"Turkmenistán, stát, který by byl skvělou parodií, kdyby nebyl skutečný. Země, kde se všechny ironické poznámky na adresu nesoudných diktátorů stávají skutečností. Země, která je tak strašně směšná, až je strašně smutná. Země, které je lepší se vyhnout." Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě s Luazem, alias žlutou žábou.
Policajt ve velké čepici mi strčí špejli s kouskem vaty do pusy, zatočí s ní a hodí ji na hromadu ostatních. Nemá tušení, která je která a ani ho to zjevně nezajímá. "To bude 40 dolarů za covid test!" Vítejte v Turkmenistánu, absurdní totalitě, které posloužila Sachovi Baronovi Cohenovi jako inspirace k filmu Diktátor.
A že je tady té inspirace více než dost!
Doslova šílený režim této země je prací Saparmurata Niyazova, který sám sebe nazval Turkmenbašim, otcem všech Turkmenů.
Tento sovětský úředník byl v čele země při rozpadu SSSR a udělal si z ní své hřiště. Sám sebe chtěl jmenovat i šáhem, ale okolní islámské země mu jasně naznačily, že to není dobrý nápad.
Celý stát je plný jeho zlatých soch a v době jeho nejsilnějšího kultu jich zde stálo přes 14 tisíc. Nyní je jejich počet menší, protože jeho nástupci také chtějí svůj kult osobnosti
Sepsal (prý sám) knihu mouder zvanou Ruhnama a udělal z ní svaté písmo země. Za jeho života byly z její znalosti skládány zkoušky ve školách a museli jste ji znát i k získání řidičáku. Jeho nástupce, o kterém se říká, že je jeho nepřiznaným synem, kráčí v jeho šlépějích a dohání svou vládu do dalších a dalších absurdit.
Už nemá tolik soch a knihy píše hlavně o koních, ale pro změnu se zhlédl ve svých portrétech. Ty musely viset všude a musely být pravidelně měněny, jak se vůdce rozhodl. Jednou měl červenou kravatu, jindy černou, jednou se usmíval, jindy se tvářil vážně, jindy koukal bokem, jindy na své poddané… tedy pardon, občany. A občané si museli tyto portréty kupovat za své peníze a staré portréty odevzdávat, aby se pak někde neválely.
Nyní zemi ovládá duo otec a syn, bývalý prezident (ten s těmi portréty) se jmenoval vůdcem národa a má větší pravomoci než jeho syn, prezident… tedy takový poloprezident.
Nejlépe celou absurditu té země asi vystihuje příběh, jak bývalý prezident a dnešní "vůdce národa" závodil. Gurbanguly Berdimuhamedow totiž rád závodí a ještě raději vyhrává. A vyhrává samozřejmě vždy! Jednou se účastnil dostihů (koně jsou pro Turkmenistán zásadním symbolem, jejich plemeno Achal Teke je nejstarším na světě) a, jak jinak, vyhrál a další dva koně z jeho stáje doběhli druhý a třetí.
Jenže za cílovou čárou kůň upadl a spolu s ním i vůdce národa, načež byl celý stadion uzavřen a všem byla zabavena všechna záznamová zařízení, která by mohla pád natočit. A protože závodu přihlíželi i zahraniční hosté, bylo uzavřeno letiště a tam jim zabavili notebooky, fotoaparáty a kamery.
Zatčeno prý bylo několik desítek lidí za pokus vyvézt ze země zakázaný materiál. Koni však dobrotivý vůdce odpustil! A jen tak mimochodem, vyhrál při tom 11 milionů dolarů. "Prezident" také rád závodí v autech, kdy samozřejmě také vyhrává. A když se nudí, driftuje kolem slavného hořícího kráteru Darvaza v silném offroadu. Kdo by nemiloval tak skvělého a spravedlivého vůdce se smyslem pro fair play?
A na hranicích téhle země právě jsme. A zíráme! Ne na prapory a portréty, ty jsme tady čekali. Zíráme, jak nás tady s úsměvem okrádají.
Kdyby na hranicích řekli "peníze nebo život", vyšlo by to na stejno.
Turkmenistán si za průjezd nechává zaplatit, stejně jako Čína. Měli jsme za to, že Čína byla absurdně drahá… dokud jsme nepřijeli sem. První požadavek byl na cca 3500 dolarů za sedm lidí, dvě auta a motorku na šest dní. Bylo to hrozné, ale bylo to jako v Číně.
V ceně je povinný průvodce, který na vás po celou dobu dohlíží, abyste náhodou nesvrhli režim, a povinné ubytování ve státním hotelu. Což bylo totéž jako v Číně (jen tam tedy hotel vypadal lépe). Jenže sotva jsme vyrazili k hranicím, dozvěděli jsme se, že to bude mnohem víc. Že nám nějak "zapomněli" říct, že stát bude chtít další a další poplatky, které nejsou zahrnuty v ceně.
Celkově nás Turkmenistán oškubal o skoro 6000 dolarů za šest dní. Opravdu luxusní dovolená!
Tohle vypadá jako příjemné setkání.
A ten pravý luxus má teprve přijít! Když konečně všechno papírování skončí, vyrazíme několik desítek kilometrů dlouhým bezpečnostním koridorem mezi ostnatými dráty dolů k hlavnímu městu Ašchabadu. Tady se bizarnost Turkmenistánu rozjíždí na plné otáčky. Turkmenistán by mohl být parodií, bohužel jí není.
Ašchabad je ukázkou absurdní moci a zvůle jednoho člověka. A ten se rozhodl, že jediné povolené barvy ve městě jsou bílá, stříbrná...
...a zlatá a zelená (ta jedině proto, že se mu nepovedlo stromům nařídit, aby byly bílé) a výjimečně modrá.
Výhled na město tak připomíná podivnou počítačovou hru, kde se nenačetly barevné textury. Nejen, že všechny domy jsou povinně bílé, ale i auta jsou povinně bílá!
Výjimku mají pouze stříbrné a zlaté vozy. Žluté rozhodně ne! A tak mineme náš hotel, kde musíme být povinně ubytováni, a po okruhu míříme daleko za město na odstavné parkoviště barevných aut. Bílý mikrobus nás veze zpět do bílého hotelu, který jsme před hodinou minuli. Táhneme s sebou polovinu našeho vybavení, protože se ho bojíme v zaplachtovaných vozech nechat. V hotelu by byla místa na parkování spousta a žlutá auta by nebyla ani vidět. Ale vůdcův rozkaz zněl jasně!
Hotel je státní a vypadá přesně tak, jak byste si představili státní hotel v postsovětské totalitě.
Obrovskému lobby připomínající vězení vévodí nástěnka s obrazem prezidenta a úspěchy turkmenského průmyslu. Když druhý den přijdeme na snídani, zjistíme, že se servíruje přímo v hale, kam přitáhli obrovský stůl. Zaměstnance na to asi mají, protože to vypadá, že v hotelu pracuje nejen více lidí, než je potřeba, ale více lidí, než je v něm hostů.
Ovšem to nejlepší přichází, když se vám podaří odemknout dveře od pokoje!
Plíseň střídají "umné" opravy betonem a lepící páskou. Koupelna je malá, zato ohavná. Lampičky na zdech někdo ukradl nebo ulomil a ve zdech se skví díry! Zámek na terasu nefunguje, ale není to nic, co by nevyřešila zástrčka.
Terasa vypadá, že se brzy propadne.
Na další den máme naplánovanou cestu na hořící kráter Darvaza, původně jsme tam chtěli jet našimi stroji, ale to by byl poplatek dalších 2x 250 dolarů za auto a 220 dolarů za motorku. Najmout si auto s řidičem vyšlo na 150 dolarů.
A tak "trpíme" ve velkých offroadech s klimatizací a jsme rádi, že si tady nehuntujeme naše vozítka.
Zatímco hlavní město má obrovské dokonalé bulváry, mimo město je to od dost slabší.
Silnice jsou rozbité a jízda v protisměru, aby se řidiči vyhnuli rozbité cestě, je naprosto běžná.
A tak kličkujeme mezi jámami, letíme přes díry a v oblacích prachu jedeme i s velkými terénními auty 300 kilometrů dlouhé hodiny. Když se ale k večeru dostaneme do cíle, stojí to za to!
Turkmenistán nemá moc vyhlášených míst, ale jestli o jednom většina lidí alespoň slyšela (i když třeba nevěděla, kde to je), je to už 40 let hořící kráter Darvaza v poušti Karakum.
Kráter vznikl, když se při hledání zemního plynu propadla podzemní dutina. Ta se záhy naplnila plynem a někdo dostal chytrý nápad jej zapálit, že za pár týdnů vyhoří.
Těžko slovy popsat šedesát metrů širokou a třicet metrů hluboko díru z jejíhož boku trčí přetrhané trubky a kabely, která neustále temně hučí a valí se z ní spalující žár.
Kráteru se přezdívá pekelná brána, a i když to zní hrozně otřepaně, tady to prostě sedí!
A to jsou plameny menší, než bývaly, protože vláda plyn začala odčerpávat, a tak jedné z mála turistických atrakcí v zemi přivřela kohoutek.
Na jednu stranu si člověk říká, že je dobře, že se tu neplýtvá tak obrovským množstvím energie (prý tu shořel plyn za miliardu dolarů ročně).
Na druhou jej napadá, víc, víc...
20/43