Píše se neomluvitelné násilné a kruté zacházení s ženami a někteří diskutující řeší, jestli to byla prostitutka, či jiná žena, která si to zasloužila....Je mně z toho zle.

Zkrátka příroda většině žen to tak zařídila. Přijde období, kdy toužíme po dětech a nastává období, kdy začneme toužit po vnoučatech. Taky jsem prožívala období, kdy jsem před synkem a jeho přítelkyní prohlásila: Tato, my si ty vnoučata budeme muset pořídit sami. Mohla jsem si tak povzdechnout, protože v naší rodině si nebereme věci osobně a máme rádi legraci. Podezírám naše "mladé", že se tenkrát zalekli toho, co bychom to ve svém věku zplodili , protože do roka mně dali do náruče holčičku - a za dalšího dva a půl roku do dědovi náruče klučinu. Kdo tvrdí, že s vnoučaty je to super bezstarostný a rozmazlující život s odpovědností přenesenou na rodiče, tak tomu nevěřím. Když hlídáme vnoučata, bojím se o ně víc, než jsem se bávala o vlastní děti. Víc řeším jejich stravu, jejich výchovu. S vlastními dětmi jsme "kopali" sami za sebe. Vnoučátka už se musí řešit v součinnosti s jejich rodiči, jinak to neklape. A to je někdy, řekněme, generační problém. I když v naší rodině sice jen občas a nakonec šlo o prkotiny. Ale na druhou stranu to občasné, malé tření s rodiči, nám vnoučátka dokáží vynahradit svým bezprostředním, bezelstným bytím, srdečným smíchem, zvoláním - babííííí dědýýýý, já tě mám láda, já tě mám lád.

V minulém režimu byla povinnost pracovat. I když člověk nesehnal práci ,která by se mu líbila, musel prostě vzít i práci, která mu už tolik "nevoněla" aby nebyl stíhán za "potulku". V Česku dle toho, kolik je tu zaměstnaných cizinců, je práce zřejmě dostatek. Jenže je jiná doba. Lidé - zejména mladí - někdy chtějí za "málo muziky hodně peněz." Mozí chtějí "všechno hned". Auto, pohodlné bydlení, cestovat do zahraničí, značkové oblečení, kvalitní počítače , atd. Raději jdou na úřad práce. Ztrácí ale tak pracovní návyky, zpohodlní, začnou se poflakovat. A nachází kontakty v podobných sociálních skupinách, ve kterých jim nakonec alkohol a drogy svojí zákeřností ulevují od rádoby problémů. A velice často je to i přístupem k děckám a mladistvým v rodinách. Buď přílišná péče-umetání cestiček anebo naopak péče žádná-naprosto volná výchova. V podstatě je mně těch mladých líto. Ale na druhou stranu ani rodiče to v dnešní době nemají lehké.

V nesprávný čas, na nesprávném místě. Ale to si někdy fotografujících v zápalu nadšení nad úchvatnými momenty, které chce v dané chvíli zachytit v terénu , neuvědomí. Já fotím jako naprostý amatér často a ráda. Jednou mně uklouzla noha na hrázi rybníka, když jsem fotila zrovna momentku, kdy labutě roztáhly křídla. Na tu chvíli jsem čekala nějakou dobu a soustředila se jen na ni. No a do rybníka jsem zahučela. Dostala jsem ale šanci uvědomit si, jak důležité je být při focení opatrnější. Pán, který zahynul ve vlnách, tu šanci být opatrnější, už nedostal. Bohužel.

Pokut tu bude pětikoalice nemůžeme nic čekat lepšího. Ony sú tet na koni a o nás se tet nejedná.Chcú republiku potopit na dno. Z mého pohledu nás čeká rádný nářez. Zapomněli, že sú tam naposledy.

Pokut bude pravda co píšou správy tak měj mě se na pozoru!!!!!!!!!!!!!