Téměř každý žák je na něco nadaný a v něčem výjimečně dobrý. Někomu jde matematika a fyzika, jinému jazyky, další je manuálně zručný. Podprůměrné a průměrné žáky, často navíc dyslektiky, nemá smysl nutit učit se druhý jazyk, mnohem lepší by pro ně byla nějaká praktická činnost rozvíjející jejich manuální zručnost, popřípadě hodiny konverzace prvního jazyka navíc. Stále žákům ukazujeme, co jim nejde, místo abychom u nich rozvíjeli to, v čem jsou dobří. Někteří žáci jen potřebují víc času, aby vyzráli. Často je lepší, když se vyučí, a mají-li zájem, mohou se rozhodnout pokračovat ve studiu a dodělat si maturitu. Nemá smysl je nechat trápit na střední škole, kterou nezvládají, popřípadě s velkým úsilím dosahují mizerných výsledků. Mnozí k té maturitě jen dospějí o něco později.
Slečnu autorku snad může omlouvat jen nezkušenost mládí. Když už nám tu radí, chtěla bych jí dát také jednu nevyžádanou radu. Když už se domníváte, že novinařina je to, čím se chcete živit, zkuste psát o věcech, kterým opravdu rozumíte... nebo téma alespoň prokonzultujte s někým, kdo má více zkušeností. No a vlastně ještě jednu (také nevyžádanou) radu. Zkuste napsat článek o tom, jak se oblékají mladé ženy... o kafébraundozelenaoversized pytlech, rozedraných riflích, obtažených legínách s tričky do pasu nebo přímo crop topy, vylézajícím spodním prádle a sešmajdaných botách... a ne, není to otázka nedostatku peněz, ale vkusu.
To jsou starosti! Prostě si sednu a když přistoupí někdo starý/se sádrou na ruce či noze/o holi/s malým dítětem/těhotenským bříškem tak mu nabídnu sedadlo. Když z jakéhokoliv důvodu sedět nechce (někomu se špatně sedá/vstává a tu jednu či dvě zastávky raději postojí) tak s díky a úsměvem odmítne. Jsem ve věku, kdy mne mladí pouští sednout (a někdy s díky odmítnu, protože budu brzy vystupovat/budu celé odpoledne pracovat na PC a sedět), jindy naopak já pustím sednout někoho s holí/oteklýma nohama/těhotenským bříškem/malým dítětem. Dnešní mladí se zbytečně nimrají ve svém nitru, místo aby se řídili zdravým rozumem a slušným vychováním.
Kupuji si kvalitní věci, ale ne slavné značky, na které nemám a i kdybych měla považuji je za předražené. Když jsem v zahraničí vstoupila do obchodu s drahými značkami, jenom, abych se podívala, prodavačka mne podle oblečení jistě nevyhodnotila jako potenciální zákaznici, přesto se ke mně chovala velmi zdvořile. V českém multibrandovém obchodě s kosmetikou mne prodavačka po prvním dotazu upozornila, že prodávají jenom dražší značky. Tohle by si podle mne dovolit neměla, školní docházka je u nás povinná a všichni umí číst!
To je prostě život. Když jsem byla dítě, taky jsem si strašně přála jet k moři. Poníženě jsme museli žádat o "devizový příslib" do bývalé Jugoslávie, ale nikdy jsme ho nedostali... byl jen pro někoho. A tak jsem musela do "pionýrského tábora", kde jsme kromě jiného museli pochodovat a při tom zpívat "budovatelské písně". Život není o tom, co chceme, ale co máme. Dnes alespoň existuje celá řada příměstských táborů, které jsou cenově dostupnější. Přeji všem dětem pěkné prázdniny.
Těm, kteří v Británii proti králi a monarchii protestují, bych poradila, aby se blíže seznámili s (nejen) našimi nedávnými prezidenty. Jak je řečeno v závěru divadelní hry "Audience u královny" (mimochodem u nás královnu Alžbětu geniálním způsobem ztvárnila Iva Janžurová) - Není to ideální, ale je to to nejlepší, co máme.
Už konečně přestaňte psát, že něco sluší všem. Není to pravda, nesluší. Různým barevným typům sluší různé odstíny modré barvy, každý si ale musí ten správný odstín najít. Královská modrá sluší výrazným typům, blonďatou ženu se světlou pletí přebije. Co takhle napsat seriózní článek o vhodných barvách pro jednotlivé barevné typy? Aha, to by bylo moc práce.
Pokud osvč podvádí, a to zdaleka nedělají všichni, jde jen o poměrně malé částky, může si to dovolit jen u velmi malých zakázek, jakmile dělá pro nějakou firmu, ta od něj fakturu vyžaduje. Navíc riskuje, že v případě, že se na to při kontrole přijde (případně ho někdo udá), bude pro něj pokuta likvidační. Velké peníze na daních unikají prostřednictvím velkých firem a korporací, jejichž vlastnické struktury jsou nepřehledené, často se sídlem v zahraničí, navíc disponují armádou právníků a poradců, které platí za to, aby "optimalizovali" zisky tak, aby to bylo právně nenapadnutelné, popřípadě se spor táhne dlouho, až je zameten pod koberec. Další velké peníze unikají prostřednictvím různých "kamarádíčků", jimž se přihrávají výnostné a někdy i nesmyslné zakázky.
Drobný živonostník je většinou rád, že uživí rodinu. Jedinou výhodou je určitá volnost. Pokud bude stát (a novináři) neustále štvát proti osvč, za chvíli neseženete kominíka na revizi, malíře pokojů ani obkladače, nikdo vám neopraví pračku ani boty. Stát tady 30 let utahuje šrouby a těm lidem se to prostě už nevyplatí.
Takže stát po nás chce, abychom si pořídili bydlení na hypotéku, pořídili a vychovali nejméně 2 děti, které dáme hned do jesli, aby "rodič 1" mohl co nejdříve pracovat, sami si našetřili na důchod a ušetřené peníze sami co nejlépe investovali, aby je nepožrala inflace a (při práci) se semi starali o své nemocné a umírající rodiče. A co ještě?
Prakticky nic ze zde uvedeného. Vše co potřebuji mám nebo si mohu koupit. Přála bych si vstupenku do divadla nebo na koncert (ideálně dle vlastního výběru), případně i s nocí v hotelu, nebo návštěvu výstavy v Praze nebo ve Vídni, nebo víkend v lázních, nebo krátký poznávací zájezd, nebo jízdu na ruském kole v Prátru, nebo třeba let balónem. Praktických dárků jsem se za celý život nadostávala dost! Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, začala jsem k vánocům a k narozeninám dostávat ručníky, povlečení a porcelán "do výbavy", v té době to bylo běžné. Později jsem většinou já dostala to, co bylo v domácnosti zrovna zapotřebí koupit. Když jsem ale já koupila dospívajícím dětem a manželovi k vánocům novou mikrovlnku, byli nemile překvapeni.
Za socíku bylo zcela běžné, že se personalista ptal, kolik máte dětí a jak jsou staré, jestli máte hlídací babičku pak měl "blbé řeči", jestli si neplánujete třeba náhodou pořídit třetí dítě. Pak vám sdělili, že vybrali jiného kandidáta. Takže žena se dvěma malými dětmi tu práci prostě neměla šanci dostat. Aby se rodinu uživila, nastupovala často po mateřské na nižší pozici nebo hůře placenou práci. Pokud se vůbec šlo vrátit do původního oboru, neměla praxi a byla tudíž zařazena do nižší platové třídy. Tak to prostě bylo.
Důležitá je ovšem kvalita materiálu i zpracování. I z obrázku je vidět, že materiál, z kterého má královna ušité šaty a kabát, je velmi kvalitní. V žádném případě se ani vzdáleně nepřibližuje materiálu kabátu z Manga - 75 % polyester, 16 % viskóza a zbytek elastan. Teplo v něm určitě nebude a po jedné sezóně bude vypadat jako hadr. Viskózové šaty se nejspíš taky budou příšerně mačkat.
Nechte děti žít! Dva roky střídavého zavírání škol, zdařilé či méně zdařilé online výuky, zákazu sportování a sociální izolace už nadělaly dost škod! A koneckonců k ničemu to nevedlo. Dospělí, kteří jsou mnohem více ohroženi, už se až na malé výjimky mohli nechat očkovat a ve většině případů tím zabránit nejhoršímu. Nemůžete si přece brát děti jako rukojmí! Sama patřím mezi "ohrožené seniory", mám vnuky v
mladším školním věku
Za komunistů jste nedostal byt, ale pouze dekret na byt; musel jste se upsat na nejméně 10 let práce u firmy a pokud byste chtěl odejít, byt byste musel vrátit. Navíc bylo takové bydlení dostupné pouze pro některá "potřebná" zaměstnání a jen v některých lokalitách. Takto mohl získat byt příslušník veřejné bezpečnosti, voják, vybraní pracovníci některých velkých firem, možná pracovníci železnic. Rozhodně ne každý; v běžných zaměstnáních, jako je prodavač, učitel, pekař, švadlena, lékař, zdravotní sestra a mnoha dalších jste neměli šanci. Na družstevní byt, který jste vlastně celý produktivní život formou nájmu spláceli, se čekalo léta. Naprosto běžně bydlely mladé rodiny společně s rodiči a svými malými dětmi v jednom bytě a léta čekaly na "přidělení" družstevního bytu. Státní byty se "přidělovaly" pouze "potřebným" a korupce tam byla i tehdy. Stát se o vás NIKDY nepostaral, ani za komunistů, ani teď. Za komunistů vám navíc do značné míry bránil v tom, abyste se o sebe postarali sami. Tenkrát bylo ale vše jednodušší, byli jsme mladí a uměli jsme se, každý po svém, s problémy nějak vypořádat.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Prosím pisálka, aby text po překladači alespoň trošku upravil! Nedá se to číst!