Když jsem ji před časem objevila na Rohlíku, vyzkoušela jsem. Měla jsem kdysi moc ráda ono těsto, které se do čokolády dává. A tady nebývá běžně k dostání, a už vůbec ne jako součást nějaké sladkosti. Ale asi se mi od těch dob hodně změnily chutě. Ta čokoláda mi vůbec nechutnala. V podstatě to ani pořádná čokoláda není - je tam víc náplně než čokolády. Je to na mě moc sladké. Křupavost mě neuchvátila. A umím si představit, že si z ingrediencí vytvořím nějakou svou vlastní verzi, pro mě mnohem chutnější a ne tak přeslazenou a víc čokoládovou. Za tu zkušenost ty peníze stály. Za tu chuť ne. (Ale dcera zbytek dojedla a nestěžovala si. 🙂))))
No, dcera španělštinu na základce tak trochu sabotovala. Němčinu jsem jí nedoporučila, protože je těžší a neumím ji, abych jí mohla případně pomoct. Ruštinu pro mě za mě, ale nějak mi nepřišlo pro ni užitečné se ji učit, protože do rusky mluvících zemi zrovna nejezdíme. Chtěla se učit korejsky, nebo japonsky. To bohužel na základce fakt neučí... 🙂)))
To je tak individuální. Náhlá smrt, která člověka zaskočí, třeba nehoda, násilná smrt apod., je něco naprosto jiného než smrt člověka ve vyšším věku po delší nemoci. Mně otec zemřel loni 10.1. Bude to rok. Vzpomínám na něj. Loni jsem prvních pár týdnů hodně sdílela vzpomínky z dětství, vděčnost, že byl takový, jaký byl. Nebyl v tom ani tak smutek, že je pryč a už ho nikdy neuvidím. Spíš pocit vděčnosti a radosti, že jsem měla takového otce. I to se bohužel nepoštěstí každému. Navíc jsem měla ohromné štěstí, že i když bydlím 300 km od rodičů, měla jsem možnost ty 3 týdny, co umíral v nemocnici (bylo o něj úžasně postaráno!) u něj každý den i s mou matkou být. Masírovat, krmit, povídat si, smát se, oslavit své narozeniny, vnímat, jak celý ten proces umírání vypadá. Byl to velký dar. I za ten jsem vděčná. že jsem mohla sdílet tohle tajemství smrti, které je bohužel tak tabu. Sdílet jeho vize mrtvého otce, kočky na posteli apod. A protože to bylo vánoční období, kdy jsem mohla u rodičů zůstat, chodívala jsem po návštěvě nemocnice po městě plném zářících andělů. A v posledních dnech posílala ho skrz světelnou bránu směrem k velkým zářícím křídlům na hradbách do lepšího života, kde už se nebude trápit. (I když naštěstí bolestmi netrpěl.) Uvádělo to mně osobně do hlubokého klidu a odevzdání - to je něco, co spousta lidí u nás neumí v takových okamžicích prožít, protože nemáme ty nástroje. Pomoc mohou najít většinou křesťané a pak různě spirituálně zaměření lidé (což jsem já, meditace apod.).
Viděla jsem humbuk na youtube (ze zahraničí). Objevila se na Rohlíku, zkusila jsem. Ani ne tak kvůli té čokoládě, ale kvůli kunáfě, kterou jsem dlouhá léta neměla. A prostě že jsem chtěla vyzkoušet, jestli je opravdu tak výtečná jak samozřejmě všichni tvrdí. Není. Tedy mě nechutnala (a to jsem čokoládová). Strašlivě sladká. Pistácie i kunáfu mám ráda, ale s tou čokoládou mi to neladilo. Zato dceři chutnala, dojedla zbytek. Jinak bych to snad i musela vyhodit. Za ty peníze. To je lepší si koupit pořádnou kvalitní tmavou čokoládu. Spousta lidí ráda dělá dezerty z ořechového másla (mandlové, ale proč ne i pistáciové) a kvalitní čokolády. Stačí rozpustit, dát vychladit do ledničky a je to. Ale uznávám výrobci - tohle je fakt slušný marketing, protože influenceři všechno rádi nafouknou.. :-)
No, ten film zaznamenal dost velký úspěch. Zas tak blbý to není. Naopak, zaujal mě tak, že jsem na konci s údivem zjistila, že trval skoro 3 hodiny. Možná mám ráda hloupé naivní filmy, které se nepovedly, stačí, že je to zábava. Já se bavila. 🙂 Méně se tedy bavím u rozhovorů s protagonistkami. To je spíš smutné, než vtipné..
Já nevím. Není to tak těžký a v MHD nějak na žádné spory nenarážím. Když si chci sednout k okénku, tak řeknu "S dovolením" a proklouznu. A poděkuju. Nikdo vstávat nemusí. Pokud tam má odloženou tašku (protože dávat si je na zem nikdo nechce, aby se ušpinily), tak prostě řeknu: "S dovolením." A on ji dá pryč. Netvářím se, že je to sobec, který vozí tašky zdarma na sedačce. Nebo že si sedá do uličky naschvál, protože se tam chce roztahovat. Ostatně to dělám i sama. Sednu si do uličky, protože budu třeba za pár zastávek vystupovat, a nechci zabírat místo v plném voze, když je volné místo. Ale ani otravovat spolusedícího, až se kolem něj budu snažit zase vystupovat. K okénku ideálně patří ti, kteří jedou dál. Tašku si dám vedle sebe a prostě ji dám k sobě, když chce někdo nastoupit. Ono někdy stačí nemyslet si hned, že všichni kolem jsou strašní sobci a pouštět se s každým zbytečně do sporu. Taková cesta MHD může být docela příjemná. 🙂 🙂
Nedávno jsme byla rodina u notářky. Třískaly jsme se matka, sestra i já smíchy, protože paní notářka měla nutnou potřebu říkat paní. magistra Lucie a paní magistra Zuzana. Nebo možná ani tu potřebu neměla, ale nějak je to asi zvykem a možná si nebyla i přes náš smích jistá, jestli si může dovolit to neříkat. No, myslím, že jsme daly všechny tři najevo, že nám to přijde legrační....
Z roušek se stal bohužel symbol omezování. Je nepopiratelné, že respirátor člověka umí ochránit a u lékaře nebo v nemocnici by to tu chvilku nemuselo nikoho obtěžovat. V Mhd nemusí člověk chrchlat... nebo může aspoň chrchlat do rukávu. 🙂 Můžete se spolehnout na svou silnou imunitu, to jistě. Ale těch lidí, kteří ji mají fakt silnou, zas tolik není. A pro některé je nakažení fatální. U nás v nemocnici byla doporučená. Sestry a doktoři nenosili, návštěvy některé ano, některé ne, nebo někdy si ji nasadili a někdy ne. I my. Řádil tam covid, zápaly plic a jistě to také některé návštěvy mohou do nemocnice zatáhnout... nebo z ní vytáhnout ven. Asi bych z roušek nedělala ani ďábla, ani anděla, je to jen rouška, může posloužit, když chceme a potřebujeme. Nejvíc ale pomáhá vlastní imunita a na tu by bylo fajn se zaměřit hlavně.
Když provolávám něčí hesla, bylo by dobré si zjistit, co znamenají pro ty, kteří s nimi původně přišli. Svoboda zní hezky. Nenásilí zní také hezky. Ale když se studenti začnou vzdělávat a projdou si starší rozhovory s Palestinci na ulicích, dozví se, že pro spoustu z nich to znamená jedno jediné - ať jdou Izraelci zpátky do Evropy a Ameriky. (Taky tedy místní mládež netuší, kolik Židů uteklo z arabských zemí před útoky.) Ano, někteří by je v Palestině nechali (Izrael by už neexistoval). Jak by se jim pak mezi Palestinci žilo, toť je otázka...
No jo, jenže to byste musel se všech vyšších funkcí, kde se o něčem rozhoduje, diskvalifikovat třeba všechny křesťany, kteří věří v Boha (nevědecké) a modlí se za uzdravení (šarlatánství). Nebo třeba k pražskému Jezulátku. 🙂 Energie čchi a léčení? A co taková akupunktura? Všechny nemocnice, všechna rehabilitační zařízení, které si účtují za akupunkturní ošetření (které vychází původně z čínské medicíny, meridiánů a čchi, a které funguje, jen nikdo neví úplně přesně jak, ale zkoumá se to a nějaké ty výsledky to přináší), ti jsou také šarlatáni? Na stejné úrovni jako ti, kteří nad vámi zamávají rukama, léčí reiky, kameny, nebo vám dají nějaký lektvar, či co všechno provádějí? Za sumy, které značně přesahují vstupy do tělocvičny na cvičení, což v podstatě čchi kung je? Každý lékař vám dnes řekne, jak moc je cvičení potřeba, každý psycholog vám řekne, že je potřeba umět pracovat s myslí a emocemi a rádi vám doporučí mindfulness nebo meditaci. Čchi kung rozhodně není u Pavla Simona problém, spíš mu dodává na kreditu, protože právě tohle učí metodami, které nejsou tak populární jako jóga nebo taiji, ale rozhodně nejsou ezoterické stejně jako akupunktura není ezoterická. Problém může být jinde, ale to je na Senátu, aby posoudil. Ne na těch, kteří moc nevědí, co čchi kung vlastně je.
Ono je to nakonec v praxi něco podobného, jako se třeba u menších dětí dělá zvedání ruky jako signál ke ztišení. Jeden ji zvedne, ostatní si všimnou a jako vlna to projde všemi. Když vejde učitel do třídy a ti, kteří si toho v rozhovoru se spolužáky nebo u rychlého dopisování úkolů všimnou, se zvednou. Ostatní se přidají. Změní se všem automaticky pozornost na učitele a na začátek hodiny a plynule se může přejít k výuce. A kdo ví, možná se i rozproudí krev v mozku. 🙂)))))
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Hory jsou drahé. Pryč jsou doby, kdy jsem vzala lyže, šla z chaty pěšky přes půl hodiny na nejbližší kotvu na Čerťák (bavíme se o Harrachově v dobách, kdy neexistoval Mamut, lanovka, ani sjezdovka vedle můstků). MOhla jsem jít pěšky, protože jsem ještě neměla přaskáče. Sjezdovka nebyla nějak zvlášť upravená, za chvíli byla plná muld. S tím, jak to vypadá dnes, se to nedá srovnat. Sváču s sebou. Dát si u sjedovky čaj nebo kafe? Ani náhodou. Dnes máme super vybavení, vyhřívané sedačkové lanovky, restaurace na horních stanicích lanovky a holt drahé skipasy. Z něčeho se to všechno zaplatit musí. Včetně zasněžování. To ale neznamená, že musím na horách utratit majlant. Že si musím vybrat drahé středisko, kupovat celodenní skipas a lyžovat každý den. Lyžuju tak, jak můžu. A užívám si to. :-)