Titanic zakotvený v Southamptonu 10. dubna 1912. Tisíce lidí se shromažďují na nábřeží – někteří mávají, jiní jen tiše sledují kolos, který měl být vrcholem lidské inženýrské odvahy. Nikdo z nich netuší, že sledují loď, která se stane "nesmrtelnou" až svým potopením.

Titanic tažený remorkéry při vyplouvání z přístavu v Southamptonu dne 10. dubna 1912. Jde o jednu z posledních známých fotografií lodi pořízených ze břehu.

Interiér luxusní kajuty první třídy na palubě Titaniku – pravděpodobně typu „parlor suite“, které byly vybaveny vlastním salonkem, ložnicí a někdy i koupelnou. Tyto kajuty byly rezervovány pro nejbohatší pasažéry – včetně obchodníků, šlechticů a průmyslníků.

Tato fotografie zachycuje hlavní jídelnu první třídy na Titaniku, umístěnou na palubě D. Byla největší svého druhu na moři – prostorná, luxusně vybavená, navržená v edwardiánském stylu a osvětlovaná tehdy moderními elektrickými svítidly.

Tato vzácná fotografie zachycuje tělocvičnu na palubě Titaniku, která byla přístupná především cestujícím první třídy. Titanic nabízel na svou dobu mimořádně pokročilé sportovní zázemí – veslovací stroje, rotopedy, běžecké pásy i elektrická zařízení simulující jízdu na koni.

Fotografie zachycuje jednu z nejexotičtějších částí Titaniku – odpočívárnu tureckých lázní, určenou výhradně pro pasažéry první třídy. Prostor byl vyzdoben v orientálním stylu s dekorativními mozaikami, dřevěnými vyřezávanými prvky a lehátky připomínajícími luxusní salonky. Lázně byly symbolem do té doby nevídaných možností luxusu a pohodlí na moři.

Jeden z nejzásadnějších snímků spojených s potopením Titaniku. Zachycuje ledovec, o kterém se věří, že byl právě tím, do nějž Titanic 14. dubna 1912 narazil. Fotografii pořídil kapitán William G. Wood z lodi SS Etonian dne 12. dubna 1912, dva dny před osudnou srážkou. U ledovce si zapsal souřadnice, které přibližně odpovídají místu kolize.

Dav před kanceláří společnosti White Star Line (společnosti provozující Titanic) na Broadwayi v New Yorku, kde se lidé 15. a 16. dubna 1912 zoufale snažili získat jakékoli zprávy o osudu svých blízkých. V době, kdy ještě neexistovaly moderní sdělovací prostředky, se informace šířily pomalu. Napětí, strach i naděje visely ve vzduchu.

Člun měl mít kapacitu pro více než 40 osob – přesto není zcela zaplněn. Kvůli panice, špatné organizaci a falešné důvěře v nepotopitelnost Titaniku byly mnohé čluny spuštěny napůl prázdné. Každé prázdné sedadlo zde znamená jeden zbytečně ztracený život. Pasažéři první třídy měli přežití kolem 60 %, ženy a děti dokonce přes 90 procent. Ve třetí třídě přežilo jen kolem 25 % cestujících. Tato čísla ukazují selhání tehdejších bezpečnostních opatření i "sociálního systému" na palubě.