Jeden z nejvýznamnějších herců druhé poloviny minulého století Petr Čepek, který zemřel 20. září 1994, čtyři dny po 54. narozeninách, spojil prakticky celý svůj divadelní život s pražským Činoherním klubem, velkou popularitu mu ale přinesl především film. Na jevišti i před kamerou dokázal Čepek diváky zaujmout pronikavým pohledem a temným hlasem a přestože ho podmračený vzhled předurčoval k rolím vážným, navíc většinou záporným, dokázal se prosadit i v komediích.

Čepkův neobyčejný herecký talent vyzdvihovali mnozí, o jeho hereckém nadání byla už v mládí přesvědčena také jeho matka. On sám zpočátku asi kvůli vrozené ostýchavosti k herectví příliš neinklinoval. Divadlo mu učarovalo až v Ostravě, kam se s matkou a bratrem přestěhoval z Beskyd po smrti otce. Následovala přihláška na pražskou DAMU a studium v silném ročníku herce a pedagoga Miloše Nedbala. Jeho spolužáky byli Ladislav Mrkvička, Josef Abrhám, či Jiří Krampol (spolu s Čepkem na snímku).

Po studiích na krátko odešel do ostravského divadla Petra Bezruče, v roce 1965 se ale spolu s několika kolegy a režisérem Janem Kačerem přesunul zpět do Prahy, kde se právě zrodil Činoherní klub, který Petr Čepek považoval za svůj domov. Za téměř tři desítky let hrál na jevišti v ulici Ve Smečkách například v Gogolově Revizorovi, v Dostojovského Zločinu a trestu, slavné jsou jeho role v představení Obsluhoval jsem anglického krále či ve hře Smyčka. Divákům asi nejvíce utkvěla v paměti jeho postava syfilitika Pavla Maliny v Petrolejových lampách (1971), která je na snímku.

A ještě jednou Petrolejové lampy, na fotografii tentokrát s Ivou Janžurovou. Právě v půli 60. let si Čepka všimli filmaři, před kamerou vytvořil přes dvě desítky rolí. skvěle si vedl i v dalším filmu Juraje Herze Morgiana (1972). První hlavní roli si zahrál v Hotelu pro cizince (1966) Antonína Máši, Pro Čepka bylo také významné setkání s Františkem Vláčilem, v jehož filmech Údolí včel (1967) a Adelheid (1969) vytvořil jedny ze svých nejlepších rolí.

Objevil se také v zábavněji laděných filmech, i tam ale Petr Čepek jen vzácně vypadl ze své škatulky zamračených postav. I v komediálních rolích býval temperamentní a z jeho postav šel strach. Čepek působil hypnoticky i v okamžiku, kdy jeho postavy nemluvily, stačilo když tiše stál a nutil diváka nést tíhu svého pronikavého pohledu.

Ať už se jednalo o dragouna Bimbáce ze Tří veteránů (1983), jemuž v očích "plane oheň bitev", o člena správní rady z Postřižin (1980), arcivévodu a jeho dvojníka z komedie Jára Cimrman ležící, spící (1983) či podváděného řidiče Turka z Vesničky mé střediskové (1985). Nezapomenutelná je jeho role produkčního ve filmu Trhák, který na sobě kvůli plýtvání penězi a průtahům neustále trhá košile. "Jak je ten film blbej, tak je drahej!" křičí rozčílený strážce filmového rozpočtu.

Ve filmu Zabil jsem Einsteina, pánové z roku 1970 je v roli věhlasného fyzika téměř k nepoznání. Bohužel, vysokého věku se sám nedožil.

Jeho poslední filmovou úlohou byla titulní role ve Švankmajerově Lekci Faust, za kterou získal in memoriam Českého lva. Veřejnost si ho ale může pamatovat ještě z jeho politického angažmá. Nakrátko ho k politice zavedla k Sametová revoluce, která ho přitom zajímala už dřív. Podepsal například petici Několik vět, jako jeden z mála také odmítl roli v normalizačním seriálu o majoru Zemanovi.

Jednu z posledních rolí si zahrál ve filmu Díky za každé nové ráno (1994).

Koncem roku 1989 byl u zrodu Občanského fóra, záhy se ale vrátil do divadla a také na DAMU, kde začal vyučovat. Další plány mu ale překazila rakovina, se kterou otec dvou dcer bojoval dva roky. Zemřel 20. září 1994.