Řekl bych, že autor článku asi nepochopil rozdíl mezi závitem v převodu a závitem pevného spoje. A plete si je. Závit převodu se maže proto, aby imrvére klouzal a fungoval bez toho, aby docházelo k deformaci materiálu. Závit pevného spojení se maže proto, aby se co nejlehčeji dosáhlo k deformaci materiálu ve styčné ploše toho závitu. Fórem šroubu je to, že ho uahuji tak dlouho, až se trochu zdeformuje. A popravdě řečeno, musel by to být šroub že smrkového dřeva, aby na styčných plochách zbylo něco maziva. To je kolem. Brání korozi. Nebo je v nerovnostech styčných ploch. Brání korozi. Ale ať to namažu čím chci, nakonec je kov na kov. Tam to nekoroduje, tření, takže utahování a povolování se řeší stejnou silou. Bez mazání mi nerovnosti na styčných plochách korodují a krom narůstajícího tření se k sobě mohou dosti pevně spojit. To samé ty části závitu, které mají jakoukoliv vůli. Čím větší mezírka, tím lépe to k sobě přiroste.

Šrouby nejsou primárně založeny na tření y ale na pružné deformaci materiálu. Ono stačí si uvědomit, že kontramatky se používají pouze tam, kde ve šroubovaném spoji dochází k rotacnímu pohybu spojených dílů.

Asi bych s některými informacemi z článku souhlasil. Například s tím že že se Číňané budou sakra snažit o podrobnější výzkum. Ale ani nejhloupějsího Číňana asi nenapadne nic o těžbě. Leda by byl novinářem. On ten materiál bude mnohem více zajímavý proto, že by se z něho dalo zjistit, kde všude by se ta radost dala najít tady dole. Nebo jak ji vyrábět.

Teď jen taková maličkost. Těch sto milionů stupňů, o tlaku nemluvě, udržet nějak mimo dosah toho okolí. To slunce je v podstatě jednoduché. Tam jako izolace slouží pár set tisíc km materiálu. Přesto má povrchovou teplotu cca 6000°Čehokoliv. To co se děje kousek vedle se nás v tomto případě netýká. Ty ohromné teploty se týkají v podstatě ničeho. Jenže my to tady chceme provozovat někde in vitro. A ti vědci (v tomto případě spíše kouzelníci) zatím docílili toho, že dokázali vymyslet takové magnetické pole, které na půl minuty dokáže tu srandu udržet v izolaci. A lampičky, kterými na to svítí tak usilovně, že to udrží na místě. A nejen udrží, ale i nastartují. Za nějakých osmdesát let je to opravdu velký pokrok. Bez nadsázky. Těch pár borců, kteří se tomu už čtvrtou generaci věnují, se dostalo do situace, kdy něco podobného dokáží na půl minuty, aniž by zlikvidovali pár desítek km². Takže po osmdesáti letech to začíná vypadat jako slibný začátek.

Já jsem byl na jednom z konců toho řetezce. V mnoha ohledech to bylo jednoduché. Uplacali jsem databázi, nějaký interface, a pak jsem byl v úplně jiné situaci, než v takové, která je popisována v článku. V dialogu jsem zaškrtal pro které verze prohlížeče je ta sranda určena, v dobách vytáčeného připojení jsem to šoupl chytřejšímu kamarádovi, aby to zmenšil. A vlastně byla blbost řešit webové stránky. A nějaký opensource kód. Ten byl vlastně mimo. Firmy, státní správy, a kdokoliv jiný jely na IE, cokoliv dalšího byla minorita. A vlastně je i do do dnešní doby. Stačí si uvědomit, kolik firem, a kolik nasazených počítačů, a kolik rozhraní ještě jede na dávno zapomenutých OS a jejich standardech. To není o neschopnosti MS se přispůsobovat vývoji. Nakonec oni byli strůjci toho vývoje. Jde o implementaci a o to, jak ten vývoj přispůsobit novým výmyslům. Nakonec i ten Temelín má někde v hloubi toho řízení pár věcí, které jsem tam dodal na konci osmdesátých let, a je tam pár věcí, které uplácal můj táta dávno před tím. Setrvačnost je zajímavá věc. A tady je článek o něčem, do tu setrvačnost muselo mít z principu. Umíte si představit chaos, který by nastal bez IE? Ať dopadl jak dopadl, vždy to byl jakýsi záchytný bod mezi proudy.

Asi budu oponentem téměř každému z diskutujících.

Ten IE nebyl špatný z důvodů, které jsou v článku a v diskusi vyjmenovány.

Nakonec, vývojáři z MS se na vývoji opensource SW podíleli jako málokdo. Stačí se podívat do zdrojů jakéhokoliv použitelného opensource kódu, a vesměs to mají na svědomí programátoři v největších IT korporací.

Ta sranda byla, a vlastně je jinde. V komerčním nasazení. A bavíme se o době, kdy nejvýznamnější světové banky, a většina velkých firem, o univerzitách nemluvě, jela na MS Office. Protože každý moula v tom Visual Basicu nad tím dokázal uplácat cokoliv na míru danému prostředí. O SAPu, MathLabu, a o jiných SW si mohl někdo číst u Asimova, jenže to byly jen sny. Redmond vládl všem. Kurňa, na konci devadesátých let jsem měl doma dva počítače od Applu, dva s okny a dva další, na kterých jsem provozoval několik linuxů. A uprostřed tříbil jeden notebook ASUS, kterému jsem měsíc po koupi omylem promáčkl display v roli serveru. Protože sdílet něco mezi Linuxy byl porod, sdílet něco mezi dvěma jablky odlišných generací byl také problém, ale nejmenším problémem byly mašiny s MS. Nějak to šlo bez problémů až do doby, kdy tátovi odešla stařičká HP Armada a zbytek domu byl na Windows 7 Ultimate. Nakonec, ještě s Win 10 jsem z té mašiny s Win3.11 po troše problémů s bootovanim dokázal přetáhnout pár zapomenutých databazí z dávno neexistujícího účetnického SW.

Oni Ti kluci z MS měli trochu pravdu. A zbytek světa jel trochu na truc. Víte, je krásné měnit, nebo dokonce ustanovovat standardy, ale není to tak jednoduché, když jste hlavním zdrojem těch standardů.