Manžel byl kdysi s dcerou (v té době sotva tříletou) také v nemocnici pár dní. Naštěstí byli na pokoji jen 2+2, mamince chlapečka přítomnost muže naštěstí nevadila. Ale prý tam byla také spousta "divných" situací, protože s mužským doprovodem dítěte se moc nesetkávají. Ale to rozhodně není problém toho otce, ale všech ostatních. Je to taky rodič, se všemi právy a povinnostmi a nevím, proč bychom se na tatínky pečující o malé děti měli dívat podezřívavě. Nikdo nikdy neví, co je v pozadí celé situace. Ale ve většině případů je to o tom, že to jinak nejde. A přesně jak je psáno v článku - lidi se pak chytnou za nos, když zjistí, jak se věci mají, ale proč to hned pálit na všechny strany. To ostatní by si měli uvědomit, že soudit někoho bez znalostí okolností, je opravdu krajně nevhodné.
Držím palce, ať se dál daří. A hlavně ať ve svém okolí najdete nějakou podporu a oporu. Takováhle dlouhodobá zátěž se na člověku hodně podepisuje!
Jestli vidím dobře, tak prostřední sedačka druhé řady nemá isofix - trochu mi to napovídá, že je jako vždy užší, ikdyž ne o tolik, takže šestimístné to auto bude, ale sedmimístné těžko. Ikdyž pořád lepší než jakýkoli "běžný" osobák. I do kodiaka si vzadu tři chlapi nesednou...
Každopádně do druhé řady vyjde jen jedna autosedačka, protože vedle sebe se nejspíš dvě vejdou jen těžko a krajní sedačku potřebujete sklápět, aby se dalo nastoupit dozadu... no, takže jako obvykle.
Záleží na poměru výdělků. Před 3 lety jsem "hnala" do předčasného důchodu svého známého, protože jeho pokles v posledních pár letech byl tak výrazný, že si každým dalším odpracovaným rokem důchod opravdu snižoval v řádu vyšších stokorun. Takže i po započtení redukce za předčasnost (šel nakonec tuším o 2 roky dřív) měl vyšší důchod než tehdejší mzdu. Ať jsem to modelovala jak modelovala, vyplatilo se mu skončit v podstatě hned.
Chtělo by to taky ale pořešit "specialisty" lékaře. Kolikrát se už babička dobývala marně na plicní nebo ORL s akutními potížemi, ale řekli jí, že ji nevezmou, objednali ji za 3 měsíce a prý kdyby se to už nedalo vydržet, ať jede do nemocnice na urgent.
Chápu, že mají taky jen jedny ruce, ale pak se to přelévá právě na pohotovosti a nemocnice a to taky není dobře.
Já se na ten boj teprve chystám - mamka s Alzheimerem, navíc "je na něj mladá, takže to je blbost". Nelze ji nechat bez dozoru, to se pak bojí a je schopna se ztratit v bytovce (naposledy šel táta na wc a mámu pak našel v osmém patře. Ví jen, že se tam dostala výtahem, ale jak se dostala do výtahu, to netuší. Přitom bydlí v přízemí a výtahem nikdy nejezdila. Od té doby se musí dveře do bytu zamykat). Boty si obouvá naopak, sama si jídlo nepřipraví, ale nandaný talíř sní a když má sama od sebe jednou za 2 dny hlad, najde v lednici jogurt. Sice pak hodinu hledá lžičku, ale co už. Nají se. Kdybychom ji nehlídali, zůstane klidně 2 týdny ve stejném oblečení včetně spodního prádla atd. atd. - ale z pohledu tabulek to moc nadějně nevidím. Pořád si říkám, že jsou na tom lidi hůř, takže se mi žádat nechce, ale dle psychiatra se bude vše rychle zhoršovat a už teď ji přestáváme sami zvládat, takže výpomoc bude třeba. Ale když vidím, jak dopadla tchyně, která se téměř nemůže hnout, doktor navrhoval III.-IV. stupeň a odešla s jedničkou a až po odvolání teprve aspoň dvojka, tak se mi do toho vůbec nechce.
Měla jsem podobnou zkušenost, jen u nás to nebylo o kočkách a rodině vedle, ale o dešti a "dříve narozené" dámě.
Starší dceři nebyly ještě ani dva, když přišla na svět mladší. Každopádně venku jsme byly denně, obvykle nejméně dvakrát. Jednoho dne krásně lilo - kočárek mám nepromokavý, takže mimču nic nechybí, starší oblékám do "pogumovaných" svršků, natahujem holinky a vyrážíme. Přímo před domem máme v chodníku super prohlubeň, kde se vždy drží voda dlouho, a ne vždy bylo dost času se třikrát převléknout, než se konečně mohlo někam vyrazit a louži minout, takže mé snahy odtáhnout starší od louže při většině příležitostí z ní dělaly cosi až magického, zvláště v dětských očích. A dneska se konečně může. Dneska konečně je dovoleno do ní hupsnout. Dokonce znovu a znovu. Dětská radost nezná mezí. Cácorka je v sedmém nebi. Mimčo v suchu spí, takže času je dost. A v tu chvíli vstupuje na scénu sousedka. Madam věku přinejmenším 70, co zná svět a na mladé neschopné matky má jasný názor. "Copak nevíte, že prší?!" No vím, ale nějak nevím, čemu to vadí. "Ježkovy voči, vona leze ven. Dokonce s miminem, když prší. To svět neviděl. Co z těch dětí bude".
No, nevim. Mladší jen otočila hlavičku na druhou stranu a spokojeně spala dál. Starší dál nadšeně hopsala v louži. Po chvili ji to přestalo bavit, tak zašla pod blízkou břízu, kde po jednom sbírala lístečky, nosila je do oné louže a pozorovala, jak plavou. Jedna louže a zábava na hodinu. Nevím sice, jaké to na mých dětech zanechalo následky, ale třeba první rok ve školce téměř nemarodily.
Na tohle bývala specilistka dědova hematoložka v nejmenované pražské nemocnici. Začínala ordinovat v osm. Děda objednaný na půl devátou a nikdy nešel na řadu před polednem. Jak stihla nabrat za půl hodiny práce čtyři hodiny zpoždění, to jsem nikdy nechápala. Čekárna narvaná, neb společná pro další ambulance, kyslík žádný, lidi naštvaní. Bohužel změnit ji tehdy nešlo (dokázala vyjednat speciální léčbu, kterou běžně získat nešlo), ale děda (tehdy již onkologický pacient) tam těch x hodin vždy trpěl v bolestech. Doteď nevím, jakým zázrakem mě babi udržela na uzdě, že jsem si tu pusu neotevřela. Mám lékaře v obrovské úctě, ale tady chyběla elementární úcta lékaře k pacientovi.
Tesat do kamene. Každý by si měl včas uvědomit, že je-li dnes zdravý a plně mobilní, zítra tomu tak být nemusí. A nejde jej o stáří, ale i o případný úraz atd.
Stejně tak je třeba si promyslet možnosti včas, dokud to ještě jde.
Kolikrát jsem za poslední rok slyšela "to mě nenapadlo, že i první patro může být problém", úzké dveře na záchod, vysoká vana/sprchový kout atd., přitom to byli ještě lidé mnohdy i do šedesáti, max. kolem šedesátky.
Soused u nás už přes půl roku bojuje s následky zranění kolena - 4. patro bez výtahu. Nějakou dobu ven nemohl vůbec, teď to má cca na 20-30 minut dostat se od vchodových dveří k bytovým... přitom mu je sotva čtyřicet...
Tak já to mám naopak. Miluju praktické dárky. Zvláště když jde o něco, o čem jsem třeba mluvila několik měsíců zpátky, že by se mi to hodilo, ale nepořídila jsem si to sama. Když to objevím pod stromečkem, vím, že stojím manželovi nejen za to, aby si té mojí poznámky všimnul, ale dokonce si ji i zapamatoval a zmíněný dárek mi pořídil. Nesnáším sarapatičky na poličku (lapače prachu), nevyhovují mi ani poukazy všeho druhu atd., ale chápu, že to má každý jinak.
Samozřejmě dárky dětem jsou zcela jiná kategorie. Těm matraci rozhodně nedám. Ale třeba z nové pánvičky jsem měla letos opravdu velkou radost.
Smutné na dětském sportu u nás je to, že je opravdu zcela podfinancovaný.
Tréninky nejčastěji vedou naprostí amatéři, byť obrovští nadšenci či rodiče, kteří za to nedostávají ani korunu či pár drobných, dělají sice co mohou, ale obvykle ve svém volnu, navíc za děti zodpovídají, takže jsou jednou nohou neustále v kriminále. Všude tlak na výkon, protože bez výkonu nejsou peníze z dotací/svazů atd. Stát pak pláče, že děti jsou nemotorné, se špatnou fyzičkou, že sportovat nechtějí atd. Jenže když se kupříkladu 12 leté dítě rozhodne, že chce hrát stolní tenis, klub z něj moc nadšený nebude. Z turnajů nepřiveze výsledky, čili klub nebude bodovat, nedostane peníze a časem ani ty tréninky nebudou, protože je nikdo nezaplatí. Protože dítě začalo pozdě. V téhle věkové kategorii už má umět víc než jako začátečník dokáže. Takže pro klub je vlastně zcela nezajímavé. Proto dítě bude sedět doma na zadku/u PC/doplňte cokoli mimo sportu, protože prostě nechtělo dělat sport vrcholově, chtělo se jen hýbat, mít partu kamarádů kolem sportu atd., ale to provoz jaksi nezaplatí.
Takže pokud už třeba v šesti letech neodhadne svůj správný sport, nemá vlastně moc šancí dělat něco "jen tak zájmově". Tohle nastavení je prostě špatně. Takhle si děti kladný vztah k pohybu nikdy nevybudují. A peciválové rozhodně státu přinesou vyšší náklady na zdravotní péči než "normálně" sportující veřejnost. Ale najít si cestu ke sportu až v dospělosti, to není jen těžší, ale zároveň už tam jsou mnohdy základy obezity, horšího oběhového systému atd.
Chybí tady prostě ten mezistupeň, kam by ty děti mohly odejít, než se otrkají a postarají samy o sebe. Proč odcházejí s příchodem 18. narozenin a ne třeba až se třetí čtvrtou výplatou, když už je vidět, že mohou stát na svých vlastních nohou? Samozřejmě časově omezeno třeba na rok, ať z toho zase není ubytovna "napořád", ale ať mají pořád někoho v zádech během těch prvních měsíců samostatného života. Samostatné byty klidně v areálu dětského domova, prostě něco tak trochu "napůl"...
"...pokud člověk odpracuje aspoň 45 let, bude mít méně krácenou předčasnou penzi" - tak tohle je tam snad jen jako výplň volného prostoru na papíře, ne? Studium se nezapočítává, takže dneska běžný středoškolák maturujicí ve 20 letech nesmí za celý život přijít o práci, aby na tuhle "méně zkrácenou" předčasnou penzi dosáhl, vysokoškoláků se to netýká vůbec. Tohle je odstavec jen pro lidi bez vzdělání, ale ti zase mnohdy mají "pauzy" v zaměstnání, takže těch 45 let je u nich taky spíše nepravděpodobné...
Nebo jen neumím počítat?
Pablba, co objíždí kolonu na přechodu protisměrem, nemilosrdně ztrestat, o tom žádná. Dítě se mohlo klidně dobře rozhlédnout, mohl vyjet třeba zpoza auta apod., té slečny je mi líto.
Na druhou stranu, u nás stojí u školy měšťáci každé ráno i v určitých hodinách odpoledne. Nasadit tam radar na těch jejich 30 by taky rozhodně před školou pomohlo víc než světelná závora. Troja dlouhodobě vystupuje proti jakýmkoli snahám cokoli dopravního vybudovat na svém území i v blízkém okolí, nejradši by zavřeli vjezd do čtvrti úplně, aby v ní mohli jezdit jen rezidenti - jo, už jsem zažila i madam, co na blikačky stála v silnici, objet se nedala, zavírala garáž - ano, chápala jsem to do chvíle, než madam za celých 400 metrů zastavila na blikačky v téže ulici dál a vykládala dítě před školou, aby se pak otáčela do protisměru a vracela zpět. Celou dobu za ní zbytečná kolona těch, kteří potřebovali projet. Bohužel ze severu jsou do Prahy jen dvě pořádné cesty a jedna z nich je tahle. Pokud té závory Troja opravdu dosáhne, byla bych pro, aby oni svými auty nesměli opustit svoji čtvrť. Pak totiž se z nich také stane tranzit někde jinde.
No, jestli všechny děti, které dnes mají odklad, o tu možnost přijdou, tak bude jeden asistent na třídu sakra málo. Zvlášť když je to mizerně placená práce lidí, kteří místo odbornosti typu speciální pedagog, pouze absolvují kurz ÚP apod., takže to budou spíš "hlidačky" dětí, co nezvládají, místo opravdové odborné podpory pedagoga. Odklady se často zneužívají, to je fakt. Ale pak je opravdu spousta "pomalejších", kterým ten rok navíc pomůže. Jenže když tyto děti budou muset hned (klidně 2 týdny po 6. narozeninách) okamžitě nastoupit, sejdou se ve třídě aspoň 3-4, tak to bude masakr - pro učitele i všechny děti ve třídě.
Když už střídavá péče, tak ať se střídají pečující, čili ať má dítě jedno zázemí a střídají se rodiče. Nebo nechť jsou alespoň někde poblíž, aby dítě mohlo zůstat ve své třídě, se svými kamarády atd.
Celé tohle je v duchu "já chci pro své dítě to nejlepší", přitom je to v reálu spíš "ale v první řadě to musí vyhovovat mě, já mám novou práci, tak se odstěhuju. Já mám novej život, tak ať se dítě přizpůsobí"
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Nejsem odborník, ale "rekuperací" se zde zřejmě myslí řízené větrání (s rekuperací). Ono totiž rekuperace jako taková je v podstatě zpětný zisk - v tomto případě tepla z odváděného vzduchu. To není nic, co by v místnosti bez oken pomohlo. Podstatné je to větrání.
Jinak rekonstrukce celkem povedená, víc se s tím asi dělat nedalo.