr Dvorský a bubeník Jiří Stivín junior.