"Turkmenistán dělá vše pro to, abyste do něj nejezdili, a když do něj přijedete, dělá vše pro to, aby z vás vytáhl co nejvíce peněz, a když už z vás vytáhne peníze, dělá vše pro to, abyste z něj vypadli. A když se vám cestou zadře motor a dojde benzin, stane se pobyt v něm opravdu zajímavým!" Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, které zakouší na cestě Luazem alias žlutou žábou.

Nad nekonečnou, přímou a úplně prázdnou dálnicí se třepotá fata morgána. Je horko, opravdu horko a my v něm musíme ujet 400 kilometrů na jeden zátah. Pokud to nestihneme, k 6000 dolarům, které z nás tady zatím vytáhli, přibude dalších čtrnáct set. Cestujeme pod neustálým dohledem a náš harmonogram je pevně daný. Zítra musíme opustit Turkmenistán.

Motor Vegu se zakucká a na chvilku se zastaví. Tohle známe, tohle není dobré! Něco se zadřelo nebo přidřelo. K fata morgáně se přidává déjà vu. Afrika rok 2009 a zadřený motor na trabantu. Horko, poušť, fata morgána. Jenže to bylo v Egyptě, tam jsme nemuseli být druhý den za hranicemi.

Zastavujeme a snažíme se udělat všechno pro to, abychom stejného osudu uchránili i Vóžu, naši druhou žábu. Musíme pod kapotu, kde je motor zavřený v trupu pramice, dostat více chladného, byť to slovo je tady dost eufemistické, vzduchu.

Vegu ale už teď nepomůže nic. Motor vydává hrozné zvuky, a jestli pojedeme dál, zadře se úplně. Jediné plus je, že když už nám Turkmenistán vnutil průvodce s autem a naplánoval nám harmonogram tímhle způsobem, máme tu průvodce s autem.

Je škoda, že tu nejsme za jiných podmínek a v jiném režimu. Oleg je znalec historie regionu a jeho vyprávění o památkách a kultuře střední Asie by se dalo poslouchat hodiny.

Teď místo vyprávění připojuje nemocnou žábu za svůj Land Cruiser a vyrážíme do druhé poloviny cesty. Člověk by čekal, že bez motoru bude v Luazu ticho, ale kdeže. Tohle auto prostě dělá kravál pořád. Hluk je menší, ale lomození převodů a hukot pneumatik pořád dokáže vyloudit slušných pár decibelů.

Po několika hodinách jsme na konci dálnice a Turkmenistán se opět projevuje ve své nejlepší formě! Zatímco po dálnici bylo možné táhnout auto 200 kilometrů, 20 kilometrů do města to možné není!

A tak čekáme na odtahovku, která by nás dopravila do města. Když přijíždí, je samozřejmě bílá! Jinak je to ale šrot, nemá ani palubní desku, místo ruční brzdy kámen a voda z chladiče je při zastavení jímána do petky, aby ji mohl šofér nalít zase zpátky. Ale takhle je to podle zákona.

Sháníme odtahovku v trochu lepším stavu. Ani není drahá, 250 kilometrů na hranice vyjde asi na 1700 korun, nakládáme Vegu a vyrážíme směr Uzbekistán.

Ale předtím si dovolíme malou odbočku. Severně od Mary leží zbytky města Merv, kdysi největšího města světa.

Nyní z něj zůstaly jen zbytky zdí a zbytky hradeb.

Je docela dobré dát si to do souvislostí, když se sem vydáte s autem se zadřeným motorem a do toho musíte ještě dnes prchnout ze země. Hned to není tak zlé!

...

Merv je fascinující, je ale na čase vyrazit k severu. Hranice zavírá v šest a my ji musíme dneska překročit.

...

Jenže když chceme koupit benzin, na pumpě je nekonečná fronta a na další taky. Nikdo neví, co se děje, žádné oficiální vyjádření nikde není, ale benzin také není.

Jedeme dál a cesta na hranice je vše, jen ne pěkná. Díry střídá prach, prach střídá písek, písek střídá díry.

A do toho je horko, opravdu hodně horko!

...

Uprostřed ničeho nacházíme další pumpu… ale ani ta nemá benzin.

...

Pumpaři, když vidí, jak na tom jsme, se nám snaží pomoci.

...

Sundávají kryty ze stojanu, hopkají po hadici, dolévají do pumpy benzin.

Vypadá to spíše jako nějaký rituál než něco, co by mohlo doopravdy pomoci.

Když najednou začne z hubice prýštit drahocenné palivo!

Tankujeme do druhé žáby, ale benzinu je jen trochu.

Do naší tříkolky, na které jede Marek, už paliva dost není, ale tříkolka se vejde na odtahovku! A tak už se na ní vezou dvě třetiny žluté kolony.

Naše odtahovka má prázdné kolo. Řidič vyndá hromádku trubek, velký klíč a začne povolovat šrouby. Povoluje a povoluje… ale šrouby nic.

Začínáme se nervózně koukat na hodinky. Hranice zavírá za pár hodin a my to tam máme ještě 150 kilometrů. Když šrouby ne a ne ustoupit, zkusí jimi šofér otočit na druhou stranu a hle… ono to jde. Zjevně má jeho náklaďák opačný závit a zjevně si ho právě opravdu pořádně utáhnul. Jedeme!

Naše jediné vozidlo, které ještě jede po svých, vymetá díru v asfaltu a ráfek na obou pravých kolech získá nepěkný tvar. A to nám přišlo, že je to fakt masivní ocel.

Na zadní pneumatice se navíc objevila boule. Kladivem srovnáme ráfky do přibližně správného tvaru, ale když chceme vyměnit poničenou gumu, jeden ze šroubů v kole se začne protáčet a nejde povolit.

Nedá se nic dělat, jedeme dál! Času je málo a pokuta velká.

Díry střídá prach, prach střídá písek, písek střídá díry. Až se v zapadajícím slunci v dáli objeví modrý pruh řeky. Amudarja, hranice s Uzbekistánem je na dohled!

Už jen pár kilometrů a stojíme u brány. Dál už naše odtahovka ani náš průvodce Oleg nemohou.

Poděkujeme mu za pomoc, a když se nás ptá, co bychom řekli o něm a Turkmenistánu, odpověď je prostá, na něm bychom nezměnili nic, na Turkmenistánu všechno.

Nad námi visí oficiální státní slogan "Nechť je vaše cesta bílá" a fotografie prkenně se tvářícího poloprezidenta před kobercem. Doufáme, že ho vidíme naposledy! Sbohem, Turkmenistáne!