Registán - náměstí a centrum v historickém městě Samarkand - jednom z nejvýznamnějších míst Hedvábné stezky. Odtud se cestovatelky vydávaly k začátku trasy.
Holčička ve vesnici Shing u Sedmi jezer. "Její maminka se fotit nechtěla," říká Michaela.
Oblast Sedmi jezer, kousek od uzbeckých hranic, je docela turistická. "Až ke čtvrtému jezeru se dá dojet autem. Děti tam prodávají náramky. Jeden jsme si koupily," říká Martina.
Chlapci i muži se fotili rádi. "Zaujal hrdou pózu," komentují cestovatelky fotku.
"Myslely jsme si, že máme hodně jídla, tak jsme nějaké rozdávaly. Pak nám ale chybělo, protože nám nepřišly dva balíky," vzpomíná Michaela.
Fotka z prvního velkého sedla. Jmenovalo se Tovasang a bylo ve výšce 3305 metrů nad mořem.
Cesta do vesnice Zimtud...
Vesnice Zimtud. "Nepřišel nám balík, takže nám místní dávali vejce a chléb," říká Michaela.
Jezero Chuqurak. "Skoro všude byla voda hodně ledová," vzpomíná Martina.
Michaela asi dvacetkrát spala pod širákem.
Pohled na horu Mirali. Už první týden se cestovatelky dostaly do 5000 metrů nad mořem.
Pastýř jim vařil večeři...
...kterou ale s díky odmítly. V rendlíku byla játra a ovčí vnitřnosti.
Klasická horská doprava. "Místní bez osla do hor nepůjdou," říkají cestovatelky.
Typické místní občerstvení. "Potkávali jsme tam nejpohostinnější lidi. Projela jsem zatím 50 zemí, ale tady byli lidé nejsrdečnější," říká Michaela.
Jezero Mutnyi - pod horou Čimtarga...
Západ slunce u jezera Alo...
Jezero Sarikul. "Všechna ostatní byla modrá, tohle smaragdové," říká Martina.
První měsíc cvičila Michaela každý den jógu. "Na konci už jednou týdně," přiznává.
Překonání sedla Dugton bylo podle cestovatelek těžké na psychiku.
Snímek z druhé etapy cesty. Ráno, kdy cestovatelky vyrážely k dalšímu sedlu. "Jestli bylo něco opravdu úžasného, tak to byla rozmanitost. Tady jsme se cítily jako v Dolomitech," říká Michaela s úsměvem.
"Mosty občas jsou, občas nejsou. Udržují je pastevci," říká Martina.
"Naše oblíbená fotka z udolí Ziddi," komentují snímek cestovatelky.
Na druhé straně Ziddi...
Klasické opálení na trailu.
Martina: "Pokaždé, když přijdete k místním, tak dostanete takovou hostinu."
Gorif - jedna z nejodlehlejších vesnic, která je důležitým centrem pro pastevce, protože se tam chodí zásobovat. "Poprvé, kdy máme fotku s ženami," vzpomíná Martina.
Údolí řeky Kamarob. "Údolí jsou úrodná, někde se pěstují brambory. Tohle bylo významné kvůli medu," říká Michaela.
Trh města Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu.
Pamír - spíš než krávy a ovce, tam jsou k vidění koně...
Martina je úplně špinavá. Ujela jí noha ve svahu, uklouzla asi 15 metrů a naštěstí se zachytila o větev.
Došlo i na brodění řek.
Michaela si vyzkoušela, jak se brodí místní ženy.
Vesnice Gshun. "Zase nás ubytovali a nakrmili," říkají cestovatelky.
"Tádžická Radůza," vzpomínají ženy na děvčátko, které jim nahlíželo do auta.
Sestup ze sedla plného balvanů. "Stačily poslední tři kroky, než jsme došly na místo, ale pode mnou pohnul kámen, který se převrátil a ostatní kameny mi skříply nohu. Vypadá to hrozně, myslela jsem, že jsem si něco zlomila, ale bylo to jenom odřené," vzpomíná Martina.
Občas bylo nutné projít křovím.
Ubytování pro pastevce, kde na cestovatelky naskákaly blechy. "Zbavily jsme se jich až po třech dnech," říkají ženy.
Nastavovaná treková hůlka, která patřila Michaele. "Bez nich by to nešlo," přiznává.
Jezero Sarez, začátek osmé etapy...
Poslední den - při sestupu ze sedla Vrang
30/47