Můj děda, kterého jsem nepoznala, byl taky za války u Wermachtu. Byla to obludnost. Nechal doma, v Ústí, manželku s pěti dětmi. Manželka byla z Ostravska takže polsko-česká směs. Vyrustala v sirotčinci u jeptišek. Život se s těmi lidmi nemazlil. Za války byli trestáni - smíšené manželství. Po válce je vyhnali do rozbombardovaného zbídačrného Německa ze 7 kg osobních věcí. Sláva vítězům.
Článek mě zaujal, Hlavně průjezd s garáží. Tak podobně se stavěly domy v pionýrských dobách Ameriky. Dvě oddělené jednotky, aby pokud měli čas, utekli přepadu Indiánu do druhé časti domu a ještě se chvíly bránili. Vážbě! Smooky Mointains. Odpovídá tomu i interier domu. Pokud se to majitelům líbí, nic nám do toho není. Já preferuji dvougaraž s pruchodem z místem na dílnu a sklad a pak přez prádelnu do kuchyně.
Je to praktické...
Vrtá mi hlavou, jak je možné, že můj děda Zikmund Rosenhek tuto hrůzovládu přežil bez úhony. Jeho syn byl totálně nasazen do Lipska, můj otec byl malý r.1927. Přeci i smíšená manželství to postihla. Brali se s babičkou ve Vídni. Známa story služtička a student.....dědu jsem nenašla v ukrajinských židovských archívech, jenom jeho rodiče podle rodného listu mého otce......to ať mi někdo vysvětlí....._!? Že by to bylo tím, že si vzal gojku a byl evangelík???
Jako bývalá pěstounka mám osobní zkušenost. Soudce mi nechtěl děvče svěřit.!!! Bydlela u mě, rodiče jsem znala a souhlasili. Takže překážkou byl stát.... dnes je vysokoškolsky vzdělaná zdravotní sestra, Pomohla jsem ale většinu si vybojovala sama...snažila jsem změnit její vydění světa ale geny nepřečůráš..
Byla jsem se podívat a pokochat se krásou. Bohužel, byla to katastrofa. Uvedli nás do zadní, moderní kavárny. Objednaly jsme so kávu 120.- a zákusek 210,-. Musela jsem mluvit anglicky. Obsluhovala nás Indka. Káva přistála rychle. Pak přišel další číšník prostřel damaškové ubrousky a dlouhou lžičku na limonády. Zákusku jsme se nedočkaly. Takže jsme odešly.
Jsem dítě z kojeňáku r. 1955. Moje matka měla nehodu, byla delší dobu v nemocnici. Stát to vyřešil odebráním (otec pracoval v jáchymovských dolech) nikdo nevěděl kde jsem. Následky dodnes katastrofální pro celou rodinu. Rodiče nebyli léčeni psychologicky z šoku (matka hořela) a nikdy si ke mě nenašli lasku a já neumím milovat. Postarám se o vše, jsem obětavá ale milovat moc neumím...autor má pravdu ale skutečnost byla ještě horší. Škola - hrůza. Trochu citliv= a přemýšlivě dítě nebo jinaké si zažilo spoustu šikany atd...nechci vzpomínat...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Smíšené pocity a radost, že konečně někdo napsal o knize mého dospívání. Utvářela můj přístup k politice a poválečné minulosti. Uměla jsem citovat celé pasáže, Milovala jsem tu knihu. Přečetla i Zelené obzory, Kočár do Vídně a Ať žije republika, která byla i skvěle zfilmovaníá. Bohužel, úžasný film jsem viděla jen jednou. V televizi opakují banality, ale skutečně hodnotné filmy jako Trápení, Holubice a jiné nepustí. Natočili jsme spoustu filmů a napsali spoustu úžasných knížek, ale dnes je nikdo nezná. Pokud zmíním J.Procházku je to zapomenutý autor. Měl by se vyučovat na středních školách. Mimochodem, jeho vnučce jsem prodala kavárnu z nostalgických důvodů.