Tedy nejsem odborník co se víry týče, ale vzhledem ke své celoživotní profesi jsem celkem silná v kramflecích v oblasti ekonomie. Takže za mě je část článku týkající se ekonomického úpadku Ameriky naprostý blábol. Americké burzy jsou z nejsilnějších na světě a stačí se podívat na vývoj akciového indexu Dow Jones od 2. světové války aby bylo zřejmé, že Amerika je motorem světa. Nemohu posuzovat jejich zdravotní systém, ale pokud by se tam žilo tak zle jak článek uvádí, nechápu proč mají problém s imigrací a ne s emigrací. Pro mě osobně to není země kde bych chtěla žít, ale to co popisuje článek je silně tendenční.

Moje maminka taktéž absolvovala rodinou školu a nemohu se zbavit dojmu, že ji na život připravila výrazně lépe než je tomu dnes. Celý svůj život byla dámou v dobrém smyslu toho slova. S tatínkem zacházela trochu jako drezér dravé zvěře, který hravě přesvědčí lva, že je kotětem a všechny ty nápady které posunovaly náš život kupředu jsou vlastně jeho. Vím bezpečně, že zvládala drobné domácí opravy, jednou jsem ji nachytala s hasákem u umyvadla, ale musela jsem přísahat, že se to táta nedozví. Kromě sportu na sobě nikdy neměla kalhoty a hravě by mohla stolovat na prezidentském banketu, protože ona bezpečně věděla na co všechny ty příbory jsou. Vládla naší rodině nenápadně, klidně a s noblesou kterou ji do dnes závidím.

Souhlas. Stejně tak ženy se naučily, že muži nemluví o pocitech a pokud jsou v úzkých nemluví vůbec. Když na každý dotaz co se děje dostanete odpověď nic, přestanete se ptát. Samozřejmě jsou výjimky, ale hlavní proud jde tudy. A přesto spolu žijeme, zřejmě nemůžeme jinak. Ti, kterým se poštěstí žít spolu dostatečně dlouho pak už slova nepotřebují. Jejich ticho je klidné, vyrovnané a přívětivé. Jen jich je čím dál míň, protože ega jsou čím dál větší.

Ano, moje historie kávy je vlastně i historií mého života. Dlouho jsem ji nepila vůbec, dokud jsem nevyrazila na dovolenou do Rumunska, kde toho v té době moc slušného k jídlu nebylo a kafe mi dovolilo těch 14 dní přežít. Tím přišla moje éra turka. Jsem staromilec a držela jsem se ho opravu dlouho i v době, kdy rozpustná káva byla hitem a znakem "lepší" rodiny. Když jsem se tedy vycukala a přešla na rozpustné, vyrazila jsem na svůj první výlet do Paříže, kde jsem ochutnala výborný, kávě podobná nápoj, který nepřipomínal nic z toho co se u nás tehdy pilo. Čert vem Eifelovku, snídaně kávy a corassanu to byl pane objev. Po příjezdu jsem vyrazila koupit kávovar. Žádná elektronika, jeden z prvních pákových, do kterých jste si to kafe museli napřed umlet. Jak jsem řekla, jsem staromilec a mám ho do dnes. Návštěvy si zvykly, že pokud chtějí kafe, dostanou nejdřív do ruky mlýnek. Nakupuji v pražírnách a kávu si hýčkám. Zřejmě již nedorostu k různým náhražkám mléka a příchutím všeho možného. Ale té kávy se nevzdááám!

No, je mi 60 a ano, když se kouknu do zrcadla říkám si zatím dobrý. Dokud se nejdu vyfotit na občanku ze které na mě pak zírá načuřená stařenka s kruhy pod očima. Ostatně slečna co mě tam fotila svůj pokus nejdříve 3x zopakovala, pak se na mě podívala a mile povídá: jé já si myslela, že tam mám nějaký kaz, ale kouklám že to jste vy. Jenže jak jsem někde četla, tak třeba Amazonské indiánky vůbec nevědí co jsou to potíže s menopauzou, protože jsou pro svůj věk váženy a ctěny a neznají žádný psychický tlak na svůj vzhled. Takže jsme se s kamarádkou dohodly, že budeme také dvě vytlemené staré indiánky, které se už nikdy nebudou fotit, protože fotky kradou duše. 🙂

V posledních letech jsem v práci také vedla mladý kolektiv. Část z nich byla ve věku mých dětí, část o něco starší. Musím říct, že mě to neskutečně obohatilo a ubralo pár let. Když můžete předat vědomosti tam kde je o ně zájem a vidíte jak vám profesně rostou pod rukama je to prostě radost. Ano, občas udělali pitomost kterou bych nečekala. A jejich zdůvodnění mě často uvedlo v úžas, protože ten myšlenkový postup byl jak z Teletubbies, ale na druhou stranu byli velmi kreativní a originální. A když mě poprvé vzali na Leasergame tak to byla vážně legrace a ukrytá z pozarohu jsem jich slušnou část odstřelila než mě našli.

Kvůli dojíždění jsem po pěti letech změnila zaměstnání a musím říct, že mi do dnes chybí a být to blíž, nikdy bych neměnila.

Souhlasím s tím, že závist má i motivující část, pokud závidím druhému, že něco dokázal je jen na mě, zkusit něco dokázat také. Bohužel mám pocit, že dnes je nastavení společnosti spíš u té chcíplé kozy. Onehdá u mě jeden mladík na vlakovém nádraží loudil peníze. Prý mám určitě dost. Povídám přijď mi zrýt zahradu a zaplatím ti za každou hodinu. Vyděláš si mnohem víc. Zahuhlal pár nadávek, otočil se a šel loudit jinam. Je mnohem jednodušší nadávat a závidět těm co se snaží, než se snažit sám.

Trump je jen výsledek, který vygenerovala dlouhodobá neschopnost předchozích vlád řešit problémy, které pálí běžné Američany. Ať se nám to líbí nebo ne, volila ho většina obyvatel. A ani dnes, po tom co předvádí nevidím v Americe žádné skutečně masové protesty, takže bez ohledu na to jak moc nám to přijde šílené, většině Američanů se jeho nápady a postupy zřejmě libí. Ve městě je "vostrej šerif" a dav mu drží palce. Kde jenom jsem tohle už viděla .....

Rozhodně si myslím, že zveřejňování mzdové hladiny u konkrétních pozic je správné. Minimálně k tomu, aby se uchazeči měli od čeho odpíchnout když si domlouvají mzdu v nové práci. Je zajímavé, že většina názorů zde je zcela negativních, ale průzkum pod článkem vychází ve prospěch zveřejnění.

Nikdy v historii lidstva neměla taková malá placka na svědomí tolik slz, stresu a beznaděje. Tedy alespoň se domnívám, že je to stále placka, protože sama jsem si ji nikdy do domu nepustila a pokud by mi ji snad někdo chtěl kupovat bylo by to to poslední co by v životě udělal. Takže já si tu Marlenku klidně dám a dokud zapnu kalhoty není co řešit. Pravda, v létě u vody mě trochu stresuje jak mě chlapy oblékají očima, ale když sundám brejle je po problému.

Užasné jak tu mnozí vykřikují, že přece nepůjdou bránit elity, oligarchy a já nevím koho ještě. Zřejmě jim vůbec nedochází, že bránit půjdou především svoji rodinu. Svoje manželky, děti, rodiče. Vážně si myslíte, že v případě války se přihrne armáda gentlemanů co obsadí hrad, Strakovku a hotovo? Podívejte se kamkoliv do světa kde se bojuje, nejvíc a nejtragičtěji to odnáší běžné obyvatelstvo, takže my všichni a vy všichni. Vraždy, násilí zmar. Myslíte, že kdekoliv ve světě na vás někdo čeká? Ukrajinští uprchlíci jsou tady dnes maximálně trpěni a pro mnoho lidí jsou jen druhořadou obtěžující bandou. Pokud utečete kamkoliv budete tam bráni stejně. Takže ano, má smysl bránit svoji vlast, protože bráníte svoje lidi a sebe.

Každý věk má své. Když je člověk mladý je psychicky i fyzicky připraven na péči o “mláďata”. Jak jim přibývá sil, rozumu a samostatnosti, rodičům ubývá sil i schopnosti snášet “jalové” nápady puberťáků. No a když se osamostatní tak najednou objevíme staré koníčky, knihy které jsme neměli čas přečíst a místa kam jsme se nestihli podívat. Na miláčky se ze srdce těšíme a s úlevou jim máváme když odjíždí protože už chceme svůj klid. A občas vyndáme staré fotky a videa, uroníme slzu a říkáme si kam ten čas utekl. Bylo to fajn a bylo toho dost😁

Nesuď mě, když nechodíš v mých botách. Za mě toto vystihuje vše.

Člověk nemá zestárnout dokud nezmoudří. Pro ty co se jim to povedlo jsou podobné články zbytečné. Těm co se to nepovedlo nepomohou. Moudrému člověku dává věk nadhled nad malichernostmi a humor schopnost smát se jim.

Černý humor, pak schopnost smát se sobě a všem svým plánům, které si v mládí hodil do grafů. Stejně jako ten člověk padající z mrakodrapu si v každém patře říkám: zatím dobrý, zatím dobrý....

Přijde mi to už jako takový kolorit nadávat na řvoucí děti v kavárnách a netolerantní dospělé. Upřímně musím říct, že tak častý zážitek to pro mě tedy není. O víkendu chodíme s přáteli pravidelně na delší procházky a za odměnu se vždy stavíme někde na kávu. Téměř vždy se tam nachází minimálně jedna rodina s dětmi. A téměř nikdy to není problém. V drtivé většině se děti pohybují okolo svých rodičů, protože v cizím prostředí je to prostě jistota. Ano, někdy mají hlasitější komentáře, ale nikdy to není žádný řev či vztek který je většinou popisován. Z mého pohledu je tohle téma taková samonakopávací možnost si schladit žáhu na jakémsi anonymním příšerném děcku, takový archetyp pyšné princezny. Stejně tak jako ležící a vztekající se dítě mezi regály potkáte tak jednou dvakrát za život, tohle je zhruba stejné. Ale tak proč si nezanadávat když můžu že?

Už jen skutečnost, že autorka na začátku článku přiznává negativní překvapení z toho, že nečeká holčičku pro mě znamená, že svoje feministické postoje staví i nad tak intimní a osobní věc jako je očekávání dítěte. Pokud ji “zaskočilo” že čeká chlapce, pak její přístup k mužům není ani nestranný ani bez předsudků. Přitom sama bojuje za to, aby nebyly stereotypy a předsudky uplatňovány vůči nám, ženám. Sama nejsem ochotna tolerovat diskriminaci z titulu pohlaví, ale nechci, aby za mě vystupoval někdo, pro koho je důležitější jaké je pohlaví dítěte než to, že čeká dítě. To samo je diskriminací která se jen feminismem zaštituje a ženám nijak nepomáhá.

Naprostý souhlas, hlavně s tím, že záchrana každého je v první řadě jeho starost. V době, kdy má každý pocit, že se něj má někdo postarat je toto konstatování k nezaplacení.

Pevně doufám, že se již nikdy nedostaneme do situace, že o právu na potrat budou opět rozhodovat jakési komise či skupiny “sobě rovných”. Ano, je tu velmi dostupná možnost prevence a i přes to co se snaží autor článku podsouvat, je ženami velkou měrou využívána. Přesto pokud vše selže je jen na ženě zda se rozhodne pro těhotenství nebo ne. Ono se totiž nejedná jen o těhotenství, ale hlavně schopnost dítě uživit a vychovat. O tom autor taktně mlčí, protože to se dá nařídit a zařídit mnohem hůř.

Spokojený partnerský život se neodvozuje od toho zda mají manželovo nebo manželčino příjmení. Na tom vztah skutečně nestojí. Navíc zde má každý možnost se svobodně rozhodnout. Článek beru jako sondu do historie a vývoje zvyklostí v jednotlivých státech a žádný feministický podtext v něm nevidím. Moje známá si nechala svoje příjmení již před čtyřiceti lety, protože byla posledním potomkem své rodinné linie a chtěla jméno zachovat i do budoucna. Děti se jmenují po ní. Nikdy nikoho nenapadlo to řešit. Dnes by z toho byl námět na článek na kterém by se feministi i antifeministi jistě vyřádili.

Celkem vtipná filipika. Jen mě fascinuje kolik lidí ji tu vzalo vážně. Zřejmě se dnes cítí býti slony a autor jim dodal ten porcelán. Sama jsem se rozhodla být pro dnešek hyenou, případně rackem, protože na základě článku jsem rozhodně chechtavá.