Ty jo, to vážně nikdo z diskutujících nepochopil rozdíl mezi samotou a osamělostí? Nebo jste ten článek nečetli? Samota je fajn, osamělost je průšvih. Osamělý může být člověk v natřískaném obchďáku nebo v divadle, i u rodinného stolu. Samota je totiž fyzická, ale osamělost je v hlavě a s tím se blbě pracuje.

A co dostal na oplátku? Přesně nalajnovaný život, ve kterém se cítil jako kus nábytku - vymezená funkce, vymezené místo a pozornost, jen když nefunguje podle představ? Protože takhle to fňukání vyznělo. Nedivím se výsledku. Vůbec. Problém není cukrovka, ale hlava. Já bych to na jeho místě taky nedala.

Vzít na cvičák a nechat je hodinu makat s vycvičeným psem, pod dozorem majitele. Ono by je to rychle přešlo, když by s nimi pes párkrát smýknul. A pád na měkkou trávu je pro seniory i tak bolestivý, ne tak ještě na tvrdý chodník při procházce.

Jejda, tady je zase generalizování, jak kdyby se všechny děti vyvíjely stejně. Ano, spoustě dětí stačí důsledně vysvětlit, ale některým fakt nene. Dám příklad - tříletý syn mi utekl přes cestu (není nijak frekventovaná, takže ji při procházkách používáme k nácviku přecházení a obecně chování na chodníku). Byl fakt rychlý, chytila jsem ho až v půlce. Mno, fofrem jsme to doběhli na druhou stranu, mě adrenalin stříkal i ušima - tak jedu to svoje, co jsme se učičli, přes cestu jen zaručičku, na kraji chodníku vždycky zastavit, když volám tak zastavit (řvala jsem jak na lesy), syn kouká kolem a nevnímá. Ok, ukazuji podívej autíčka, jezdí rychle, jsou velké a nevidí tě, kdyby tě srazili, musel bys do nemocnice, moc by to bolelo, byl bys bez maminky - syn kouká, kývá, auto rychle, bum auau, říká, rozumí. Budeš si dávat pozor, na kraji chodníku zastavit - jojo, chapu. Dobře, pouštím ruku, syn nahodí ďábelský úsměv a bleskem vyráží k cestě, lapím ho v letu s jednou nohou na chodníku, řehtá se. Varuji, dostaneš na zadek - řehot, snaha utéct do cesty. No tak jo, jedna a druhá do gatí. Uražený jekot. Znova vysvětluji, uklidňuje se. Zbytek procházky spolehlivý jak hodinky. Tak co, mám ho vodit dalších pár let na vodítku nebo zavřít do klece, než bude schopen plně pobrat pouze slovní výchovu?

Mno, jak pán píše - syn je ještě poměrně mladý, takže má malé děti a vede firmu. Za domov důchodců dává balík, takže se na tatíka nevykašlal, prostě nemá čas. Fakt nemá čas, úspěch ho totiž stojí hodně a on ho potřebuje, aby zajistil všechny blízké. Zaznamenala jsem větu, že otec nikdy nepoděkoval manželce za to, že mu dala dítě -a teď se diví, že se syn sice stará, ale s emotivními projevy se nepřetrhne. Asi se to u nich doma nenosilo. Holt, jaký dal vzor, tak teď sklízí. Syn by ho mohl navštěvovat častěji, ale to je třeba, aby si to zapsal do diáře, jinak si v nabitém pracovním týdnu těžko vzpomene, že má na chvíli vypnout a zaskočit za tátou. Neurčité fňukání má za následek neurčitý výsledek... většinou jen rozladěnost na obou stranách.

Každý svého štěstí strůjce. Přátele si, na rozdíl od rodiny, vybrat můžeme - když se někdo obklopí slepičkama, nemůže se divit, že občas schytá klofanec a když se bude od hejna lišit, tak ji ukdákají...

Mno, tak to je zase plýtvání písmenky - zrovna u vývaru člověk hodiny netráví. Jak se nasypou ingredience do hrnce, tak už se dělá sám, jen je třeba občas zkontrolovat. Bujón je fajn když je časový pres, jen je třeba vybrat bez glutamátu, zbytečných éček a nadbytku soli. Ale lepší je udělat jednou za čas vývaru kotel a přebytky zamrazit, kuchařka to zužitkuje na spoustu způsobů - pokud tedy opravdu umí vařit a ne o tom jen kecat.