Já bych to radši ozvláštnila zeleným listem - takový malý, barevný rozstřel. Navíc, Eva, ta nebyla nikdy opruzená!

Promiňte, ten původní kus umělé kožešiny, co se vám líbil, jsem dala radši pryč, aby si kamarádi senioři nemysleli, že slavím!

Když jsem studovala gymnázium, přihlásila jsem se na fyzikální olympiádu. Budoucí pan neurochirurg vznesl dotaz „Proč s námi jde ta k*áva? Tak jsem v krajském kole skončila dvakrát před všemi, rovněž přítomnými, spolužáky z naší „elitní“ třídy - budoucím chirurgem, dvěma internisty a neurochirurgem. Bohužel, fyzikální olympiáda už mi nepomůže, jako tenkrát, aby mě bral někdo chvíli vážněji. Autismus je spíš symptom - příznak, a bude mít asi mnoho příčin, stejně jako horečka. Jsou věci, které neovlivníme a jsou věci, které ovlivnit můžeme. Uslyšíme, kdyby se někdo začal ptát, jestli někdy nenutíme děti nepříměřeně a brzy rozličně „makat“, aby jednou nemusely makat, co to děláme, když je rodíme do vody, pak je posadíme a rozkročíme, házíme do vody děti, které běžně dýchají s mnohem větší frekvencí, než dospělý /až 40 x za minutu), v první době porodní už jsme zpátky na své váze, drandíme s kočáry a nejsme schopni si říct, že dítě nás potřebuje. Hlavně ty první měsíce, snad rok, když je bezbranné, když potřebuje dospělého člověka, s citem pro lidi i pro tkáně. Již vyrovnaného - ne malé, dostatečně nenaplněné dítě. Koukněte, jak „Pusáč“ zvedá miminko z postýlky a jak Bibi mluví na malé dítě (Ordinace v Růžové zahradě)!

Tady je potřeba vést neustálý dialog mezi odborníky a laickou veřejností. Je potřeba si naslouchat a obě strany si mají co říct! Je také potřeba si uvědomit to, co všichni vědí - mozek potřebuje kyslík. Když má někdo embolii nebo infarkt, čímž málo kyslíku pro tkáně, cítí prý obrovský strach ze smrti. Strach je zřejmě doprovodný pocit a možná má sloužit k nápravě situace. Obávám se, že to je to, co by rodící se dítě uvítalo, aby se ty divné zážitky / děložní kontrakce/ netáhly zbytečně donekonečna. Já, ze své pozice, bych si dovolila raději jen jednu otázku a jeden, promiňte, poněkud brutální vtípek! Víte, že za dávných dob měly prý velryby mininožky a za porodu vylézaly na břeh? Víte, že nástřih hráze nevymyslel porodník, ale jistý pan Paleček, kterému se manželka při domácím porodu spontánně roztrhla až k řitnímu otvoru a byla pak, po zbytek života, inkontinentní na větry? Dodatek - už jsem zjistila, že tady může jít statistika proti mně. Nicméně jsem o podobné příhodě za studií slyšela.

Představte si kuchařku - vlasy Maryšky z Postřižin, zadek Francina z Postřižin, hlas Zlaty Adamovské, která říká „Víte, co prý vznikne, když si ženská sedne na starou tisícikorunu? Slepice na smetaně! Přijďte k nám, lepší slepici na smetaně jinde nenajdete!“ Co na to AI? „Kdyby si žena sedla na starou tisícikorunu, vznikla by žena, sedící na vyobrazení Bedřicha Smetany! Naše slepice sedí na smetaně a věřte, že tohle není papír!“

Hlavně by měl někdo říct, jakému psychomotorickému nebo snad psycho - neuro - pohybovému stavu u dospělého odpovídá například stav novorozence. Spavý, nespolupracující, inkontinentní a silně plačtivý člověk, který výzvě nerozumí, neodpovídá, ve vynucené poloze se neudrží a na břiše snad někdy zvládne otočit hlavu. Jednou jsem spočítala, že kdyby měl dospělý stejné rozměrové poměry jednotlivých částí těla jako novorozenec, měl by kolem hlavy asi 118 centimetrů. Dospělému, v začátku mého komentáře popsaném případu, by se říkalo hovorově „ležák“. Jakkoliv by neměl hlavu s rozměry obří dýně, je toho hodně, co by při péči o něj nebylo ze zdravotních důvodů možné.

Mně se líbí obsah hodnocení pod článkem! Konečně to vypadá, že i s malými přírodními kašpárkami můžeme hrát velké divadlo! Zvlášť, když jsme tak krásná a super herečka, jako Goldie Hawn!

Snad si mohu zažertovat, takhle v neděli, před polednem... Domnívám se, že u intimní oblasti u ženy platí totéž, co na její hlavě - čím víc, tím, líp, pokud budeme přirozené! Ženy mívají ale zpravidla trochu jinou hranici ochlupení, než muži - to jen pro připomenutí. Je asi hezčí, když z plavek nic nevykukuje, tomu asi rozumíme. Vzpomněla jsem si na to, jak jednou chtěla kadeřnice po mé babičce dvojnásobek peněz za trvalou, protože babička měla obrovskou hřívu. Myslím, že kdyby byla ta kadeřnice fér, tak by si jednak uvědomila, že na to bude zřejmě nějaký zákon na ochranu spotřebitele a navíc, že nutně musí být ženské, které by takto neplatily téměř nic. Tím se ty případné ztráty kadeřnice na času a materiálu vyrovnávají. V případě, na který teď reaguji, si asi kosmetička též neuvědomila, že devadesátnice neplatí téměř nic!

Jako ortopedka jsem nadšená, když se někdo dobře stará o tyhle věci! Nedávno jsem zhlédla rozhovor s prof. MUDr. Měšťákem, plastickým chirurgem, který říká, že pozná v obličeji, jestli je někdo pravák nebo levák. Dominantní hemisféra mozku diktuje, i kterou ruku budeme preferovat, jak si sedneme při psaní, souhru ruce - nohy. Většinou se shodneme, že když si zkoušíme boty, jedna sedí trošku jinak. I to bude asi věcí rozdílů, vzniklých v důsledku převahy dominantní hemisféry. Existují lidé na obě ruce stejně šikovní, ale jeví se to tak, že to nemusí být zdravotně ideální. To sem teď ale nepatří. Viděla jsem fotografie RTG snímků celé postavy dětí - stejně dlouhé dolní končetiny a nad nimi páteř jako paragraf. Někdy třeba navštívit s dětmi ortopeda, i když se vám tam nechce a asi chápu - „ jen kontroly a nařízení, které stejně nikam nevedou.“ Jste zahlcení informacemi od nihilismu (skolioza se stejně nespraví), po zlehčování (stačí správně nastavit délku končetin nápravou postavení v kloubech). Ať například zbytečně netrápíte dítě, které má vrozeně nepovedené 2 obratle - vpravo srostlé a vlevo je mezi nimi část ploténky. Levý úsek poroste rychleji a tím vznikne pravotočivá zatáčka. Navíc je tam blok ( nejde ho cvičením uvolnit - nad a pod naopak vzniknou přetěžované spoje). Nemám ráda zbytečné RTG, ale doporučuji knihu Pavel Kolář, Posilování stresem, cesta k odolnosti, str.304. Hodně mi pomohla v rozhodování právě o RTG. Znáte tu starou učitelskou poučku, že řádně připravené dítě se celou hodinu řádně hlásí? Co takhle - pravák se hlásí levou horní končetinou a levák pravou?

Je to dobrý námět k zamyšlení! Milá UI, podepiš se UI, ať vím, co třeba... Nebo značku! Jsou i situace, kdy mi děkuješ za můj nákup, mám si odebrat své zboží a své peníze a vedle sedí prodavačka a říká si, krabice, nech si své kecy!

Člověk se nemůže mít úplně rád, protože by se jednoho dne nemusel zvednout. Když se někdo bojí jít na totálku kyčle nebo kolene, doporučuji mu, když to jde, brát věc statisticky. Většina těchto operací se povede! Najednou byl covid a já byla paradoxně ráda, že mám po něčem vysoké jaterní testy - asi po nepoznaném covidu. Ráda, že můžu zůstat doma. V MHD jsem měla rukavice, brýle, čepici a respirátor, a doma za dveřmi pytel na použité oblečení. Radši jsem pečlivá - nějaké zdravotní problémy už mám. Tak jsem byla čím dál víc izolovaná od lidí. Zatímco kolegové neochvějně vyšetřovali a léčili, já jsem si v duchu povídala se svými pacienty doma, s tím, že když už zrazuji, složím jim alespoň nejkrásnějí melodii všech dob! Jak praktické! Text písničky zněl, „Miláčkové, znovu říkám, co dodávám téměř vždycky, kdo se bojí, bude nejlíp, znovu brát to statisticky!“ Naštěstí jsem se pak poměrně brzy dostala do situace, kdy jsem stála před pěti pacienty, z nichž u čtyř byl zjištěn covid. Ukázalo se, že je dobře, že se po vyšetření každého z nich důkladně umyji a že mám ten respirátor! U mně nic! Povídám, že potřebuji telefonní čísla praktických lékařů těch jistě dost vylekaných nemocných, a už se slyším! „Možná bude nejlíp, brát to v tuhle chvíli trochu statisticky...“ Nezabili mě, tak snad to nebylo úplně špatně! Je to hodně o rovnováze... Jeden musí vědět, kdy být s lidmi a tudíž i pro lidi a kdy má nejvyšší čas zmizet a nabrat síly po svém! „Kdyby to bylo na mně, nevylezu ven, vezmu si kytaru a zpívám celej den, jenomže zpívání má pod lícem rub, pokud tě v půli hraní rozbolí zub!“

Anička byla sympaťačka, hodně přirozená a svá, pohledná, nadaná, neskutečně obdivuhodná v tom, co předvedla - zejména v poslední, pro ni už nelehké době. Je mi smutno a soucítím se všemi jejími blízkými! Většinou u počítače skončím hlavně u písničky Padám, potom třeba Co víc (si přát), posledních dvou písniček... , a tak dále, je toho hodně! Cédéčka mám obě a mrzí mě, že nemám víc času, protože kdybych si dopřála válecí dny s jehlicemi a vlnou, bude u toho znít Anička určitě denně. Takových skvělých nápadů se v nich najde! Tam už mi to často nepřipadá jako příjemný lehký popík, chce to čas a klid. Dozrává to jako víno!

UI je obrovská pomoc pro toho, kdo s ní umí zacházet a kdo ví, na co se jí má ptát a jak se má ptát. Nebezpečí by bylo v situaci, kdy by s ní někdo počítal až příliš a neuměl si pak dostatečně kvalitně poradit bez ní. Vzpomněla jsem si, asi překvapivě, na text k písni s názvem Desatero - od Gabriely Osvaldové, zpívá ji Lucie Bílá. „ ...ber to jako recept na kulajdu...“. Recept na kulajdu nějak u lidí neprošel. Pokud by někdo četl e-povídku, kterou jsem já kdysi četla v knize a nevím už, bohužel, v které... Někdo ale určitě ví, že? Tak v ději té povídky seděli moudří mužové kolem stolu a diskutovali o Bohu. Celý den je obsluhovala prostá žena. Povídka si klade otázku, v kom bylo víc Boha, jestli v těch mužích nebo v té paní, která kolem nich lítala? Když si to představíme dál, tak ta paní přijde domů, udělá večeři manželovi a dětem, zkontroluje úlohy, svačiny, čistotu bot, díry na ponožkách, přečte část povídání o Křemílkovi a Vochomůrkovi, protáhne si tělo, pustí si zprávy a usne u nich. Druhý den se situace opakuje. Když jí navrhnete, aby se držela Desatera, že je v něm dostatek dobra a moudra, ona odpoví, že to jsou nějaké učené řeči. „Kdepak bych já tomu mohla rozumět?“ Vy jí na to odpovíte, že Desatero není složité, že ho pochopí každý, že pro ni bude stejně kvalitně srozumitelné, jako recept na nějakou chutnou a přitom dost levnou krmi. Na to máme IU, říkám si! Na to, že nás vlastně ve výsledku i spojuje, pokud ji pochopíme správně!

Vůbec nejde zpochybňovat, že paní doktorka vylila na pacientku slovní !!!“ Video mi ale opravdu přijde kapku šílené, už tím, že paní doktorka ví, že je natáčena. To je ženská, která zřejmě nebude útočit manuálně - to už by to udělala - minimálně by napadla ten mobil ?! Předvedla, a teď mi promiňte, bude vám to znít neempaticky vůči pacientce a jejímu partnerovi, kterým se omlouvám (Považuju to za nutné, napsat, snad mě pochopíte!), slovní sociální a ekonomickou sebevraždu. Nejsem psychiatrička, ale z toho zcela svého pohledu bych řekla: „Paní doktorko, najděte si, prosím, někoho, kdo vám umí pomoct! Možná jste jinak dobrý člověk, možná umíte dobře gynekologii, studovala jste spoustu let a dneškem nic nekončí!“ Jestli myslíte na to, na co teď s obavami u vás pomýšlím já, tak to nedělejte, prosím! Zítra je také den a kdyby ne, tak pozítří bude určitě líp! Věřte, že je řešení!

Měli jsme pana učitele, občas rozdával „buráky“ - to byl takový ten pohyb palcem vzhůru, v zátylku, ve vlasové části. Trochu to bolelo, ale nezpůsobilo to nežádoucí pohyb mozku v lebeční dutině, s možným mikrokrvácením a porušením důležitých nervových spojů, zejména pak přes střední čáru. Další věc - není dost dobře technicky možné, ve větší míře se uhodit do hlavy a nepodvrtnout si přitom krční páteř. Jak říká jeden náš slavný neurochirurg - „Člověk, to je mozek!“ Opravdu chcete bít děti do hlavy?

Jestřábí žena. Česká.

Ze soboty na neděli jsem si, víc než před rokem, zlomila loket. V jednu v noci jsem měla hlad a chtěla jsem si dojít pro jogurt. Bohužel, bylo napastované lino a já jsem moc rychlá... Úraz je akutní stav a jako takový by měl být řešen. Jakožto náhodná událost je i odškodňován. Chodím kolem inzerátů na práci - plus mínus třicet, pravda, visí na nádraží... Bylo by dobré zajistit, aby hlavička rádia přišla už v pátek večer, ne v pondělí ráno - odborníci vědí, o čem mluvím!

Rozhodla jsem se napsat, co mě napadá, jako první, to prý je nejlepší! Myslím, že nikdo z nás není schopen zabránit tomu, aby ho někdo opustil, i kdybychom byli absolutně dokonalí! Půjde kolem nějaká „perfect imperfection“, a partner je včudu! Pokud bychom připustili, že s láskou k nám přichází Bůh, je to snazší! Než se užírat, říct si, že má, zkrátka, s námi jiné plány a třeba lepší. Pokud někde někoho spojil a my půjdeme proti tomu, bude nám nakládat a nakládat, dokud neodpustíme a dokud si neodpustíme! Je otázka, jak je to s Jezinkami - pořád jsou to Jezinky, jakkoliv akutně zmatené! Tam je potřeba nevyužít situace a nechtít, když už je navařeno, ještě i masáž chodidel, kdykoliv se zachce! Tady mám zastavit, říká intuice!

Moc pěkný článek, vážně! Miluj bližního svého jako sebe samého - to nelze zpochybňovat, jednoznačně! Jan Werich se jednou prý nějak pokusil definovat nevěru, přesně nevím, ale snad to bude správně a pravdivě napsáno - „Když ona je tam a má ji tam a ta druhá je tady a má ji tady...“ Tak mě napadá, že pokud budu milovat bližního svého jako mě, tak nezesmilním! Já jsem tady a mám ji tady a nic! Krásný den!

Nesmysl! Někdy nejsme ani zdaleka tak sami, jak bychom si přáli:

Sny sládnou, tak vůní se stát,

být vínem, co v plánu není znát,

svět jásal, jen blázen se smál,

proč hádáš, když nevíš, co je dál?

Sans toi mon amour, le monde perd ses couleurs...

Čím víc je člověk sám, tím víc svět ví, jak dlouho hledal klíče! Krásný den přejeme, Dádi!