Napsat některé články musí být povaha i žaludek. Na to každý nemá. Vyhrabat ze života známé osobnosti negativa a vložit je do zdánlivě připomenutí toho, co pro naši kulturu udělal a jaký byl. Ti, kdo to dělají, mají jistě perfektně uklizeno, že bychom se od nich mohli učit a ve svém životě a v rodině mají všechno v tom nejlepším pořádku. I ti, kdo píšou o jiných lidech, by v sobě měli mít něco jako úctu a slušnost...
Jsou věci, které asi nikdy nepochopím. Na všechno, co jsem si koupila, jsem si prostě vydělala a našetřila. Vidina nějakého bezpracného zisku mě zcela míjí. Se mnou by zkrachovaly i sázkové kanceláře. Nekupuju losy, nesázím. A kdyby mi kdokoli ohledně peněz chtěl volat, ujistila bych ho, že kdybych něco potřebovala, určitě si dojdu do své banky. Nevím, ale je něco na těch našich příslovích, že třeba kdo chce víc, nemá nic. Nabídky na investice ani nečtu. Pokud náhodou zvednu cizí číslo, což se mi povedlo dvakrát třikrát, ptám se, jaký může mít zájem úplně cizí člověk na tom, abych se měla lip. Zatím jsem se nedočkala odpovědi. Oni neumějí vysvětlit tak jednoduchou věc. Že známá osobnost někde na webu něco prezentuje a doporučuje, je mi jedno taky. Obyčejný člověk má snad nějaký svůj rozum. A taky asi podstatně jiné příjmy, než herci a politici. Kdysi mi nabízel známý obchod s nákupem diamantů. Úžasně výhodný. Rozesmála jsem se. Momentálně jsem šetřila na zařízení prázdného bytu. Což věděl každý. Kamarádka, která byla jednání v cukrárně přítomna, na něm mohla oči nechat, jak je skvělý v té své řeči. Řekla jsem jim, že diamanty k životu nepotřebuju, že mi je milejší koupit si židli, stůl, postel, záclonu atd, než se doma koukat na diamant. Nepochopili to. A tak žiju ve své omezenosti a finanční negramotnosti spokojeně dál...
Ať si každý žije, jak chce. Když na to má, bydlet sám, proč se s někým za každou cenu sestěhovávat. Někdo děti neplánuje a někdo už si je dávno vychoval. Proč se jen nevídat. Výlet, divadlo, dovolená, noc. A mít své pohodlí, soukromí, prostor na koníčky a klid na práci. Ale docela chápu, že se to někomu nelíbí. Že tak někdo žije. Ne každý na to má odvahu, jít do životní změny a postavit se na vlastní nohy. Omlouvá se to většinou, že kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli práci, kvůli nevím čemu. Je pořád lepší mít dvě domácnosti a fajn člověka pro volný čas a na domluvená setkání, než žít jinak, než chci a nemít sílu a vůli to změnit. Když potom takový člověk srovná roky v nefunkčním manželství a roky ,,na volné noze", každý si umí představit, co mu líp vyhovuje. A nikdo nikomu nebrání, aby žil přesně takhle. Na to svoje bydlení si ti lidé určitě museli vydělat, ušetřit, do klína jistě samo nikomu nespadlo. Tak je jejich a mají právo si ho užít i ve dvou single domácnostech. A ne sklonit hlavu a jít do společného pokoje v důchoďáku, aby ,,uvolnili místo těm potřebnějším", co si myslí, že by se jim mělo pomoct, když mají děti, nemají práci a žijí u rodičů...
Otázka je, kolik znamenalo deset tisíc před dvaceti třiceti lety a jakou hodnotu to má pro rodinu teď. A co si člověk mohl za tu sumu koupit zamlada a dneska. Ono nebylo moc z čeho. Ubírat rodině finance a spořit sobě, že až jednou budu stará, abych se měla líp. Člověk koukal,aby měly hlavně děti vše potřebné. A volil jinou cestu. Šetření, brigáda, změna práce,pomoc potomkům. Aby děti měly vlastní bydlení a ten dnešní důchodce taky.To je základ. Když dnešní důchodce bude mít v bance dva milióny,k čemu mu budou. Co si za to koupí. Oblečení má dost, co jíst má. Co dál? Přilepšovat si, a koukat, jak jeho děti mají hypotéky, protože jim nic jiného nezbylo...?
Byla bych šťastná, že nemáme děti. Jednoho krásného dne bych se spakovala a už by mě tam neviděli. Pěkně to na ní synáček a matka sehráli. Jemu jde o pohodlí a ona bude pěkně líná, když na vás deleguje různé domácí práce. Nechala bych ty dva vykutálence v baráku samotné. Můžou sloužit jeden druhému a po týdnu se střídat. Doufám, že aspoň máte svůj účet? Pokud snad společný, pak si včas vyzvedněte svou půlku.
Úžasný nápad. To není útěk od problému. To je řešení, vhodné pro všechny zúčastněné. Tchýně si nic jiného nezaslouží, když neumí držet pusu. Jsou lidi, co se jim jeden stejně nezavděčí. I kdyby svatozář měl. Tak nač se snažit. Zbytečně vynaložená energie. Ať si maminku užije manžel. Ať se stará o její zábavu a pohoštění. Nakonec, je to jeho matka, ne vaše. Myslím, že jste tímhle krokem inspirovala mnohé, které jsou na tom podobně. Že jste zároveň udělala důležitý krok k vyřešení situace i záchraně vztahu s manželem. Jenom byste se hádali. A proč se dohadovat, když je to řešení tak jednoduché?!
Udělala bych si fajn den pro sebe, ušetřila bych za dárek, konečně, jste pouze přítelkyně, nejste manželka, ani máma jejich vnoučete. Rodinu, která o mě nestojí, bych úplně vypustila z hlavy. Pokud s ním zůstanete, jednou můžete zase dělat ofuky vy jim. Až budou chtít vidět vnouče, až nebudou zvládat svou domácnost. Nic jste jim neudělala, zavrhli vás, aniž by vás znali. Jejich problém, ne váš. Následky si můžou přičíst sami sobě. A přítele bych v případě svých rodinných setkání s sebou netahala taky. Ať si sedí doma, aby věděl, jaké to je.
Nejhorší je, když spolu v případě nevěry mají ti dva závazky. Děti, hypotéku, majetek. To se pak nedá odejít a jednoduše zavřít dveře. Kdyby žili bez svatby, bez dětí v pronájmu, bylo by to snazší. Možná by ani k téhle situaci nedošlo. Mají barák, ale mají zároveň problémy. Pokud se paní bojí, že si sníží odstěhováním životní úroveň a děti ztratí domov, mohla by navrhnout, ať se to nechá, jak to je. Manžel ať si zabere jeden pokoj, ať platí půlku energií a půlku hypotéky, a ať si dělá, co chce. Na péči o děti bych ho zapojila finančně a časově a občas si vyrazila s kamarádkou nebo s někým jiným za kulturou, na výlet. Prát a vařit manželovi můžou ty jeho avantýry, nebo ať se to naučí. Do toho, jak ti dva žijí, je každému houby. No a samozřejmě dům okamžitě napsat na společné potomky.
Ať si ji hlídá snacha, když si ji tak vychovala. Bude s ní ovšem muset být jen doma, protože holka se neumí mezi lidmi chovat. Ony se ty chyby ve výchově vždycky jednou vrátí těm, co se na nich nejvíc podíleli. Za pár let bude maminka s dcerkou muset zajít někam za odborníky, protože jí holka přeroste přes hlavu a nebude si s ní vědět rady.
Řeknu to jako trapná osoba, která měla malé děti před potopou světa.
Tříleté roztomilé dítě, které se takhle chová u oběda, by mělo sedět doma a matlat se v talíři rodičům. Ti se patrně někde odklonili od cesty, která vede k výchově potomka tak, aby se choval adekvátně věku a prostředí.
Naše děti jely poprvé k moři mnohem později. Bylo to dobré z více důvodů. Až na to byly finance například, být byl zařízený , mohli jsme si to dovolit, a až se s těmi dětmi člověk opravdu dobře domluvil. Co je bolí, co jim je, co potřebují. Když vidím mimino nebo batole u moře nebo na horách, někdy mě napadá, kam a za čím se lidi vlastně pořád ženou. Jde nejen o pohodlí a bezpečnost, ale i o zdravotní stav. Dneska některé maminky nevydrží ani tři roky doma na mateřské, mají pocit, že jim něco utíká, nevydrží v létě bez moře a v zimě bez hor. My byli v létě na zahradě a opravdu nám nic nechybělo, ani mně, ani dětem. No ale jak říkám, my, co máme děti odchované, tomu dnešnímu životu zkrátka nerozumíme. Ale jedno máme asi společné...Poslední, po čem na dovolené toužíme, jsou nevychované děti rodičů, kteří na nás většinou koukají spatra.
Dítě to zkusí. Máte víc možností. Buď mu ustoupit a vyhovět, tj. koupit požadovanou věc. Nebo se obrnit trpělivostí i za tu cenu, že ten řev bude trvat déle. Dítě něco chce a chce to hned. Takže použilo tenhle způsob. Když se to osvědčí, bude vědět, co na vás funguje. Udělá vám to znova a znova. Když ustoupíte opakovaně, stane se z toho pravidlo. Četla jsem někde, že matka se rozhodla svoje vztekle dítě vytrestat a nastavit mu zrcadlo. Popisovala, jak sebou někde práskla, kopala nohama a ječela, protože chtěla, aby ji manžel něco koupil. Reakce dítěte prý byla za všechny prachy. Dítě nevěřícně pozorovalo tu scénu, domluvenou v obchodě u známých a za tu mámu se evidentně stydělo.
Určitě jděte za hlasem svého srdce. A co nejdřív. Jedině tak se vyléčíte ze svých představ. Až ztratíte manžela, děti, sympatie veškerého příbuzenstva a kamarádů, až se nebudete mít kam vrátit do práce a domů, pak se vám snad rozsvítí. Ono to teda bude už celkem jedno, ale aspoň budete mít jasno v tom, co život s cizincem obnáší.
U několika známých ve svém okolí jsem se v posledních letech všimla trendu: bydlet v co nejkratší možné vzdálenosti, ale ve svém. Jak známo, dvougenerační domy se osvědčují minimálně, ale mít byty nadohled je velká výhoda pro mladé i staré. Zastavit se při návratu z práce domů, když to je při cestě, je mnohem lepší, než denně kontrolovat staroušky, bydlící 100 km daleko, večer po telefonu a poslouchat lamentace na to, že je málo tam jezdit každý druhý víkend...
Pro své velké děti toho mnohdy uděláme úplně nejvíc v případě, že pro ně neuděláme vůbec nic. Protože čím víc pro ně děláme, tím míň si toho váží a tím víc to považují za samozřejmost. A to nejlépe bez poděkování a s tím, že jsme blahem bez sebe, že za ně něco můžeme udělat. Zatímco ony pro nás nehnou prstem. Abychom nevyšli ze cviku a nevypadli z tempa...
Tchýně vždycky vycítí, že si to snacha nechá líbit. A tak si ji zpracovává po svém. Čert ví, co k tomu vede. Asi zbytečné roupy. Protože az bude stará a nemocná, může být snacha dávno pryč. Zajímavé je, že si mírnou ženu vybírají synové takových semetrika a generálů v sukni. A špatně je, že nežijí aspoň dvě stě kilometrů od tchánů s krátkou návštěvou dvakrát do roka. Byl by klid. Jinak souhlasím s tím, při první příležitosti tchýni dát slušně, leč nekompromisně najevo, že toto je moje domácnost a moje rodina. A pokud to nezabere napoprvé, zopakovat jí to stejně při každé podobné příležitosti. Doblba a dokola. Dokud to nepochopí. A když to opravdu nepochopí, mít kam odejít. Baba může doma třeba komandovat psa a učit ho třeba násobilku.
Jsou lidé různé, no. Slyšela jsem o návštěvě nepozvané, která věděla, že jsou hostitelé poslední noc na chalupě. Hostitelé a jejich děti měli v plánu k večeři dojíst zbytky, pakovali prádlo, věci, dodělávali věci na zahradě, a do toho návštěva. Která snědla, na co přišla a otrhala si, co šlo. A při odjezdu si libovali, jak si to parádně užili. A hostitelé poté konstatovali, že pojedou už ráno, poněvadž nemají co k snídani ani k obědu...
22
Sledujících
0
Sleduje
22
Sledujících
0
Sleduje
Já na to říkám, aby autor článku odtajnil s plnými jmény nějaké ty pikantnosti pro změnu zase že svojí rodiny...