Tak to mám štěstí, že mám Velikonoce moc ráda - již od dětství a přátelé to také tak cítí. Ačkoliv se nám už "překulila" 70 tka, moc se vždy těším, že se k nám staví. Pomladí mne - samozřejmě žádné "tlučení", ale mírné poklepávání pomlázkou a protože já trvám na koledě, tak si vždy vymýšlejí různé rýmovačky, že se pak sousedka ptá, čemu jsme se tak strašně "chechtali".
Manžel mne každý rok ujišťuje, že už mne nebude velikonočně vyplácet, že už ho to nebaví, ale pak vyrazí z ložnice, za strašného řevu "hody - hody, doprovody....." a pokaždé má nějaký fakt vychytaný karabáč. Vloni to byl paroh, předloni tyčka salámu s pentlemi a jsem moc zvědavá co to bude letos. Jednou u nás byl syn na svátky a jeho výraz, když zděšeně přiběhl ze svého pokoje a sledoval, jak táta /74 let/ honí mámu /73 let/, která se snaží o berličkách uniknout a oba se chechtají až slzí - no ten jeho výraz do smrti nezapomenu.
Pak si sedneme na zahradu a já uvařím kafe a naliji nějakou tu štamprdličku, nabídnu jednohubky a vzpomínáme na Velikonoce, kdy nám bylo 14 let a jak nás kluci naháněli až za město a my se pak s kámoškama první den ve škole chlubily, za kterou přišlo více kluků na šmigrust.
A hlavně, vím, že už je jaro tady!
Super, vyrobila jsem 3 l škopíček - pro šmigrustníky na příští týden. Problém, je ten, že už je tam toho polovička, protože kdykoliv jde manžel "nenápadně" kolem ledničky, odebere vzorek.
Tak honem fičím na nákup a musím doplnit. Přiznám se, že jsem párky neloupala, kupuji takové křehké - křupavé, co tady na holešovsku prodávají. My Ostravaci je milujeme. Hlavně si u Vašich videí užívám tu naši ostravštinu, která mi zde na jihu chybí.
Ano, přesně tuto zkušenost mám i já. Protože poslední dobou, když jsem zadala inzerát na prodej "něčeho", vždy jsem zjistila, že se jedná o podvodníka. Ale poslední zájemce měl adresu lékařky v Jindř. Hradci. Pro jistotu jsem do nemocnice zavolala, byla mi divná věta že "chci urychleně uhradit". Vzala to sestřička a ihned reagovala, jestli voláte kvůli inzerátu - skočila jsem ji do řeči - podvod, že?! A potvrdila mi to s tím, že už se to právně řeší.
Pak jsem se naposledy pokusila dát inzerát, e-mail zájemce - normální adresa. Jen jsem však na něj reagovala, zda bych zájemci mohla zavolat a domluvit se, už se neozval.
Ty nové technologie nás spíše v některých případech zničí.
Už jsem pár takových příběhů slyšela. Trochu mne to vyděsilo a když jsme probírali se synem, co bychom v domečku ještě měli opravit, ať se nám lépe na stará kolena žije /já jsem už na vozíčku/, říkám mu, že určitě budeme šetřit, ať s námi nemá starosti třeba s pohřbem. No, to jsem si dala!!! Syn vyletěl, mami - tati , co šílíte. Snad to je moje starost, ne a neřešte to. Užívejte si života, dokud to ještě jde. My totiž moc rádi cestujeme po naší zemi - máme auto s lůžkovou úpravou pro mne, manžel ještě spí ve stanu. Hlavně prý nemáme šetřit s myšlenkou ať něco zůstane pro něj. Ať máme rezervu, když myslíme, třeba na pečovatelskou službu, on bydlí přes 100 km daleko. Ale co 14 dní k nám přijede a já mám na nástěnce poznámky, co potřebujeme opravit atp. a snaží se pomoci.
Když odjel, dali jsme si s manželem po slivovičce a konstatovali, že tedy máme fakt s potomkem štěstí. A nebo viděl, jak se staráme o naše nemohoucí rodiče, tak to bere jako samozřejmost.
Tak tomu nerozumím. Máme na dvorku před garáží plot-který postavil majitel domku od kterého jsme ho koupili. Nový druh sousedky nám vloni na plot z její strany zahrady natloukl na plot netkanou textilii /plot začal uhnívat/ a posléze i opěrky pro svá rajčata, které si údajně jako nejvyšší v republice nechal nafotit novinářem a dal na soc. sítě. Také si provázky uvázal ke komínku -větracímu z naší garáže - ta má také stěnu na stranu zahrady sousedky. Vítr, který tady často fouká nám komínek ohnul. Požádali jsme souseda, ať vše odstraní. Ten reagoval slovy "a komu to vadí" - neodstranil Obrátila jsem se na přestupkovou komisi. Ta mi řekla, že plot je společný a prý si tam může dát co chce. Šla jsem do protější kanceláře - stavební úřad. Tam mi pracovník řekl, kdo prý mi řekl takový nesmysl. Kdo plot postavil toho je. Obzvláště, když jsme pozemek nechali za 5tisíc přeměřit a je to na hranici- pár cm k naší straně. Že zrovna řeší případ, kdy si paní zavěsila na sousedův plot květináče a MUSÍ je odstranit, jinak dostane pokutu.
Když jsem mu řekla, od koho mám informaci, tak se jen zasmál a pokrčil rameny.
Když už Vám neřeknou přesnou info. na úřadě, tak kde? Mimochodem, ten soused když viděl, že jde do tuhého, rychle závrtné háčky i provázky odstranil a donesl foto na OU plotu z jejich strany prázdný. Tak mi přišel nakonec z přestupkové komise dopis, že to odkládají, protože ten pán doložil, že tam nic nepřitloukl. Legrace je, že na soc. sítích má fotky, kde jsou zavrtané držáky krásně vidět, stojí u rajčat a ještě na ně ukazuje!!!
Zapomněli v článku napsat to nejdůležitější. Tehdejší Československo bylo v 70 letech jednou z prvních zemí, které mělo proočkovanou celou dětskou populaci!!!
Já to bohužel "nestihla" a v 1954 při jedné z posledních epidemií v Československu jsem to po zápalu plic a černém kašli - chytla. Z nejhoršího mne dostali ve Velkých Losinách a posléze v Janských Lázních. Ale teď na "stará kolena" nás, co jsme to přežili i s menšími následky, dohání tkz. PPS - tj. postpoliomyelitický syndrom. To dochází k ochrnutí původně zdravých svalů následkem celoživotního přetěžování.
Vzpomínám, co se rodiče naplakali, když je rehabilitační sestra učila, jak se mnou cvičit a já doslova křičela bolestí. Proto nechápu rodiče, co odmítají očkování. Nepřála bych jim tu bolest rodiče - co se dívá na ochrnuté dítě a přitom tomu mohl zabránit, kdyby se tenkrát už očkovalo.
Chodíme se sestrou k "naší" zubařce cca 30 let. 2x do roka prevence, semtam ošetří kaz. Vždy odstraňuje zubní kámen -za toto uhradíme pár stovek. Paní zubařka je už v důchodu a brzy ukončí činnost. Některé pacienty musela už vyřadit, zdravotně to nestíhala. Sestra byla mezi nimi. Ani zdrav. pojišťovna ji nepomohla zubaře najít. Po dvou letech v pořadníku se jí podařilo dostat se na novou zubní kliniku. Při prvním kontrolním ošetření uhradila 2000 Kč. Trvali na tom, že musí k dentální hygieničce. Tam účet 1500,- Kč. Ulomil se jí kousek zubu, ošetření 5000 Kč, prý je to jen provizorní. Dokončení bude stát kolem 7000 Kč. Zatím na to nemá, šetří. Trvají na tom, že ji musí zubař vytrhnout dva zuby a dát tam můstek, protože jí to stejně " vydrží" jen tak 5 let a musela by si to nechat předělat. Předběžná cena 30 tisíc Kč. Odcházela úplně v šoku a ještě ji dohnala zubní hygienička, že se neobjednala na další ošetření. Sestra má 73 let, kromě jedné osmičky, všechny své zuby. Na této klinice podmiňují ošetření pouze se zubní hygieničkou, si prostě s důchodem 18tisíc a nájmem 12 tisíc Kč - nemůže dovolit chodit. Chápu práci zubní hyg. u mladých lidí, ale já budu mít 74 let -mám všechny své zuby o které se starám. Ani já si do budoucna nebudu moci dovolit Vaše služby. Ale co budu dělat, až má zubařka skončí a ty zub.kliniky bez zubních hygieniček nechtějí ošetřovat????? Má pojišťovna mi přispěje cca 500 Kč. Prý si mám nechat vytrhat zuby a udělat "klapáky". To hradí pojišťovna Už mi to ani není k smíchu.
Již několikrát jsem psala svůj názor na podobné problémy. Sami jsme to s manželem zažili, péče o jeho, posléze o mou maminku a tátu. Já se nakonec z toho "sesypala". Skončila jsem z vyčerpáni na infuzích. Tehdy jsme si řekli, nikdy nesmíme dopustit aby se musel takto starat náš syn. Když jsme zjistili, že už nás dohání stáří - důchod, mně se silně zhoršil zdravotní stav - jsem na vozíčku, okamžitě jsme začali řešit. Prodali jsme byt i chatu, kam již stejně byl problém jezdit a koupili malý domek, který jsme upravovali jako bezbariérový. Akorát jsme to stihli, když jsem "sedla" na vozíček.
Syn k nám jednou za měsíc zajede /100 km/, na nástěnce mám body, co potřebujeme opravit a tak podobně. Já dva dny vařím jeho milované knedlo zelo či další pochoutky a on je moc spokojený, že i nám se žije dobře, vzhledem ke zdravotnímu stavu. Zajistila jsem paní na úklid, jídlo přes týden si necháme dovážet. Ano, stěhovat se z velkého města, kde jsme prožili doslova celý život, prodat chatu, kde jsem jezdila od 15 let, ze začátku to bylo smutné. Ale víte, že nás to nakonec "omladilo"???!! Znovu zařizovat bydlení jako za mlada, řešit nové občanky atp. vlastně to byla takový výzva, co musíme zvládnout i s novými technologiemi. Teď je nám přes 74 let a máme s přáteli v novém bydlišti ještě hodně plánů, kam budeme cestovat, jaké akce uděláme. Příští týden se u nás v garáži slaví "Retro MDŽ". To se zase nasmějeme, kluci už se starají, kde seženou karafiáty.
Prostě na stáří se musí člověk připravit včas, nenechat to na rodině a hlavně neodkládat to, větou však já to "ještě" zvládám!
Moc přeji stávajícím i budoucím klientům tohoto zařízení, ať tam vydržíte pracovat hodně, hodně dlouho. Vás by měli rozdělit na malé kousky a rozdávat do každého takového zařízení, ať se touto empatií vůči těm nejpotřebnějším "nakazí" všichni zaměstnanci.
Děkuji Vám. A i když tady slzím jak želva, uklidňuje mne, že ten svět nebude tak špatný jak mám někdy z dění kolem dojem.
No, sedět v autě já, tak kromě vyhánění hada by manžel muset volat záchranku, protože by mne asi "trefil šlak". Prý jsou hadi "hladcí a příjemní", ale jak to není chlupaté či s peřím, tak mám husí kůži.
Hned po ránu jste mi příběhem zlepšili náladu, tedy, ne že bych to chtěla zažít, ale chechtám se ještě u snídaně.
Nám jednou vlezl do auta nějaký cvrček či cikáda a po hodině jízdy s jeho "muzikou", jsme překopali celé auto, ať ho najdeme - nedalo se to vydržet.
Jako rodilý "Ostravak - Porubak", v 65 letech přestěhovaný do Holešova /u Bystřice pod Hostýnem/, si užívám Vaše recepty a hlavně tu jadrnou ostravštinu. Občas tím bavíme ještě s jedním "Ostravakem" kamarády v hospůdce Holajka, kde jim musíme některé výrazy překládat. Úplně je dostal výraz "bedrunka". Vůbec nikdo neuhádl - co to je!!!!!!
Dá se někde Vaše kuchařka koupit?????????
Dlouho jsem se tomu bránila, ale dohonil mne i manžela věk a zjistili jsme, že ten den - pondělí, kdy jsme měli 40 let manželství vyhrazený na úklid doslova "nenávidíme". Kamarádka mi řekla, zařiď si paní na úklid. Nejprve jsme se obávala, cizí člověk mi bude šmejdit po bytě? Ale za ty dva roky, stojí mne to 1000 za měsíc, příjde co 14 dní, je to úúúúžasné. Teď už jen uklidím manželovy knížky, toulající se po celém bytě a pak si většinou v klidu zajdeme za kamarádem na kafe. Ten příjemný pocit, když se vrátíme do uklizeného bytu a nedohadujeme se, že manžel vysál špatně rohy a já lapala po dechu, když jsem drhla sprchový kout. Už i kamarád mne požádal, zda bych mu ji nedohodila. Žije sám a říká, že už ho úklid hodně unavuje. Dá se to i z důchodu /jsme tedy na to dva/ - našetřit. A kamarád řekl, že když mu při vysávání "ruplo" v zádech a za různé náplasti dal v lékarně přes tisícovku, tak vlastně ušetří.
Bóže, jak já Vám rozumím!!! A to si představte, že já rodila nečekaně /marně jsme se o to snažili 15 let/, ve 40 a ještě jsem už byla o berlích /neurologické onemocnění po infekční obrně, proti které se v mém dětství ještě neočkovalo/. První, kdo mne málem zlomil byla gynekoložka, která mne po zjištění, že jsem těhotná, začala přemlouvat na interupci. Díky bezva kolegům v práci, kteří mi zařídili jinou lékařku a moc mne povzbuzovali, jsem to zvládla.
Po narození syna jsem se dozvídala, nekojíš? /ze zdravotních důvodů/, hrůza, brzo začal chodit - hrůza, bude mít zničené klouby. Jenomže děti maminek, co špatně chodí /info od kamarádek na vozíčku/, to prostě nějak vycítí a jsou více samostatné. Nechodí do školky - hrůza, nebude chtít komunikovat s kolektivem. A tak podobné. Kdybych dala na všechny ty rady, poznámky, které začaly už v porodnici, musela bych se zbláznit.
Syn v první třídě samozřejmě komunikoval, tedy i když ne moc nadšeně. Nestal se z něj mamánek, jak bylo předvídáno. Už na Vysoké škole se plně osamostatnil. I při náročné práci nás /odstěhovali jsme se 100 km daleko/ jednou za měsíc navštěvuje, pomáhá /jsem už na vozíčku a i manžela dohnal věk/. Jediná opravdu dobrá rada, co jsem kdysi od kamarádky obdržela, když jsme snad 14 dní už nespali. Kašli na radu z porodnice, klidně mu ten dudlík dej a vyspěte se. Jo a byl klid. A zuby má rovné - nádherné. Ale přiznám se, omlouvala jsem se mockrát v duchu kamarádkách, když jsem ještě neměla dítě a také "chytře" radila, jak by se to mělo dělat.
Jak tak čtu ty komentáře, říkám si, že mám asi moc velké štěstí v životě, že se i v 73 letech těším na vánoce, dělám výzdobu, cukroví objednám - vanilkové rohlíčky napeču. Nehoním se už z práce "s jazykem na vestě", zda stihnu vše připravit. Na vše mám čas a klid, ono to ani jinak částečně na vozíčku nejde. A Silvestr? Sejdeme se letos ne u nás, jak je tradiční, ale u kamaráda. Už vymýšlím tombolu, u které se vždy strašně nasmějeme a navzájem děláme výměny výhry, když kamarád starý mládenec vylosuje velké balení dámského balení intimek, kamarádka pumpičku na kolo, když ona na něm snad v životě neseděla atp. Potom najdu na internetu čas, kde probíhá půlnoc na celé Zeměkouli a postupně si na ty státy připíjíme. Jen musíme dávat pozor. Před lety jsme skončili někde v Rusku a málem všichni nedožili naši půlnoci. Kdysi to vymyslel kamarád Ondra, bohužel už není mezi námi, ale na jeho počest to pořád dodržujeme. Letos to bude o to "fajne", protože nebudeme muset ve 3 ráno uklízet Silvestrovskou garáž.
A tak vám všem přeji buď veselý, divoký, popř. poklidný vstup do toho roku 2025 a hlavně hodně optimismu do života. Ten totiž velmi posiluje zdraví!!!
Tak to mne potěšilo, že mohu popsat náš letošní "stromeček". Když jsme před 10 lety koupili domeček, rostla tam tak 40 cm jedlička. Za tu dobu rostla a rostla a před 8 lety jsme z ní poprvé uřízli vánoční stromeček. Byl opravdu krásný a na zbytku jedličky už rostl další. Tak co 2 roky řežeme. Ale letos jsem dostala záchvat smíchu, když mne manžel volal, zda budu spokojená. Ukázal mi ho zepředu, no krása, pak ho otočil z boku a já se kácela. On neměl "zadek", nic. Prostě jako když ho srovná dělová koule. Manžel mne uklidňoval, že je to bezva, protože ho dáme na stolek přímo k oknu a bude to. Když jsem fotku poslala přátelům, chechtali se a jedna kámoška mi napsala, zda jsem ho měla někde v herbáři!
Ale po nazdobení je super a za dva roky se už na jedličce rýsuje další a už teď je vidno, že zase bude jak z památníku.
Jak říkávala maminka, KAŽDÝ stromeček je po nazdobení hezký.
Přestěhovali jsme se z velkého města cca 250000 obyvatel, kde pohotovost funguje samostatně pro akutní případy. Do městečka, kde je nejbližší pohotovost v Kroměřížské nemocnici. Tam funguje přes den pohotovost zároveň z kontrolou např. zlomenin. Má osobní zkušenost. Sedíte na vozíčku s nohou od kyčle až dolů v sádře cca 3-5 hodin. Sestřička mne hned upozornila, že si mám vzít sebou svačinu. Vlastně nikdy nevíte, kdy přijdete na řadu i když jsem rychle spočítala kolik je pacientů přede mnou - 41. Jenomže mezitím sanitky vozí akutní zlomeniny, pády, silné nevolnosti, podezření na infarkt atp. Po třech hodinách jsem už nevěděla, jak s tou sádrou sedět. Na další kontrolu vzal manžel skládací židličku, deku na podložení, minerálku, svačinu, 2 knihy a drobné do automatu na kávu. Nejvíce mi však bylo líto těch starých lidí, co je sanitka postavila do chodby, 3 lůžka za sebou a jedna paní pořád naříkala, kde to vlastně je, sestřička ji přikryla a asi 5x ji řekla, musíte to vydržet, čekáme na výsledky. Pak se jí chtělo na záchod a tak ji dva doprovody pacientů zavezli na WC!!!
Když jsem poprvé přišla na řadu, říkám lékaři i sestrám, že to přece není v pořádku, proč nejsou kontroly úrazů a akutky zvlášť. Prý na to upozorňují vedení, ale neřeší to.
A tak jsme 8 týdnů, každý týden kontrola mých zlomenin, trávili v přízemí, v průvanu na chodbě hodiny a hodiny.
A je zbytečné říkat, že personál byl skvělý, příjemný a profesionální, když po 5 hodinách čekání jsem vnímala jen tu příšernou únavu a naštvanost, že to další týden budu absolvovat znovu.
Je Štědrovečerní ráno, rodina ještě spí, já si upíjím kávu a slzím. Ale ne smutně, jak píše níže paní, autorka té staré paní prozářila poslední dny. A věta, ptejte se starých lidí, je opravdu důležitá. Kolikrát už mi hlavou proletělo, že jsem se babičky a prababičky nezeptala na to a toto. Přestěhovali jsme se z Ostravy na Kroměřížsko a za těch pár let jsem s údivem zjistila, že tady mám nebo jsem měla, pár km odtud vzdálené příbuzné. Že v Hrádku na Vláře znali mého tatínka, který tu chodil do školy.
Ale už se nezeptám. Nechala jsem k synovým kulatinám udělat tatínkův rodokmen, no to bylo překvapení.
Ale asi začnu pátrat po detailech, ať se syn dozví více o svých předcích.
Tak všech přeji krásné svátky a udělejte si čas na debatu se svými staršími nejbližšími. Nejen, že jim uděláte radost, ale dozvíte se možná překvapující informace.
64
Sledujících
1
Sleduje
64
Sledujících
1
Sleduje
Děkuji za tip! Každoročně organizuji s kamarádem pro naši partu "70 a více", nějaký výlet a letos už dva návrhy nějak neměly úspěch. Ale tento se určitě se souhlasem setká - už kvůli možnosti navštívit posléze nějaký ten sklípek. Čili naplníme "šedé buňky mozkové" v muzeu a posléze i buňky chuťové.