Souhlasím, ale bohužel to není tak přímočaře jednoduché.

Problém je, pokud paní Ljudmila přijede do Čech, ale z nějakého důvodu je přesvědčená, že správná transkripce jejího jméno do češtiny je Lyudmila, třeba protože se to tak učila na hodině angličtině. Trvá na tom, že se jmenuje Lyudmila a ne Ljudmila, a může mít i dobré důvody - třeba chce mít v dokladech anglickou verzi, aby se mohla snáze přestěhovat třeba do Německa a neřešit změnu jména v dokladech, protože i Němci mají svoje vlastní pravidla pro transkripci azbuky. Anglická transkripce je v takovém případě celkem rozumný kompromis.

Co s tím? Vnutit paní Ljudmile správnou českou verzi, nebo respektovat její právo na jméno takové, jaké ho chce mít? Já se kloním k druhé variantě. Není nic víc ponižujícího, než když vám někdo určuje, jak se máte jmenovat. Na Erasmu v Maďarsku mi jazykově puristický knihovník v Budapešti přeškrtl jméno na průkazce a nadepsal je v pořadí příjmení-jméno, jak je obvyklé v maďarštině. Je to drobnost, ale dotklo se mě to - proč by mi nějaký jiný člověk, notabene z jiného národa, měl předepisovat, jak se mám jmenovat?

Kromě toho, že zastává příliš funkcí, které nemůže fyzicky stíhat, tam o panu Richterovi nebylo fakticky řečeno nic inkriminujícího, i když tón článku našeptává, že ve všem je nějaká levota. Je to politik z Ústecka, takže když na něj nedokážou najít nic horšího, tak je prakticky světec.

Což o to, dřinu mu nikdo upřít nemůže. Ale to přece a priori nezajímá, že ji musíme ocenit bez ohledu na cíle a prostředky. Z historie známe spoustu lidí, kteří se hodně nadřeli a dosáhli velkých věcí. Ne vždy ale je to něco ocenitelného.

Internát pro vysokoškoláky se jmenuje kolej. Na FF UK nedostanete titul inženýr, ale magistr. Blbosti, řekněte si. Já si říkám: děda Víťa si myslí, že se vyzna, že tomu rozumí. Ale je stejně naivní, jako ti dva vzorovi mladi lidé, o kterých píše.