Kdy je luaz pohodlné auto? Když ho vezete na odtahovce. Mohl by to být docela trefný vtip, kdyby to nebyla pravda. Ale i pak je to vlastně vtipné. Jen je to takový smích se skřípáním zubů.
Druhý den ráno, když naše auto spokojeně odpočívá pod krásně vyřezávaným stropem vjezdu do hostelu, který bude, obáváme se, že na docela dlouho, naší dočasnou základnou, se vydáváme ověřit, zda to, že máme auto z bývalého SSSR, má v bývalém SSSR nějakou výhodu. Moc nadějí tomu ale nedáváme, luaz jsme viděli za celou cestu jediný, kousek od Ašchabadu v Turkmenistánu, a to ještě mnohem známější neplovoucí verzi.
Náš útěk z totality, který je tak bizarní, že se podle něj dá točit komedie, je za námi. Teď už musíme vyřešit jen takovou drobnost. Nějak zařídit, aby naše žába zase jezdila bez odtahovky.
Uzbekistán je země bílých chevroletů, stará sovětská auta tady vidíte už jen zřídka. Chevrolety se sem dostaly, když tu na začátku devadesátých let začalo vyrábět auta Daewoo, které později přešlo pod značku Chevrolet. Vozový park tu tak tvoří směs aut z Japonska, Koreje a Uzbekistánu, kterým občas sekunduje nějaká ta lada či volha, které tady s obrovskými zahrádkami dosluhují jako muly pro tvrdou práci.
A tak se vydáváme na mošina bazar, místo, které bychom hrozně moc potřebovali doma. Jak název napovídá, je to místo, kde se prodávají věci na mašiny, jen slovo bazar tady znamená trh.
Hltáme kilometry po stovkách.
Motor se nežene, krajina kolem se nežene, my se neženeme. A jedeme, jedeme, pomalu poklidně.
Máme za sebou skoro polovinu z tří tisíc kilometrů na další hranice Kazachstánu, když se z opravené převodovky začne ozývat nejprve chrastění, které už vydávala, a záhy se k němu přidá temné hučení… to už tady taky bylo.
Pomalu se suneme dál a dál a odpovídáme na stále stejné otázky okolních řidičů a náhodných kolemjdoucích. Z Česka a Slovenska… ano, z Československa, LuAZ, ano, ze SSSR, na benzin, na naftu, ne, těch sto dvacet, co to má na tachometru, to nejezdí, ne, nestavěli jsme si to sami, ano, vážně to plave…
Podivné zvuky se ozývají, když zrychlíme nad 55 kilometrů za hodinu, což je u žáby, která jede maximálně osmdesát, už docela dost. A tak zpomalíme na padesát.
Jsme 50 kilometrů od Číny. Luazem a naprosto nesmyslnou tříkolkou! Je to sice úplná blbost, ale nikdo před námi tohle nezkusil. Je to něco! A je potřeba dovolit sám sobě být tím ohromený.
Někdy je nakonec nejrychlejší zpomalit.
Vždyť přece proto cestujeme, proto abychom se nechali ohromit. Jsme 50 kilometrů od Číny a luazem! To je sakra něco!
Udělali jsme, co šlo, vyměnili všechno, co jsme zvládli vyměnit. Udělali jsme to nejlépe, jak to šlo. Prostě pojedeme a budeme věřit, že to půjde.
Když motor otevřeme, je to úplné africké déjà vu. Motor se zadřel na pístním čepu (to je tyčka, na které se hýbe píst, když lítá v pístu nahoru a dolů).
23/38