Ivan Stěpanovič Koněv se narodil na sklonku 19. století v Lodejně, malé vesnici v Kirovské oblasti na severovýchodě evropské části dnešního Ruska. V 15 letech začal pracovat jako lesník a dřevorubec.

Když vypukla první světová válka, byl jako syn z rolnické rodiny naverbován do carské armády. V roce 1919 se přidal k bolševikům, mimo jiné velel obrněnému vlaku na transsibiřské magistrále.

V armádě rychle stoupal po kariérním žebříčku. V roce 1926 ukončil studia na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě. Podařilo se mu uniknout stalinským čistkám a stal se prominentním velitelem.

Když nacistické Německo v roce 1941 zaútočilo na Sovětský svaz, byl Koněv pověřen velením klíčových operací, jako byla například bitva o Moskvu. Na snímku vojevůdce na takzvaném Kalinském frontu nedaleko hlavního města, kde se mu podařilo zastavit německý postup.

Koněv si krátí čas střelbou na letící terč.

Společně s maršálem Georgijem Žukovem se Koněv podílel na dobytí Berlína, Prahy i na potlačení maďarského povstání v roce 1956. Na snímku společně plánují postup v bitvě s nacisty u Kurska v roce 1943. Ta se stala největší tankovou bitvou historie.

Koněv (na snímku zcela vlevo) po zbytek války velel armádám na východní frontě. Se svými vojáky často využíval takzvané maskirovky, tedy vojenské maskování. Pravidelně se mu tak dařilo překvapovat nepřítele početní převahou.

Za jeho úspěchy na frontě na území dnešní Ukrajiny ho sovětský vůdce Josif Stalin jmenoval v dubnu roku 1944 maršálem.

Z Ukrajiny Koněv postupoval dále na Slovensko a do Polska. Od května 1944 velel karpatsko-dukelské operaci, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání. V lednu 1945 pak zahájil velkou viselsko-oderskou operaci, během které Sověti vytlačili Němce z Polska. Její součástí bylo také osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Koněv během příprav na dobytí Berlína, hlavního města nacistické třetí říše. Ten maršál obsadil společně s Žukovem. Oba vojevůdci také přijali německou bezpodmínečnou kapitulaci, právo vyvěsit nad Říšským sněmem rudou vlajku ale Stalin přenechal Žukovovi.

Koněv pak pokračoval dále směrem na Prahu. Zde ho na začátku května vítaly davy lidí.

S českým velením v Praze. V červnu Koněv získal titul čestného občana Prahy.

...

Koněvova manželka Anna Efimovna s dcerou Majou a synem Heliem. Snímek vznikl ve 30. letech.

Audience sovětského velvyslance v ČSR Valeriana Zorina, Koněva, armádního generála Jeremenka a maršála Rybalka u prezidenta Edvarda Beneše. Během audience vyznamenal prezident maršály Řádem Bílého lva. Na snímku předává ocenění právě Koněvovi.

Po válce dostal Koněv na starosti sovětskou část okupovaného Německa a Rakouska. V roce 1946 nahradil Žukova na postech velitele sovětských pozemních sil a prvního náměstka ministra obrany Sovětského svazu. Tím zůstal až do roku 1950.

Vojevůdce s manželkou na dovolené v Karlových Varech v roce 1946.

Na tribuně s tehdejším československým prezidentem Klementem Gottwaldem v roce 1951 na přehlídce československé armády v Praze.

Po Stalinově smrti v roce 1953 se Koněvovi podařilo získat důvěru jeho nástupce Nikity Chruščova. Když o tři roky později v Maďarsku propuklo protisovětské povstání, byl - v této době už vrchní velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy - pověřen jeho potlačením.

Krátce po úsvitu 4. listopadu 1956 zahájila sovětská vojska útok na Budapešť. Během brutálního zásahu zemřelo několik tisíc lidí.

V čele vojsk Varšavské smlouvy stál Koněv do roku 1960, jen o rok později ho ale Chruščov povolal zpět, aby vyřešil situaci v Berlíně, kde měla být neprodyšně uzavřena hranice mezi západem města a Německou demokratickou republikou. Na snímku přechod Checkpoint Charlie v době krize v roce 1962.

Zhruba od roku 1963 byl Koněv v důchodu mimo službu. Historici se proto přou o jeho možné úloze během sovětské okupace ČSSR v srpnu 1968. V roce 1970 ho na Pražském hradě přijal prezident republiky Ludvík Svoboda, jeho přítel a spolubojovník od Dukly. Koněv byl v Praze na dovolené.

Oslava k 23. výročí osvobození Československa sovětskou armádou 9. května 1968. Koněv na snímku společně s čelným představitelem Pražského jara Alexandrem Dubčekem, tehdy prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ, a jeho manželkou Annou.

Koněvova rodina v 60. letech.

...

Koněv s dcerou Nataljou.

S manželkou Antoninou v roce 1967.

Ivan Koněv napsal knihu pamětí s názvem "Čtyřicátý pátý" a "Zápisky frontového velitele". K první z nich napsal předmluvu prezident Svoboda.

Koněv zemřel na rakovinu 21. května 1973. Pohřbený je na moskevském Rudém náměstí nedaleko Kremlu.

O jeho sochu v Praze se nyní vede vyhrocený spor. Praha 6 chce pomník přesunout. Koněvův památník byl odhalen 9. května 1980. Na tehdejší náměstí Interbrigády ho umístili při příležitosti 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Další památníky má vojevůdce například ve slovenském Svidníku, v ukrajinském Charkově a na řadě míst v Rusku. Až do roku 2017 ho připomínala také pamětní deska na pražské Staroměstské radnici.