Jsem holt ze staré školy. Maturita v 1982. Prvni otázka a anglický pojem? Češtinu jsem při maturitě zvládla za jedna. Tehdy nám písemky vrátil profesor s tím, že jsme nezapsali pořadová čísla. Známka u písemky nebyla, ale tak skvělé písemné ohodnocení.....díky pane profesore Jiráni...češtinu miluji. Ale češtinu!!!!!
Nevím, co děláte. Mamka měla 4,5 kg, teta o 1.5 roku později 5,25 kg, obě se narodily za války, já 4,60 kg a 54 cm a sestřenice měla jenom 3,60 a druhá 4,85 kg, moje děti byly maličké, syn jen 4 kg a dcera 3,70 kg a od sestřenice syn také vážil 4,80 kg. Babička i maminka byly v pozdějším věku diabetičky. Dnes se to ví, dřív to nikdo neřešil. Babička byla drobné postavy, maminka tak akorát.
U nás to je genetikou. Moje mamka měla haluxy, taťka taky, jeho maminka trávila čas bosa, měla haluxy a už tehdy nemohla sehnat pohodlné boty. V dětství mě trápili vložkami, mám od dětství podélně i příčně plochou nohu, jen jsem brečela, jak bolestivá byla "udělátka" z kovu pod klenbou, noha mi rostla velmi rychle od svých 11 let jsem měla velikost 41, v dospělosti 42. A shánějte boty, vezmete, co je a co mi sedí. Odolávala jsem dlouho, ale nic nepomáhalo, naopak se mi stav horšil, oba haluxy odoperované, nelituji. Operace ani následná léčba nebyla vůbec bolestivá, jak se říká, po první operaci jsem nepotřebovala ani berle, rok po té u druhé nohy jsem berli používala asi týden, po 2 měsících jsem už nosila normální boty a bez problémů chodila. 5 měsíců po operaci jsem už lyžovala. Jen problém s botami přetrvává, sehnat kvalitní a alespoň trochu pohledné boty....
Jela jsem na svůj první Silvestr bez rodičů ke kamarádce na vesnici. Sice jsem měla zimní boty, ale pod bundou košilku s krátkým rukávem, večer se začalo ochlazovat a hustě sněžit, o půlnoci jsme celá parta šli do vedlejší vsi za kamarádčinými rodiči, ti nás do hospody nevzali, naopak vyhodili, že budou mít striptýz a my táhli zpátky...ráno jsem šla na autobus, tedy po kolena se brodila sněhem, třeskutá zima a autobus starý Rťák přijel na čas!! A pak jsme jezdili do školy zamrzlým autobusem, seděli v bundách ve studených třídách, vyfasovali učení a zase zamrzlým autobusem domů..
Mám to úplně stejné, k mým koníčkům nepatří nakupování, ale chci vidět, co kupuji, vybrat si čerstvé, ale samoobslužné kasy nenávidím, ještě jsem snad neměla nákup, kde, když už jsem šla k této věci, abych nevolala pomoc, běžně kasy normální běží v omezeném množství, já tedy mám zkušenost, že by po vás pokladní nejraději zboží házeli, v tom okamžiku při skládání do košíku zpomalím, zbožím zahltím odkládací prostor a pokladní musí zpomalit, při placení kartou si nejprve zboží naskládám do košíku nebo tašky, pak v klidu vyndám peněženku, z ní kartu a hradím a bavím se, jak jsem mrtvá vražedným pohledem pokladní a neřekla bych, že lidi ve frontě nějak zdržuji. Před lety v Bille jsem před vánoci potřebovala větší nákup, frontu vystála, vše jsem vyskládala na pás a najednou jsem slyšela, jak pokladní říká, že jí nejde placení kartou a já neměla u sebe hotovost, přišel nějaký nadřízený a na dotaz, co s tím, mi odpověděl, ať si ten nákup naskládám zpátky a jdu si vystát jinou frontu, vím, že lze přehodit platbu na jinou kasu, ale kravaťák očividně nechtěl, tak jsem mu ten nákup na páse nechala a odešla.
Vždycky si vzpomenu na tento případ. Mé spolužačce se něco podobného stalo v roce1984. Obě jsme rodily v září s odstupem 2 dnů. O pár měsíců později jsem se dozvěděla, že šla nakoupit a kočárek nechala před obchodem, tehdy to ani jinak nešlo a když nakoupila, kočárek nikde, naštěstí si nějaká starší paní všimla, že ten čisťounký kočárek odváželo dítě tmavší pleti a velmi zašpiněné. Do večera dcerku měla, místní Romové si klidně děcko nechaly, až když zasáhli policisté, dítě vrátili. Od té doby, když jsem potřebovala "ve městě" nakoupit, domlouvala jsem se s maminkou, která stála před obchodem s kočárkem, zatímco já nakupovala. Zajímavé, že v sídlišti jsme problém nikdo neměl a že kočárků u samoobsluhy bylo jako dnes aut, i když tam jsem využívala o 22 měsíců staršího syna, který fungoval perfektně, jak se někdo přiblížil, spustil takový řev....
V roce 1968 mi bylo 5 let, těžko jsem chápala, co se děje, měla jsem svůj dětský svět. Když přišel film Vlny, nejdřív jsem váhala, ale nakonec jsme s manželem šli u nás v obci do letního kina. Nikdo se během filmu nebavil, jak bývá zvykem, dokonce ve stánku necinkla ani sklenička, lidé se začali zvedat až po titulcích, spousta zůstávala zadumaně sedět, zvláštní pocit. Domů jsme šli všichni tak nějak potichu, se sousedy jsme šli společně a povídali si nějak vyhýbavě o všem možném a až u domu jsme našli odvahu hodnotit a můžu napsat, nám se film moc líbil, i když při tématu filmu je těžké nazvat líbil, ale je to tak.
Vnuk byl teď na táboře a jasně že bez mobilu. Je mu téměř 14 let a na to,jaký je závislák, mu to vůbec nevadilo. Spíš je problém mu psát,když známky prodává pouze pošta. My byli na dovolené, pohled jsem koupila a z domova vezla koupenou známku. Jednou jsem před odjezdem poslala online pohlednici. Odjížděl tam bez koresponďáků, protože rodiče zapomněli koupit a pošty o víkendu nefungují! Sám říká, že mobil mu nechyběl.
Je to tak stárneme později. Jsem generace dnešních 60-tníků - do důchodu daleko a mládí v pr....., jak se říkalo. Hypotéka na krku. S manželem neznáme válecí dovolené, dříve z důvodů financí jsme děti vedli k čundrování a vodáctví, což dnes je jakási móda, která zničila to hezké, po 50-tce jsme začali nejdřív po Slovenském Ráji, pak Vysoké Tatry, už nám chybí jen zdolat Rysy. Máme sjeté řeky v Evropě, teď po Evropě na kolech. Lyžujeme každý rok v Itálii, jezdíme na normálních kolech na vlastní pohon, já mám letos už přes 1200 km najeto, manžel daleké méně, ale on v práci zdolává výšky s nákladem víc jak 50 kg na zádech při montážích, jezdí domů zdevastovaný, ale přijde víkend a sedneme na kolo....naše děti vyznávají "válecí dovolené", kde bychom se po dvou dnech rozvedli. Musíme mít volnost, žádné uzavřené resorty....když ne kolo, voda, tak pěší túra nebo výšlap...já miluji historii a hrady, zámky, manžel s radosti sedne v zahradě a počká, on uznává doly (i když já dcera havíře fárala, on nikdy), líbí se mu historie letectví, válečná a bohužel i nedávná -tábory politické, tam se vyžívá on a já s radostí jdu s ním)... Mí rodiče v našem věku byli v důchodu, mamka, přesto, že do mých 14 let byla v domácnosti a táta měl i tři zaměstnání, tak mamka byla ta v té šatové zástěře babka, táta ještě v důchodu jezdil na tábory jako vedoucí a vedl šachový oddíl děti a závodně hrál šachy. Je to o tom, jak se cítíme. Já si života užívám. Před lety mi kolegyně vyčetla, že nejsem ta "babička", uvázala jsem si šálu kolem hlavy a byla spokojená🤣.
Zažila jsem bramborové brigády, kdy jsem ráno přijela ke škole, odtud autobusem na pole a večer to samé domů. Sranda byla a domů jsem vozila tašky plné kvalitních brambor, ty z obchodů jsem odmítala jíst, že jsou pro prasata. Chmelové brigády jsem zažila stejně takové, jako bramborové, po přestupu do jiné školy jsem si užívala ve 3.ročníku drátkování se spaním. V noci jsme vyvolávaly duchy a oknem lezly na vycházky. Denně jsme doplňovaly zásoby vína, my studenti přes kopec do hospody, protože v místě ubytování okupovali hospodu profesoři. Užili jsme si legrace, profesoři byli víc přatelštější a vstřícnější než ve škole, nikdy žádný průšvih ani problém, užili jsme si diskotéku, která byla to jediné z organizované zábavy. Profesoři i respektovali, že v den písemek jsme nejdřív poslechli vyhlášená témata k pmaturitním písemkám a teprve pak na pole. Drátkování Horešovice. Pro pamětníky
Přes 30 let jsme jezdili a jezdíme na vodu, Vltava patřila k těm nejkrásnějším, cca před 10 lety naposledy (v sezóně už nikdy víc). Měli jsme sebou malé děti, v kempech jsme hledali odlehlá místa, ale vždy si před nás postavili stany pařmeni, kteří nalití jak děla dojížděli kolem 23 hodiny, jako zábavu jim sloužilo navzájem si ničit stany, z každého mobilu řvala jiná muzika, do rána chlastali, řvali, uléhali k 8 ráno, kdy my nevyspalí, naštvaní, vstávali, jak jsem záviděla kamarádce handicap - měla naslouchátko.... Když jsme dojeli ke Krumlovu, nechávali jsme si celý den na tohle město, kdy jsme v civilu došli ze Spolí pěšky, Krumlova jsme si užili, no tak jsme nešli na prohlídku zámku, ono otočné divadlo a zahrady byly daleko hezčí a další den jsme jen projeli, pro vodáky bývala skvělá hospoda Rumyší díra, kde je jí konec....z vodáctví není záliba je to moderní trávení dovolené a podle toho to vypadá! A nejen v Krumlově!
Pobavilo mě, že voda pitná je z kohoutku, momentálně řeším, že v naší obci (bydlíme zde od roku roku 2013 a od vánoc řešíme vodu), je pitná voda nepitelná, smrdí hnilobou, mám kožní i žaludeční problémy, před 3 týdny odkalili, voda opět zkažená (prý je vše v havarijním stavu a ještě v azbestu), na základě stížností na obec, vodárny a hygienu opět odkalovali a hned po odkalení dorazili na odběr vzorků vody pro laboratoře!! Takže se prokáže, že voda je přece čistá. Mám od lékaře zákaz mytí postižených míst vodou z kohoutku, nesmím jí pít, nezbývá než mít garáž narvanou kupovanou vodou a mít tak i abnormální spotřebu plastových lahví!!! V obci se třídí tím, že skladujeme plasty a sklo a jednou do měsíce je svoz v předepsaných pytlích a i to už řešíme v pergole dalšími popelnicemi!
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Kolikrát se zděsíte, proti Vám bílá tvář s černými rty a očima, na hlavě cosi jak čarodějnice, samozřejmě v originální černé, vytahané černé tepláky, černé triko, pod prsa, zato s rukávy ke kolenům....mladé holky schovávají přirozenou krásu za maškary. V 80.jsem byla mladá, naučila se šít, střihy z Burdy, oblékala jsem si i děti. V teplákách bych tehdy nešla ani k popelnicím.