Do Adršpachu jezdíme rádi celá rodina. Jezdíme zásadně vlakem a docházíme pěšky. Ale rozhodně bychom nevyužili ubytování v takovémto zařízení už jen proto, že by to převyšovalo naše finanční možnosti. Myslím, že se nepletu, když řeknu, že 2/3 turistů, které jsme cestou potkali, jsou na tom podobně. Jen se na další nádherné místo přesunou turisté, kteří jsou zvyklí na jinou úroveň služeb a budou je vyžadovat. Doufám že Adršpach odolá...
Mám děti a moje nejlepší kamarádka ne. Rozhodně nám to nijak nebrání v komunikaci, naopak, ona se mi směje, když si ztěžuji co oni (9 a 11) zase.. a já jí občas brzdím, když si chce poplakat, kvůli nějako "blbosti", které já raději už neřeším, protož bych se zbláznila. Vlastně nám to pomáhá oběma. Ale pamatuji si ten nepříjemný tlak okolí, když jsem po třicítce ještě děti neměla. Prvního potomka jsem si dovolila porodit až v 36 letech a druhého o dva roky později. Prostě to buď přijde, nebo ne. Kamarádka je pod podobným tlakem (hlavně rodiny). Ona ale na rozdíl ode mne děti nechce. Vyhovuje jí být teta. A jde jí to skvěle. Navíc, na rozdíl ode mne, je vždy dobře naladěná teta (protože děti večer vrátí)🙂
Samoobslužná pokladna mne už několikrát donutila opustit obchod bez nákupu. Nejsem ani důchodce, ani si nechci povídat...ale
Mám nízký tlak a dotykové obrazovky mne obvykle ignorují (včetně mého vlastního sporáku), navíc mám celkem špatný zrak, takže vyhledávání zboží (i s brýlemi) je dost pomalé. Jak tak brejlím na monitor a snažím se správně namačkat zboží, zavadím o rám a už to hlásí "v taškové zóně je neočekávané zboží..." nebo něco podobně milého. Nákup u samoobslužné pokladny je pro mne peklo. Trvá mi minimálně 4x déle, než by bylo snesitelné (nikoli milé) a je velice stresující (stále otravuji obsluhu, potřebuji vypnout houkání, uklikala jsem monitor, nemůžu něco najít, protože to prostě nevidím...). Prostě panikařím.
Ne všichni odpůrci 100% samoobslužných pokladen jsou prudiči, kteří chtějí "tu svou prodavačku" když to "tady přece platím". Někteří z nás prostě ty pokladny nedávají...
Samozřejmě to zvládnu, když mám jen 5 ks čehokoli, co má čárkový kód - to si dám i já bobříka odvahy a jdu na samoobslžku, abych nedělala zbytečnou fronu u žiné pokladní...
Asi mám nějaké divné děti, ale když odrostly prostoru určené m pro děti (šuplík u madla), normálně zvládaly pohyb po svých vedle vozíku, bez toho aby okusovaly a patlaly a rozbíjely zboží. Pokud mám takto velké chodící dítě, do vozíku prostě nepatří. Pokud není rodič schopný si dítě usměrnit, měl by se zamyslet nad výchovnými metodami (ano, jsem ten zlý rodič, co si dovolil nastavit jasnou hranici smí/nesmí), nebo si holt sehnat hlídání, když na své potomstvo nestačí. I mne dost zlobí, když si pokládám potraviny prakticky na "rohožku"...
Moji synové čtou knihy po mně i nově napsané, ale spíš než se stereotypy, bojují se slovy, která dnes už neznají... Takový Míša Kulička v rodném lese mi přišel v pohodě. Než jsem musela dát klukům výklad významu slov prakticky na každé stránce:-) Na druhou stranu, když na mne mluví děti (a jejich kamarádi) občas potřebuji výkladový slovník já...
Asi žiji s dětmi v jiné realitě, ale nikdy jsem dětem v obchodě nic "do ručičky/do pusinky" dávat nemusela. Prostě od počátku našich společných návštěv jsme si povídali o tom co kupujeme a také o tom, proč musí nejdřív zboží projít pokladnou. Žádný problém, žádné scény... Zato kolem sebe vídám spoušť rodičů, s vřeštícími dětmi, které uplatí rohlíkem, koláčkem ..
Nemám "divné" děti, ani nejsem já "divná". Jen jsem s dětmi při nákupu vždy celou dobu mluvila. A jelikož nemám bipolární poruchu, ani se neumím rozdvojit, stálo mne to jediné. Jít do obchodu s lístečkem, jako moje babička. Ale za ten pocit, že učím děti, že nemohou mít všechno a hned (a tím je ušetřím pozdějšího nepříjemného střetu s realitou) to stálo.
Nedávno mi na mobil přišla zpráva, že
"V úterý odpadky holubníku Martina Pelichán nová, jelikož proběhnou průchodky u vstupu zkoušky do vysokých nočníků."
Chvilku mi trval překlad, ale nakonec jsem pochopila, že třídě paní učitelky Martiny Pelikánové odpadá hudební nauka, kvůli probíhajícím postupovým zkouškám do vyšších ročníků...😊
To je snad apríl, ne? Ve chvíli, kdy nebudu sedět u kompu/noťasu/tabletu... budu vyřízená, protože budu "ručně" negramotná🙂 Mám přístup k počítači doma i v práci, ale 50% textu a poznámek píšu ručně, a fakt psace na papír (když chci aby to přečetl i někdo jiný - radši tiskace). Poznámky ve škole - na papír, přepisuji až doma. Noťasáci a tableťáci jsou nahraní v momentě, kdy se vyučující vrací v čase a doplňuje informace v dřívějším textu, nebo přeskakuje. Zatímco mně stačí hvězdička či šipka... oni rolují po stránce. A co teprve, když vypnou proud na dobu delší, než dá power banka🙂🙂🙂
Moje matka byla prodavačka. Jako vdova se snažila trávit co nejvíce času mezi lidmi. Měla je ráda. Navíc jako důchodkyně uvítala každou korunu navíc. Sama si volila směny tak, aby v tyto dny vystřídala mámy a táty od dětí (my už jsme poněkud odrostlé🙂). Ve většině případů s ní byli na směně i brigádníci, kteří si chtěli přivydělat. Nikdo je nenutil... Co to prostě nechat na prodavačích?
Netopím se zrovna penězích (plat v řádu tisíců pod průměrem), ale i tak jsem "příliš bohatá" abych dosáhla na jakýkoli příspěvek na děti. Ty moje dvě "kyseliny" doma rozhodně nevystačí s nákupem za stovku na celý den. Ano, když vařím ve velkém, vyjde to levněji, ale rozhodně se nedá mluvit o nějaké pestrosti, ovoci každý den apod. Vyzkoušeli jsme to během domácí výuky. Fakt se dost prodražila na jídle. Ano, ŠJ nejsou žádný kulinářský zázrak, ale za 50,- /65,-na den?? Je hezké se ohánět chudými, ale právě školní stravování mi dost pomáhá s domácím rozpočtem, tak teď úplně nerozumím tomu, jak to pro někoho (pokud tedy chce dát dětem najíst) může být větší problém, než je zajistit doma...
Máme doma památníčky tří generací, synové (8 a 10) si je rádi prohlíží. Obdivují písmo (a hlavně letopočty:-)) Je krásné najít na stránkách dětskou rukou namalovaného medvěda se značně neumělým podpisem (kdo mohl vědět, že z Míši bude jednou starosta města), nebo krásný vzkaz od venkovského učitele, který se pak stal slavným spisovatelem. Doufám, že památníčky nevymizí...
S paní Pavlou naprosto souhlasím. Sama jsem chovala (velmi) velkého psa, ale na volno běhal pouze na louce nebo posekaném poli, kde jsem měla přehled. V místech, kde chodí jiní psi, nebo lidé, byl vždy na vodítku. Byl hodný a nikomu by úmyslně neublížil. Ale velký pes může malé dítě porazit, nebo při hře poranit páteř pejska. Paradoxně byl i můj velký pes obětí neukázněného pejskaře s agresivním a neposlušným kokršpanělem bez vodítka. Můj pes se útoku nemohl bránit, protože já držela "tu velkou bestii" na vodítku, takže mi k jeho obraně zbyla jen jedna ruka. Nechtějte vidět ten účet u veterináře, za ošetření pokousaného břicha...
Můj 7 letý syn má ze psů hrůzu. Proč? Protože si s ním chtěl hrát malý hodný teriér. Synkovi byly dva roky a pes kolem něj pořád skákal a pokoušel se mu olíznout obličej. Nejsem hysterka, která hned panikaří, ale pejsek byl neodbytný a majitel to bral jako skvělou zábavu. Když pak teriér synka porazil a náležitě oblízal, majitel si ho sebral (nikoli odvolal) a mému synovi zbyl strach z malých psů.
Že pes na vodítku trpí? Tak ho netrapte. Nepořizujte si psa do města, pokud mu nechcete dát dostatek pohybu v prostou, kde se může vyřádit (psí parky, louky, na výletě...). Nemáte po ruce park, nebo nemáte čas na výlety? Pak stojí za úvahu, jestli si psa pořídit. Já také miluji velké plazy, ale protože nemám odpovídající prostor, prostě je nechovám. Každý by měl zvážit, jestli dokáže svému psímu parťákovi dát podmínky, aby byl šťastný a zároveň tím neobtěžoval okolí.
Samozřejmě to platí i obráceně. Neučit děti "přepadat" cizí psy a nedráždit je.
Moji synové měli možnost vyzkoušet 2 typy školek. Z jedné se vraceli přiměřeně zamazaní, unavení a šťastní. Celou cestu domů vyprávěli, co dělali... (sázeli, zkoumali, malovali na kachlíky, po tričku, po sobě navzájem, ... šli krmit kozy na farmu...) - to byla školka "ve městě". Byla ovšem soukromá a poněkud drahá (ale v každém případě to byly velice dobře utracené peníze). Kluci jsou dnes 2. a 4. třída a stále vzpomínají. Pak je na poslední rok vzala "místní venkovská" školka. Procházky se smrskly na povinné hodinové kolečko po chodníku, šuple máme plné výrobků paní učitelky (přesně jako v článku). Hlavně nic nepokazit, hlavně se neumazat. A už vůbec nevyhledávat aktivity, které by mohly zavánět úrazem.
Mrzí mne, že náš rodinný rozpočet nedokázal pokrýt i ten poslední rok.
Mnohdy to není o penězích, ale o lidech. Proč v jedné školce není problém, přivést canisterapeutického psa - a ukázat dětem, jak se chovat při setkání se psem a v druhé školce je tento nápad smeten ze stolu s tím, že za 50 let své praxe neměli ve školce úraz, a ani teď nebudou přihlížet, jak pes trhá děti...
Při výběru školky (pokud ovšem bude vůbec z čeho vybírat), bych 100% dala přednost té, kde mi přijde otevřít opírsingované cosi v plášti od barev, než milá dáma v růžovém svetříku s cukrovou vatou na hlavě:-)
Jsem táborová vedoucí (už 25 let) a ještě jsem nikoho neodmítla, protož na tábor neměl peníze. Cenově se držím na 4200 za 14 dní, včetně dopravy. Není neobvyklé, že mi rodiče tábor splácí ještě v říjnu (někdy i do konce roku). Je to o domluvě. Takových táborů je víc, jen hledat jinde než mezi velkými komerčáky, většinou je pořádají menší organizace a celoročně pracující oddíly (jako je náš). Ale i tak, pokud se ozve někdo mimo náš oddíl, neodmítneme ho. Pokud si od ceny odečteme příspěvek pojišťovny (500 - 1000) a částku rozdělíme, je to přijatelné i pro znevýhodněné, nebo neúplné rodiny.
Asi špatný výběr pohádek:-) nejen Horákyně, ale Popelka, Sedmero krkavců a nebo O dvanácti měsíčkách, mají odvážnou hrdinku. A to je stará klasika:-)
Nemluvím ani o novějších animácích, kde je holčičích hrdinek bojujících proti všem až až... (možná opačný extrém). Doporučila bych použít nejdřív hlavu, a pak si můžeme odpustit seminář s diskuzí na téma: co mi pohádka vlastně chtěla říct".
Vyrostla jsem na klasice a se syny jedeme klasiku i moderní animáky. Žádné narušení pohledu na svět neregistruji, po stromech lezou s klukama i holkama:-)
Původně to vypadalo, jako povzdech nad tím, že děti nemohou jezdit na tábory, ale začíná to připomínat válku o slovo SAMOŽIVITEL/KA.
Pokud chcete poslat dítko na tábor za rozumný peníz a nestrčit ho "kamsi" do lesů s nejistým výsledkem, zkuste lovit na borovice.cz - kromě komečáků, které nejspíš nejsou moc přístupné individuální domluvě, tam najdete i tábory malých organizací, za cenu přijatelnou. NEMAJÍ všechny plno. Dá se organizátorem DOMLUVIT. Vím to - můj tábor tam je také a mám i volá místa. Chce to hledat, zeptat se, a ne se hned hroutit a plakat po kamarádkách, jak to mám těžké....
Již přes dvacet let pořádám dětské tábory. Cenu se snažím držet co nejníže (2900 letošní cena za 14 dní včetně dopravy tam i zpět). Každý rok se najdou rodiče, kteří s penězi bojují a každý rok se s nimi jsem schopná domluvit na splátkách. Při 3 dětech je to opravdu jednorázově darda... Ale pokud člověk hledá, tábor najde. Nikdy jsem dítě na tábor neodmítla, kvůli financím. Neřeším, kdo z rodičů by se měl a neměl podílet, to se hezky řekne, ale hůř zařídí...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Také jsme to s dětmi řešili. Spolužáci ve značkovém oblečení a s tisícovkou v peněžence na školním výletu. Ale pak se ukázalo, že ty děti za tohle často platí tím, že rodiče vedou velkou firmu a dítě si kupují, místo aby s ním trávili alespoň trochu času. Starší už se naučil si z toho nic nedělat. Posměváčkům odpovídá: "No a co? Kdy s tebou byl táta naposled na kole? Kdy jsme se všichni společně nasmáli?" no a někdy zabere mnohem jednodušší a pro "blbečky" srozumitelnější způsob - kouknout prostě na cedulku za krkem, ono na tričku se značkou bývá většinou to samé "MADE IN CHINA" (Bangladéš, Tchaj-wan) jako na tom jeho:-)
1 odpověď