Díky za zajímavé čtení. Celý život považuji svojí empatii za prokletí. Sice vím jak se ostatní cítí, vím jak k tomu došli, ale nedokážu jim pomoct nějak efektivněji, než nasloucháním, což je pro moji racionální mysl peklo. Když se nad tím zamyslím, tak ano, tato disproporce se táhne od dětství. Chytrá a hodná holčička se přece nemůže vztekat, plakat nebo odmítnout komukoliv pomoc. Dlouho mi trvalo než jsem se naučila neradit ostatním a přestat se užírat tím, že komu není rady tomu není pomoci. Mám štěstí na zvídavý intelekt, takže se mohu ponořit do problémů světa které nejsou spojeny s emocemi. Ale některá nastavení se táhnou. Například mi trvalo skoro 30 let než jsem byla ochotná přijmout, že moje odborné znalosti někoho mohou zajímat i mimo odboronou enklávu a že mám i talent na jejich prezentaci.
Nicméně svojí cestu si musím ujít sama, ale obavy mám ze směřování své dcery. Je chytrá, prefekcionistka a velmi empatická. Na každé třídní schůzce ji za empatii a vnímavost vyzdvihuje její třídní učitelka. Hledám cesty jak mojí holčičku podpořit aby s sebou nevláčela stejnou zátěž. Aby se nestala němým lešením o které se všichni opřou, ale už ani nepoděkují. Aby dokázala využít svůj potenciál bez pocitu viny.
Díky za inspiraci (text o výchově už jsem přelouskla).
To jako vážně někdo chodí vyzvednout ke škole 14 letého kluka? Kdyby to byl reálný příběh, jako že o tom pochybuji, tak není problém v matce co se obléká jako vagabund, ale v matce která létá kolem syna jako helikoptéra.
Mám doma 14 let starého syna. Začíná se z něj klubat mladý muž. Je mu upřímně jedno jak se oblékám. Spíš se zajímá co dělám v práci, co podnikáme na zábavu a co mám v knihovně. Myslím že mám dobře vychovaného syna.
To máte těžké. Přijdu do kavárny s nádherným strojem, komunikuji česky a objednám si "kafé makijáto" (přepisuji výslovnost) co myslíte že dostanu?
Zkušení vědí, dostanu "kýbl" s mlékem, někdy s mléčnou pěnou, někdy latté.
Takže si v českých zemích objednávám kávu s mlékem, hodně málo vody prosím, ano opravdu chci espresso s co nejméně vodou a doufám že na to mají knoflík.
V Itálii to stojí přede mnou než to dozní závěrečná slabika, stačí úsměv. V Portugalsku bych si dala "kafé pingádu" a pochutnala bych si stejně.
Takže za mě, je nutné se přizpůsobit jazyku země ve které si užívám. Osobně mě presíčko v čechách nepobuřuje. Pobuřuje mě personál poučující hosty namísto obsluhy. Nemám nic proti upřesnění žádosti, vím že moje chutě nejsou u nás běžné, ale nikomu amerikáno ani turka nevyčítám.
Díky za hezkého průvodce. Dali jsme si s dětmi před nějakým časem Ploučnici na kánoích. Ve dvou dnech. Začátek příjemně půvabný, průjezd tunelem v pohodě a dále řeka úzká, ale snadná. Nádherně prázdná. Pak jsme narazili na podobnou výpravu lovící z vody svršky. Ale což, bylo teplo a děti měly vesty. Zatím pohoda. Za řekou v regulaci po opuštění města jsme se těšili na divočinu a dostalo nás to. Zelené peklo na Ploučnici tomu naše děti říkají do dneška. Poprvé jsem zažila paniku manifestovanou jako zatuhnutí když jsem řvala na syna háčku ať proboha pádluje, nebo se v té zatáčce zasekneme. Nepádloval, nemohl. Zážitek to byl silný i když ne vždy poklidný. Kromě zkroucenin připomínajících zauzlovaný provázek byla řeka lemována vysokými břehy zarostlými džunglí vzájeně porpletených kopřiv, vrbiček a dalších tajemných rostlin. Zcela neproniknutelná a tajemně cvrlikající. O přetahování klád a prorážení křoví nemluvě. O to víc mě dostala parta vodáků v důchodovém věku kteří si to zjevně užívali stejně intenzivně jako my, jen vypadali mnohem méně zdrchaně. Mám svůj cíl: až odchovám děti, budu jako oni. 🙂
Pejo nebo též Peio, píšou tam obě varianty před 14-ti dny. Lyžování fajn, lidí snesitelně, málokdy jsme čekali víc než pár minut, spíše vůbec. Možnost občerstvení slušná. Počasí 3 dny sněžení, 3 dny hezky. Sněhu aktuálně dosti a ve slušné kvalitě. Převaha sjezdovek červená, ale spíš se mi zdá, že to někdo s označováním neprožíval. Něco mi přišlo spíše modré, něco síše černé. Zážitek silný, málokdy mám na lanovce závrať. Kromě italů ještě spousta poláků.
Hezky napsané, silně mě ale pobavilo, jaká se zvedla vlna komentářů. Taky jezdíme s dětmi do přírody, spaní ve stanu a spacáku nepovažují za nic hrdinského.
Jedné věci se upřímně děsím. Až totiž tento způsob života začnou považovat všichni za normální, nebude v lesích k hnutí. Podobně se to stalo s vodáctvím. Vzhledem k půjčovnám dnes může v sezóně na vodu každý a výsledkem je, že se nikde nedá hnout. Řeka i kempy narvané, na divoko to nejde, protože to by z té přírody moc nezůstalo. Nebo si vemte kolik přibývá "trampských" tábořišť a kam to vede, když se zaseknou ochránci přírody, kterým vadí rušení hnízdících sokolů, rozhrabané a očouzené převisy.
Prosím, podporujme ty co si myslí, že v lese je maximálně kousne veverka. Když tu krásu utajíme, třeba nám déle vydrží.
Moc hezké, je ten obrázek u Lamashtu mi přijde .... no divný. Démon má všechny atributy připisované Lamashtu, ale to co má pod břichem je ... pi***k. Podle mě zcela zřetelný.
Myslím že to tenkrát určitě rozlišovali a jinak jsou v detailech velmi přesní. Neexistuje nějaké podobné zvíře? Mě to silně připomíná Gryfa.
Myslím, že nabídnout chápavé ucho je větší dobrý skutek, než dát někomu peníze. Jen je to drobet vyčerpávající. Jsem naslouchač a je to na mě vidět. Lidé se mi svěřují a já se vždy snažím chápavě odpovídat, případně nabídnout obdiv, protože je to velmi léčivá emoce. Jen je nesnadné si někoho takového najít sám pro sebe ... Nakonec byto možná nebyla špatná obchodní strategie. Představuji si: "agentura Vrba přijme diskrétní naslouchače" a "objednejte se na terapii, slibujeme že nasloucháme s citem a nebudeme Vám vnucovat žádná řešení". Kdo se toho ujme?
No jo, ono se toho nakecá. Ale v některé babiččiny rady v sobě pravdu obsahují.
Například kvalitní strava není jen o kaloriích. Tučné maso sice uspokojí chuť, ale oproti stejné kalorické dávce v salátu s majonézou neobsahuje ostatní živiny a hlavně vlákninu, kterou potřebuje náš střevní mikrobiom. No a špatný mikrobiom mění nakládání s živinami ale i chutě a v poslední době se považuje i za klíčový faktor v obezitě.
Mrkev opravdu zrak nezlepší, ale bez vitamínu A to nefunguje dobře. V prochladlem těle mají víry snazší práci. A tak dále... Nicméně to že něčemu nerozumím neznamená, že to není pravda.
Velmi zajímavé poslouchání. Nadšeně bych se do klubu KPZ přihlásila. Jediným problémem zůstává, že by se mnou chtěla chodit i moje dcera (7 let) která po shlédnutí videí pana Mareše, týkajících se projektu Záře, hodlá studovat ufologii. Takže pravda zůstane utajená a venku, dokud se nebudou ufologové scházet odpoledne v cukrárně. 🙂
Kdo neumí, nepochopí. Nejsem sportovní typ, tedy přesněji řečeno, nemám výrazný sportovní talent. Ale zrovna sjezdové lyžování je pro mě požitek, kdy jsem ochotna uznat, že na tom sportu něco bude. Myslím, že umět lyžovat stejně jako plavat a tancovat není povinnost, ale je to fajn. Ale to je subjektivní pohled.
Objektivní bude spíše zážitek z Portugalska. Na stáži se mě kolegové z laboratoře vyptávali na život u nís a líčili své nadšené ohromení zasněženou Prahou. Následná konverzace byla v duchu:
Miguel: U vás umějí všichni lyžovat?
Já: No, skoro všichni, u nás jsou hory blízko.
Posluchači strnou v němém obdivu k úžasnému národu, který umí něco co oni ne.
Miguel: A ty taky umíš lyžovat?
Já: No jasně, sjezd i běžky.
Další obdivný vzdech.
Miguel: Naučíš nás to?
Já: Jasně, ale tady není tak úplně kde.
Miguel: Ale jo, máme jednu sjezdovku, někdy je tam i sníh.
Uvolněný smích, konverzace pokračuje.
Já: Migueli, u vás umí každý surfovat?
Miguel: Jasně, máme moře blízko a jsou tu super vlny.
Já: A naučíš mě to? .....
No, nevím. Moje děti jsou dostatečně "žravé" aby jim nedělala mrkev na okusování problém, ale nevěřím, že chlebíček ve tvaru auta něco někomu vyřeší. Děti mají své chutě a nechutě a pestrý talíř je určitě lákavější než do šeda vyvařená zeleninová kaše. Mě by bylo líto sníst roztomilé sovičce hlavu a mojí dceři také. Myslím, že naučit zdravé děti správným návykům vyžaduje hlavně příklad rodiče a nesnažit se ovoce zeleninu "utajit". Oni na to stejně přijdou. Pokud mají malinké děti problém se stravou, je potřeba nejprve napravit zvyky rodičů, protože nejsnažší způsob jak něco dostat do dítěte je dát si to na vlastní talíř, případně na tajňačku ke sledování filmu.
Ještě malá poznámka k receptu na sušenky. Ovocný cukr je možná horší než cukr řepný. Navzdory jménu ovoce už dávno neviděl a bohužel fruktóza, jak se ovocný cukr jmenuje, při zpracování míří přímo do tukových zásob a zatěžuje játra. Čistou fruktózu bych dětem nedávala, když už tak raději med, nebo i běžný cukr, ale s mírou.
Hezké, je fajn, že si někdo všímá věcí které nejsou úplně na první pohled zřetelné. Po rodičích dědíme kromě genetické výbavy i celou řadu dalších věcí. Hmotný základ má ještě mikrobiom, sada našich neviditelných přátel, ale hodně se dědí stravovací návyky, přístup k fyzické aktivitě, duchovní přístup a přístup k informacím, nemluvě o hudebním a celkově kulturním nastavení. Ne nadarmo se doporučuje před svatbou podívat na rodiče zamýšleného partnera. Je to kvalitní okénko do budoucnosti.
Jsem ráda, že se svým rodičům podobám, i přes to, že se moje kuchyně od mmainčiny dosti liší. Chtěla bych být takovou matkou, aby si moje děti, až jim bude kolem 40 let, s úlevou řekli, jsem jako moje máma 🙂 ( a táta, to jen ke štěstí při volbě partnera).
Hm, ono je normální jak kde a jak kdy. Co bylo normální za dob mých studií, už dnes normální není. Když zajdu mezi své kamarády tíhnoucí k umění, je normální že nemám televizi, ale už není normální že nemám trauma z matematiky a chemie.
Když zajdu na pivo s kolegy z práce, jsem absencí televize podezřelá, ale debata rozdílu mezi sacharózou a xylitolem je vcelku OK. je pro mě normální relaxovat s knihou, ale není to normální pro mého synovce s dyslexií.
Takže, co je vlastně normální a co ne? A kdy už to začíná zasahovat do normality ostatních? Hranice tu byly a budou, ale nastavujeme je ve finále my sami. Nicméně v tom je obsažena i nutnost tyto hranice do jisté míry bránit. Zrovna včera jsem diskutovala s dcerou (7 let), že není normální aby jí spolužačka lechtala, i když jí opakovaně řekla, že se jí to nelíbí. V takovém případě je normální se bránit. Ejhle, ony ty pravidla někde stále jsou a jsou potřeba. Jen ta míra obrany hranic je někdy sporná.
Ach jeje, doufala jsem, že se něco dozvím, ale bohužel. Pánové přede mnou, to v diskuzích shrnuli trefně, tak si odpustím pitvání jednotlivých chyb.
Autor vyzdvihuje "pocit" jako něco neposatelně lepšího než výpočet. Tak mám pocit, že neví o čem mluví. Matematiku respektuji, i když ji používám nerada a s pocitem, že to stále není ideální. Pracuji v biologickém oboru a denně si všímám věcí které mi nejdou matematicky popsat. To ale není slabost matematiky, to je moje neznalost. Problém matematických modelů není v matematice, ale v šíři vstupu které zadáváme jako vstupní data. V tomto ohledu jsme zatím omezení současným poznáním, ale zlepšujeme se, krok za krokem. Matematika je výborný nástroj, ale my jsme ti kdo určuje na co se použije. To že někdo používá počítač k zatloukání hřebíku, neznamená, že je to správné.
Chtěla bych upozornit autora, že manipulativní techniky typu "jen pro inteligentní čtenáře" kvalitu textu nezvedají. Matematika je jedním z jazyků kterým si můžeme naše poznatky o světě sdělovat. To že ho všichni neumíme dokonale, není jeho chyba. Podobně "napruzené" reakce jsem slyšela od lidí kteří si mysleli, rozumí chorvatštině.
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Úžasný Mauric je skvělá knížka, že si to pan Pratchett nevymyslel se lze dočíst v doslovu 😉
Doporučuji jako skvělé čtení na dovolenou. Nemusíte nic vědět o Zeměploše ani o krysaři.