Tak za mně tedy takovouto paní není za co obdivovat. Sama jsem sama se třemi dětmi, ale osamostatnila jsem se až když jsem věděla, že se o nás dokážu postarat bez pomoci státu. Do té doby jsem raději 8 let žila v nefunkčním vztahu právě kvůli dětem. To je podle mne daleko obdivuhodnější než paní, která uteče a sosá z našich daní. Znám spoustu žen, které jsou ve vztazích, které jim nevyhovují, kde se trápí, jen kvůli tomu, že to samy neutáhnou. Stejně tak znám spoustu mužů, kteří jsou doma nespokojení, ale holt jsou živitelé a tak musí zatnout zuby a vydržet, i když to není jednoduché. A pokud už tedy jdou od sebe, tak se mají společně postarat o to, aby ufinancovali dvě domácnosti bez pomoci státu - slevu na děti nepočítám, ale jinak například spolubydlením s kamarádkou apod. Takoví, kteří se zajistí bez pomoci státu, ti zaslouží obdiv. My s bývalým manželem jsme to také spolu vydrželi až do doby, kdy jsme došli do fáze, kdy se každý o sebe dokáže postarat finančně sám a je zkrátka spokojenější bez toho druhého.
Mně by zajímalo, kde na to vzal prvotní kapitál. To nikde nepíše. Vyhrál jackpot ve sportce? Nebo začínal v garáži či sklepě rodičů, kde měl sklad a první kancelář měl ve studentském pokoji. Nejprve jen nakupoval oříšky ve velkých 500 kg vacích, nechal si je v ČR v nějaké pražírně upražit a pak je prodával navážené na 100g pytlíčky s 2 zaměstnanci? A pak první tři čtyři roky postupně budoval - vlastní pražírnu, pak další prostory, aby mohl začít s těmi müsli tyčinkami? Od které fáze mohl počítat s bankovním kapitálem? Mně by zajímalo, co musí takový třeba třiadvacetiletý člověk bance předložit, aby získal startovní kapitál. Jak se banky koukají na to, když přijde žádat o milionový provozní úvěr pětadvacetiletý či osmadvacetiletý začínající podnikatel a chce třeba 5 milionů, jak se dívají na "podnikatelský plán" studenta. Zda vyžadují třeba hospodářské výsledky firmy za tři roky nebo pět let aby poskytli provozní finance nebo finance na rozvoj. Nebo zda je člověk při rozjezdu podnikání odkázaný jen na investory podporující start-upy a banky mu nepůjčí. Ano, je tam, že 30 procent firmy vlastní investoři, ale neříká, kdy tam vstoupili. Ti mu tedy poskytli ten nutný kapitál pro ten prvotní rozjezd nebo až později kapitál pro nákup toho průmyslového areálu nebo na expanzi na zahraniční trhy?
Ty jo tak 8 tisíc za jídlo a drogérii to je super - já si tento měsíc předsevzala dostat se do 13 tisíc - teď v březnu jsem za sebe a 3 děti (11-15let, přičemž 15letý syn jí jak dospělák, protože sportuje) zaplatila dle výpisu z účtu (když sečtu útratu z obchodů, kde nakupuji jídlo (většinou Kaufland, Lídl a Penny) bezmála 17 tisíc. Ale v březnu jsme měli oslavu synových patnáctin a pětašedesátiny mé maminky, takže jsou tam i náklady třeba na bonboniéru, pohoštění, dort. Ale nějakou oslavu máme co dva měsíce. Bez oslavy se dostanu třeba na 13 tisíc, ale níž opravdu nikdy za poslední rok nebo dva. Teď v dubnu to chci vyzkoušet - to žádnou oslavu nemáme. Ale z historie opravdu větší počet měsíců v roce jsou ty náklady na tu spotřebu (jídlo, drogérie, žrádlo pro psa a kocoura) spíš kolem těch 15 až 18 tisíc. Já mám dojem, že ti lidé asi nejedí, nebo kupují gothaj nebo v listopadu zabijou prase a narvou si mrazák masem ze zabíjačky 😄. Já se snažím kupovat věci v akci. Trvanlivé potraviny a žrádlo pro zvířata beru jen v akci a do zásoby. Co se kazí, tak vybírám v tu danou chvíli ten nejlevnější kvalitní výrobek - takže třeba pořád tu šuknu vezmu výběrovou, ale tu značku, která je zrovna v akci. Stejně tak jogurty, ty kupuji jen bílé a velké balení a ještě když je v akci, vezmu od té značky v akci. Tvarohy to samé, když mají v sortimentu tři značky tvarohu, vezmu tu jejich nejlevnější značku, co se týče ovoce a zeleniny - vybírám také ze zrovna zlevněného sortimentu - ale prostě pod 13 tisíc celkem se v měsíci nedostanu.
Tak já tedy pohotovost nezneužívám. Byla jsem tam s dětmi jen v případě úrazu či vážného stavu. Ale třeba jednou jsem tam jela se synem, protože měl namodralé rty a špatně se mu dýchalo. Je to atopik, ale astma alergolog nepotvrdil, i když mu dělal spinometr. Nicméně v tu sobotu se mi ráno nezdál, divně jakoby hluboce dýchal a měl promodralé rtaly a tak jsem s ním jela na pohotovost do okresní nemocnice. Tam mu doktorka dala inhalační terapii a zkontrolovala stav po ní. Syn vykazoval zlepšení stavu, tak mi řekla, že normálně by ho hospitalizovala, ale že mu může předepsat lékárně dýchátko a že když mu budu co dvě hodiny doma dávat dýchnout, tak nás pustí domů a zítra ráno máme přijet na kontrolu. Souhlasila jsem, doma mám ještě 2 děti, lepší být doma než nechat syna v nemocnici. Tak jsme jeli domů, zaplatili poplatek 90 Kč za pohotovost a druhý den jsme přijeli na kontrolu a zaplatili dalších 90 Kč za tu kontrolu v neděli. Zde si myslím by bylo na místě, aby lékař rozhodl, zda jde opravdu o neodkladnou léčbu, i když umožní léčbu v domácím prostředí, a pokud nikoliv, měl by předepsat kontrolu až na pondělí. Takže to je moje zkušenost s regulačními poplatky. To samé třeba návštěva úrazové ambulance víkendu kvůli šití - má to člověk nechat až na pondělí? nebo si to má doma sešít sám, když se zraní v sobotu? A po zašití Vás pustí domů, ale těžko můžeme říct, že s tím člověk měl počkat na pondělí k praktikovi.
Trochu jsem váhala u toho zákazu traktorů, zda tam může třeba ten motorový ruční vozík, například Terra, tak nějak jsem uvažovala, co už je traktor a co nikoliv a pak jsem si uvědomila, že se často značka osazuje právě na silnice 1.třídy, takže by člověk měl spíš položit otázku, co už není traktor? - takže jsem zaškrtla správně, že tam nesmí žádné z uvedených vozidel. Ostatní otázky už byly v pohodě. Ale já se orientují i v predpisech pro Céčko, jelikož taťka byl kamioňák a tak jsem prázdniny na střední škole trávila s ním na cestách napříč Evropou. Tudíž jsem navnímala i předpisy pro náklaďáky. I když sama mám jen béčkový řidičák.
Ještě nutné poznamenat, že na západě jede během prázdnin pro děti pracujících rodičů družina, takže pokud chtějí dát více prázdnin, tak ať zajistí družinu (a to říkám jako matka, která nemá už děti na prvním stupni ZŠ). V Německu jsou třeba podzimní i zimní prázdniny 2týdenni, tento školní rok například v Sasku 7.10.-19.10. podzimní a 17.2.-1.3. zimní prázdniny (jarní zde nemají), ale jede místní Hort (družina), takže rodiče mohou do práce.
Můj otec byl celý život kamioňákem a vždy měl základ na úrovni minimální mzdy a pak diety, které dělaly cca tu samou výši jako mzda. Pamatuji si, že i díky tomuKdyž šel pak do důchodu, opravdu jsem se obávala, že bude mít almužnu, ale dostal důchod ve výši téměř průměrného důchodu. A to šel ze zdravotních důvodů o rok a půl do předčasného důchodu. A jeho bratr byl od revoluce živnostník v maloobchodu, měl malé řeznictví - a důchod dostal pouze poloviční. Nevím, zda v tom hraje roli ten druh příjmu - zda je to z příjmu ze závislé činnosti jinak hodnocené než když je to pojištění OSVČ, že se to při těch odvodech ze zaměstnaneckého poměru ještě nějak indexuje a je tam pak větší solidarita - že se těm nízkopříjmovým více doplácí od těch vysokopříjmových. A tato "solidarita" u těch důchodců, kteří platili své odvody jako OSVČ pak není. Nevím, nicméně viděla jsem to na mých rodičích a na strýci a tetě. Naši ač byli řidič a dělnice a pracovali za minimálku, tak dostali téměř průměrný důchod - a teta se strýcem osvč a důchody poloviční.
Exmanžel zkrátka zapomněl disponentské právo zrušit. Proto se účet bývalé manželce zpřístupnit. Jasně chyba exmanžela. Ten je zodpovědný za to, jaké má nastavené disponenty u svého účtu. A u dětí je to také věc nastavení. Studenti určitě po dosažení plnoletosti měli možnost dispoziční právo svých rodičů zrušit.
Dispečer přece komunikoval s vrtulníkem, vrtulník potvrdil vizuální kontakt s letadlem. Takže a byl jen jeden, tak na možné riziko minimálně posádku vrtulníku upozornil. Něco jiného by bylo, kdyby to neučinil z důvodu, že se věnoval jiným strojům. Přijde mi to, že ta zpráva je na politickou objednávku nového prezidenta, aby upozornil na neschopnost předešlého kabinetu. Apropo to, že předešlý kabinet snížil požadavky na letové dispečery možná bylo právě z důvodu, aby jich přilákali k této profesi více, když naráží na nedostatek adeptů.
Přece to není povinné, tak proč to rušit? Mám teď zrovna prostřední dceru na lyžáku a jelo jich z 22 dětí ve třídě myslím sedm. Jel celý druhý stupeň jedním autobusem (6.-9.třída). Já jsem ráda, že může jet lyžovat. Samotný lyžák na týden (so-so) vyšel na 7 tisíc a vypůjčení výstroje na 950 Kč. Takže jsme dali 8 tisíc plus nějaké kapesné. Já jsem na lyžák jako malá nesměla, jelikož moji rodiče byli nelyžaři a tak nás na lyžák se školou nikdy neposlali, že je to prý zbytečnost a akorát si zlámeme nohy. Jezdily jsme ale na školy v přírodě na Šumavu či do Beskyd a to naštěstí pokaždé připadlo na zimu a škola brala běžky, takže jsem aspoň mohla vyrazit na běžky v rámci té školy v přírodě a základy se naučit aspoň na běžkách. A vzpomínám na to ráda. Ano, jsem ráda, že nás otec naučil alespoň plavat a jezdit na kole, ale já jsem pro, aby si děti mohly všechny sporty vyzkoušet a naučit jako malé, protože v dospělosti už to nejde tak snadno a už je tam vždy nějaká obava, strach ze zranění, pocit hanby padat jako velký. Svým dětem se tedy snažím zprostředkovat vše už od jejich dětství a podporovat je ve všech sportech. Všechny tři moje děti umí bruslit jak na ledě, tak na inline bruslích, plavat, jezdit na kole, lyžovat, hrát tenis... Dává nám to pak spoustu možností trávit i příjemně aktivně společný čas. Za sebe jsem proto ráda, že mé děti mají možnost se školou jet jak na lyžák v zimě, tak na sportovní týden k vodě na konci školního roku, kam si děti berou i kola a kromě míčových her a koupání podniknou i nějaký cyklovýlet. Je to skvěle aktivně strávený čas se spolužáky.
Trošku ruská ruleta prolétat v noci vrtulníkem v nízké výšce před prahem přistávací dráhy. Opravdu by mne zajímala konverzace obou posádek s řídící věží. Zda měli potvrzený vizuál. Podobně kdysi v San Diegu letadlo na priblížení sedlo na malou cesnu. Tenkrát se v oblasti pohybovalo i jiné malé letadlo a piloti je vzájemně zaměnili, navíc měli nesprávně seřízená sedadla a tudíž dost omezený výhled z kabiny, neupravil si je dostatečně výškově dle výšky své postavy. Zde ve Washingtonu také mohli zaměnit světla vrtulníku se světly okolních budov a při klesání antikolizní radar v letadle také nemusí riziko správně vyhodnotit a upozornit na kolizní kurs.
Máme se sestrou také úplně jiné postavy. Já po matce holka krev a mlíko, sestra po otci atletická šlachovitá postava. Na stejnou výšku rozdíl 25 kg na váze. Zatímco sestra má 55 kg, já se pohybují kolem 80 kg. Když jsem se vdávala a před dětmi, měla jsem cca 70 kg. Po třech porodech si držím o 20 kg více. A můj obvodní to neřeší a já vím, že pokud bych chtěla zhubnout, stálo by mne to neskutečné úsilí, protože už teď žijí zdravým životním stylem. Mám po třetím porodu už 10 let pořád stejnou váhu +- 2 kg a tak je spokojený, tlak normální, krevní obraz normální. Myslím, že mám svou přirozenou váhu.
Také bych si asi nebyla jistá, zda je opravdu ztratil ten pár vycházející z té prodejny, nemusela to vypadnutí z kapsy přímo zahlédnout. Ale tak je přece odevzdám na policejní služebnu do ztrát a nálezů, kde se to zaprotokoluje a jsem čistá. Měla by nárok na nalezné. Takhle si akorát zadělala na hodně bezesných nocí.
Je to zkrátka životním stylem mladé generace. Mají pocit, že mít děti je připraví o svobodu, neutáhnou to finančně. To, že by někdy bydleli ve vlastním je pro ně scifi, pokud se jim o bydlení nepostarají rodiče. Střední třída má tak dnes jedno, maximálně dvě děti a místo toho, aby měli třetí dítě, tak si dají za cíl každému tomu diteti už v dětství koupit jeho vlastní bydlení, které do dospělosti dítěte pronajímají nebo jen tak leží prázdné a čeká. Jenže na trhu pak chybí, jelikož si ho nemůže koupit o generaci starší čerstvě dospělá generace, která řeší svou aktuální bytovou situaci. Tím se ceny šponují do astronomický výšin, vyhrává ten, kdo dá víc. Mně je třeba 44 let a mám tři děti, vlastní už splacené bydlení a jsem šťastná, že v tom roce 2010, kdy jsme dům kupovali, byl trh realit ještě normální. Dnes už bychom jako třicetiletí sotva našli něco, co se dá za 10 či 15 let na hypotéku splatit. A opravdu znám spoustu lidí ve středním věku, kteří mají nemovitostí více než jen jednu pro vlastní bydlení. Lidé je berou jako jistotu uchování hodnoty. Když nám zemřel soused, ptala jsem se, zda budou potomci dům prodávat, jelikož můj tricetiletý bratr shání bydlení. A oni že ne, že to budou pronajímat. Takže tam do baráku na víkendy jezdí turisti. Možná tam jednou bude bydlet některé z pravnoučat, kterým je nyní 10-15 let. Ale ty nemovitosti blokují a mladí si bez vlastního bydlení nechtějí zakládat rodinu, protože bydlet v nájmu je nejisté. Člověk nechce každý léto řešit, zda se nebude po vánocích muset stěhovat, zda mu prodlouží nájemní smlouvu, zda mu nezdraží nájem...
150 tisíc čistého měsíčně, tak to už se opravdu máme jako ti Němci, alespoň ti východní. Fiala říkal, že je doženeme až za 4 roky. V Sasku si také projektový manažer (zaměstnanec) vydělá tak 2,5-3 tisíce euro čistého (po odečtení služebního vozidla pro soukromé užití - bez služebáku k osobnímu užití by to bylo o cca 500 euro měsíčně více), takže ten pán v Praze má vlastně více, když bere 100 tisíc Kč, což bude tím, že to vykonává jako OSVČ a tudíž nejspíš nemá služební vozidlo k soukromému užití, ale musí mít svoje - o autě ale třeba v článku není zmínka, možná jej ani k práci nepotřebuje a stavby si objíždí taxíkem či MHD. A odborná pracovnice bez vedení lidí - jako ta HR pracovnice zde v příkladu - má v Sasku kolem cca 2 tisíc eur čistého na plný úvazek, takže je to vlastně také stejně, jako ta paní tady v tom příkladu. Plus by tam rodina dostala 500 Euro měsíčně Kindergeld na 2 děti. A náklady na bydlení v bytě v Drážďanech jsou cca 2 tisíce euro měsíčně, takže je to také víceméně to, co tady platí za bydlení, i když zde platí hypotéku a pak bude byt její. V Drážďanech se platí 2 tisíce nájem se vším všudy. Suma sumárum se rodina v Praze už má stejně, jako srovnatelná rodina v Drážďanech. Vycházím ze situace známých Martina a Erica, kteří bydlí s rodinami v Drážďanech. Každý z nich má manželku a 2 malé děti, tak jsme schválně porovnávali, kolik si vydělají oni v DE a kolik mají náklady na živobytí vs. to, kolik si vyděláme my Češi a jaké máme v ČR životní náklady. Opravdu jsme došli k tomu, že se máme jako Češi už velmi dobře, respektive srovnatelně.
Asi jediné správné řešení by bylo umožnit zákonem podnikatelům a živnostníkům odpočet DPH jen u nákupů bezhotovostních, tj na kartu či tankovací kartu, aby byl výdaj vidět i na firemním bankovním účtu. To se dá celkem jednoduše pak kontrolovat. Pokud někdo bude platit hotově, tak prostě DPH neodečte.
A propíše se takovýto případ do rejstříku dlužníků? Jako ať jim to zneplatnit, ale je nemorální jim škrtnout veškeré úroky a poplatky, kdy dlužník tak musí vrátit jen tu půjčenou jistinu. Takže měl půjčení defakto zadarmo. Podle mne by měli uhradit alespoň nějaké přiměřené úroky. Třeba 2 procentní body nad základní urokovou sazbu čnb v době sjednání úvěru. I kdyby tyhle úroky nedostal poskytovatel, ale stát resp. ten finanční arbitr či ty dluhové poradny. Pokud to zůstane tomu spotřebiteli, je to motivace udělat to znovu. A zase si takto zadarmo obstarat peníze dopředu. Byla by to taková výchovná sankce tomu spotřebiteli. Takhle každý půjde pro úvěr místo do banky rovnou k těmhle šmejdům.
Mám kompletně zrekonstruovaný původně dělnický dvojdomek, který je dispozičně uvnitř propojen do domu pro jednu 4-členou rodinu o dispozici komfortních 4+1 a jsem v něm nadmíru spokojená. Měsíční náklady na energie a vytápění 6700 Kč. Výhodou je jeho poloha v rámci města. Kousek od centra, ale přesto v klidné oblasti. Novostavby se staví na druhém konci města u silnice obchvatu. Já bych ten můj domov za novostavbu neměnila. A navíc ho za rok v mých pětačtyřiceti letech budu mít splacený a bude už jen můj. Je to skvělý domov. Kdybych mohla vrátit čas, koupila a rekonstruovala bych ho znovu.
Problém je v tom, že ve spoustě státu si lidé platí sami zdravotní pojištění, doplácí daně a to my v ČR nemáme. Není tedy úplně objektivní srovnávat hrubou mzdu. Zatímco v ČR člověku z hrubé mzdy zůstane 80 až 90 procent jako čistá mzda. V jiných státech jsou odvody 40 až 50 procent a když má někdo hrubého 3,5 tisíce eur, dostane v čistém 2100 eur. Známí bydleli v Holandsku a platili si privátně zdravotní pojištění, které mělo určitě krytí a když to člověk ten rok vyčerpal, musel si další péči hradit sám. Plus na začátku roku člověk musel podat daňové přiznání a někdy byly nemilé překvapení doplatkem daně z příjmů. Takže když si to po roce člověk sečetl, kolik si vydělal čistá ruka, resp kolik ušetřil poté, co zaplatil i náklady na bydlení a život tam, až tak velká hitparáda to nebyla. A to člověk opravdu nehýřil po večírcích. Rozhodně to nebyl trojnásobek toho, kolik by ušetřili tady v ČR. Bratranec byl v Anglii, kamarádka ve Švýcarsku a nikdo z nich na tom nezbohatl. Ve Švýcarsku to hodně dělá sezónní práce, kdy tam spousta lidí je zaměstnaná na půl roku během zimní sezóny. Celoroční práci tam seženete hodně obtížně.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Když jsem se s přáteli Němci bavila o české maturitě, kde je ústní maturita v jeden jediný den, kdy jdete na čtyři různé předměty, z nichž dva jsou zcela jiné (čeština a cizí jazyk či matematika) a dva si zvolíte dle odbornosti nebo zájmu svého profesního směru - a z každého předmětu si vždy vylosujete 1 otázku z 25 okruhů z období celého 4letého studia a po 15 minutové přípravě na "potítku" musíte komisi přesvědčit, že máte o daném tématu dostatečný přehled - tak mi řekli, že by to u nich nikdo nezvládl, že je to neskutečný stres. Tam se maturuje formou písemné eseje ze 3-4 předmětů, kterou hodnotí dva na sobě nezávislí učitelé. Ústně se maturuje jen z jednoho předmětu, kdy dostanete text na jedno ze tří témat a k tomu 3-4 otázky, během půlhodiny si zpracujete své odpovědi a ty diskutujete s učiteli v komisi. Pro připuštění k tamní maturitě ale musí student během studia splnit jakési kritéria ve formě dosažených bodů z testů už během toho studia - takže tamní maturita mnohem více zohledňuje práci toho studenta během celého studia. Není tak závislá na jednodenním výkonu. Zároveň je součástí maturitního vysvědčení bodové hodnocení těch zvolených předmětů během toho studia. Takže například k připuštění k maturitě potřebujete 180 bodů z maximálních 250 bodů z toho předmětu a na maturitním vysvědčení pak máte, že jste dosáhl například v základním kursu 220 bodů a maturitu jste udělal na 250 bodů z maximálních 300 možných bodů.