Když mi bylo 14, chytil jsem na Jihlavce svou jedinou parmu. Měla 57 cm a byl to neuvěřitelný boj. Myslel jsem si, že je tam snad 20-ti kilový kapr, jaký to byl boj. Neskutečně silou a vytrvale táhla. Dostala samozřejmě svobodu, ale ten adrenalin ve mě vydržel snad týden! Rád na to vzpomínám, byl tam se mnou můj děda, který rybařením žil a všechno mě naučil. Měli jsme radost, jak malý děcka :)
Kdybych dal své dítě na takovou školu, trpěl bych pocitem, že mu do života něco ubírám. Ano, může být v dospělosti připraveno na to, že bude dělat to, co ho baví a dělat to po svém... Jenže také se může stát, že bude potřebovat se uživit a vhodnou volbou bude práce v týmu, kde se řeší společný projekt a termíny a kde si prostě nebude moci říct co bude dělat a kdy... a já mu tyhle možnosti sebral školou, která ho disciplíně nenaučila.
Známky bych minimálně pro 2. stupeň ponechal. Svět přece k těm dětem také nebude vždy objektivní. Připadá mi, že k dětem už je společnost tak přehnaně opatrná, že to nutí dítě být ve všem pasivní a v podstatě se cíleně nudit. Myslím, že člověk potřebuje stále nějaký stimul, který jej popohání dál a současně odvádí od frustrací apod. Když jsem v rámci ped. minima dělal na škole průzkum, měl jsem tam tuto otázku také. Asi 90% žáků odpovědělo, že známky berou jako motivaci a pokud by se hodnotilo jen slovně, prý už by je nedonutilo asi nic vůbec něco dělat. Z toho zbytku bylo pár jedinců, kteří označili, že je známkování demotivuje.
Ideální pro sledovanost. Jen tím, jaký to byl masakr a všichni, kdo se tomu divili to přeposílali, museli vydělat balík peněz. Dnes, kdy puberťáci neznají ani svou identitu a plácají se v propasti depresí je ideální, pustit jim pár hodin záznamů z rozsekání lidí. Určitě je to obrátí na správnou stranu a budou z nich vzorní, milující spoluobčané...
4
Sledujících
0
Sleduje
4
Sledujících
0
Sleduje
Předpokládám, že to je jen žert.