Jediné řešení pro rodinu je, že tam pro ni doletí rodinný příslušník a přesvědčí ji, že se musí vrátit a pomůže jí s doklady! Jestli má skutečně psychické onemocnění, tak se sama asi nerozhodne... Nevíme, co prožila, zda nemá nějaké trauma a normálně jí to nemyslí. Anebo se opravdu vrátit nechce, ale tomu moc nevěřím. Rodina určitě má od doktora její anamnézu, aby ji případně dostala k lékaři.

V něčem mi to připomnělo mojí matku, ale u ní tyto stavy způsobil nastupující Alzheimer což jsem zjistila později. Také jsem jí chtěla udělat radost výletem letadlem do Paříže. Bohužel let (první v životě) a euforie z něj způsobil,že v Paříži z letadla vystoupil "někdo jiný"... Chovala se jako dítě, hádala se, urážela, až se mi nakonec díky tomu všemu ztratila! 2 noci spala, kdo ví kde... hledala ji fr.policie a našla se v pořádku jen náhodou přesně tak, abychom stihly odlet domů... Pamatovala si jen něco, časem i to zapomněla a později pak tvrdila,že jsem jí tam chtěla nechat a odjet bez ní...

Prý v loterii USA vyhrál zelenou kartu, tak holt letí za štěstím....

Hmm, zrovna ta dvě spojení, co uvádí autor, jsem si nikdy nevyložila špatně, protože záleží na tom, že se musí správně vyslovovat už při zpěvu. Takže já zásadně zpívala (no dá-li se tomu říkat zpěv...) "piecka" a "topůrko za tolar" - ne Dolar. Učili nás to již ve škole a vždy učitelka dbala na to, abychom to vyslovovali správně podle nářečí.

Přešlechtěná plemena se už nechovají jako normální psi. Měla jsem pravého vesnického voříška.V Praze zíral na ostříhané pudly jak na zjevení. Byl alfa samec a potřeboval si občas "vyříkat", kdo je tady pánem. Serval se,ale jen tak, aby se poznalo,kdo je silnější. Nepokousali se. A výsledek pak oba respektovali a bylo navždy příměří. Když uviděl velkého, silného psa,ihned si lehal na zem a dával najevo podřízenost. Dotyčný pes to vždy respektoval a jen lehce čuchnul a šel dál. Zato,když jsem ho jednou odtáhla na vodítku před dotěrným jezevčíkem, který ho provokoval ke rvačce a furt pronásledoval, tak to vzal jako urážku a dotyčného psa za 14 dní uviděl a ihned se servali..., nezapomněl mu ty "nadávky"...

Kamarádka z Rumunska kdysi emigrovala s manželem do Německa. Měla 2 VŠ ekonomického směru. Aby mohla pracovat v oboru - účetní a daňový poradce - musela složit jazykové zkoušky a ještě cca 2 roky absolvovat školu, kde se učila jejich účetnictví a daně (což je pochopitelné). Po složení zkoušky teprve mohla pracovat v oboru. Toto považuji za naprosto spravedlivé a tak by to mělo být i zde - musí umět dobře jazyk a složit adekvátní zkoušku z daného oboru, kde chce pracovat a na který má diplom ze své země. A žádné obcházení! Zejména v lékařství by to mohlo přijít sakra draho....

Sama v rozhovoru říká (Lucie Š.) - když to sami nechtějí..., tzn. že se zřejmě kluci do profi sportu nijak nehrnou a Lucka V. je prostě do toho nenutí. A to je dobře. Však když budou chtít, tak si tu cestu ke sportu najdou.

Tak já si vzpomněla taky na výšlap po Tatrách v teniskách... 🙂. Byla to "vina" rodičů, já byla tehdy dítě. U táty v práci (železničáři) zorganizovali výlet do Tater s tím, že vypravili vagón, v kterém se i ty dvě noci spalo.Zásadní vadu to mělo tu, že v Praze bylo jarní počasí, na horách víc jak půl metru sněhu..., což si naši jaksi nezjistili, protože telefon, natož mobil jsme neměli. Takže jsme vyrazili více méně v jarním! Na nohách tenisky 🙂, máma krásné jarní barevné sáčko (pochopitelně tenké). No mráz až takový nebyl, ale ten sníh....😄. Neuvěříte, co se vše vešlo pod to mámino jarní sáčko... a pod mé jarní kalhoty. Ještěže jsme měli tepláky na spaní ve vlaku a ne pyžamo. I tak jsme toho prošli dost, byť po lehkých cestách a já s mokrými teniskami. Kupodivu jsem ani neonemocněla, když pominu nemoc střev, kdy jsem musela hupsnout po pás do závějí a ulevit si tam....😄.

Možná bych zauvažovala si ještě jednou promluvit s manželem, video mu přeposlala na mobil, aby nemohl odmítnout se na něj podívat do jejího telefonu, a když opět bude strkat hlavu do písku, tak bych se obrátila na exmanželku a sdělila jí, že neumí vychovávat děti, protože kradou a poslala jí ten důkaz. Že dnes kradou u ní doma, příště mohou brát peníze i vlastní matce.... A pak uvidí, jak se budou věci hýbat. Ale asi bych byla připravená, že manžel bude opět bez sebe, že uzurpuje jeho děti a tak bych mu už dala ultimátum. Škoda, nepíše, zda má ona děti a jak se on chová k nim. Jestli se manžel nechová takhle, že si myslí, že by o své děti přišel, že by ho neměly rády..., jenže ty ho jen vydírají.

Proč se, třeba anonymně, neozvou ostatní spolucestující/svědci, ať víme, jak to bylo doopravdy??

Teď se na facebooku vyrojily reklamy s prodejem skladových zásob např. Tupperware. Nebo prodej kávovaru (nevím už značku) za 250,- Kč. Pro zajímavost se dívám na příspěvky a už na první pohled je znát, že je to fake, protože při chválení výrobku používá např. mužský i ženský rod zároveň. Nebo to píše Čech "jako poleno" s cizím jménem... No a pak stačí kouknout na profil dotyčných. Historie stará max. pár měsíců, obsahující jen fotky z dovolených a vytvořených AI. Dokonce jsem jeden ženský profil uviděla 2x u různých výrobků. Když jsem tam přidala svůj příspěvek o podvodu, za chvíli zmizel...

Děkuji za článek o výjimečném muži, kterého jsem dosud neznala a netušila, co dokázal! Měl by být navržen na vyznamenání, i když bohužel už jen in memoriam ! Tento si to zasloužil už dřív!

Ve školních jídelnách je to nejdřív o kuchařích, pak o zmlsaných dětech. Na naší ZDŠ vařily kuchařky výborně, i tak jsem pochopitelně neměla ráda vše (čočka, hrachová kaše + smažená cibulka - nemusím dodnes). Mamka občas nelibě nesla,když jsem jí jako malá řekla "pravdu", že tohle jídlo mi víc chutná ve školní jídelně 🙂 (šunkafleky, rizoto, kynuté knedlíky s povidly) - a to mamka vařila výborně. Zato na střední škole jsme mohli chodit na obědy do vedlejší školy, u nás se nevařilo, a to jsme všichni brzy vzdali. To byly fakt hnusy. Řešilo se to i na třídních schůzkách...😄 a rodiče vzdali, aby nás nutili tam chodit. Lepší byl rohlík s br.salátem, nebo mléko s makovkou...😄. Jinak u nás se pytlíkové polévky vařily pouze o prázdninách při stanování a to se ještě něčím vylepšovaly. Mamka zásadně vařila poctivé vývary, hovězí maso se kolikrát pak jedlo studené s chlebem a hořčicí večer k večeři. Z dětství pamatuji na smažené vemínko, ledvinky, obalovaný hovězí jazyk, játra s rýží. Milovala jsem její hovězí plátky na houbách s rýží. Byla mistr v omáčkách, které vařila hlavně kvůli tátovi. Knedlíky byly vždy její, jen později na chalupě kvůli času začala dělat pytlíkové z burizonama. Zato "nové" věci nerada vařila, takže toho jsem se chopila pak já 😄

Moji známou okradla takto uklízečka přímo v domově pro seniory. Zjistila to později, když si kontrolovala věci po provalení jiné krádeže, kdy už bylo jasné, že to ukradla dotyčná. Do práce už nepřišla a co vím, tak ji tehdy nedohledali. Jak mohlo zařízení spadající pod městský úřad Prahy 10 zaměstnat nejspíš recidivistku??

Mamka se seznámila s tátou na zábavě, kde byla s kámoškou. Ovšem líbil se jí jiný kluk, který ale přišel právě pro tu kamarádku a na mámu "zbyl" táta. A tak dlouho "otravoval" a ukecával ji, až s ním začala chodit. Dokonce coby voják ji pozdravil, když šli s velitelem v zástupu okolo ní. Měl z toho zaracha 😄, občas také za ní utíkal, jak mi vyprávěli. Brali se ještě během jeho vojákování (r.1954). I když to nebylo manželství bez mráčků, vydrželi spolu až do smrti taťky (50 let spolu).

Zrovna ten skřítek by se mi líbil, jak ho syn namaloval! U skřítka přeci není "jasné", jak vypadá! Fakt pí učitelka záživná... Já měla VV celkem ráda (už je to dávno), byť jsem nevynikala (známky 1 -2). Jeden půl rok jsme měli na VV akademickou malířku (chudák, musela udělat něco nepatřičného, že musela učit na ZDŠ). Ale bylo to super, učila nás, jak se maluje portrét, jak postupovat. Pak jsme dělali abstrakci, tj. prostě jsme na čtvrtku malovali různé čáry, vlnovky, kroužky sem a tam a pak jsme v té změti museli najít nějaký obázek, prostě něco, co dávalo nějaký smysl. Já měla pavouka a nějakého skřeta. Ona to všechno vystříhala a udělala z toho obrovskou koláž na nástěnku na chodbu školy. Ale šokující bylo, že to použila politicky. Koláž nazvala "děti pro mír" a poslala to někam na výstavu.... No a brzy už u nás neučila...

Tělocvik byl hrůza, já z něj mívala 3, protože jsem nesnášela nářadí a např. přeskok přes kozu... Na vše, bohužel, byly časové limity a podle toho známky. Jediné mne hřeje dosud, dokázala jsem k údivu všech přítomných vyšplhat (spíš se vysoukat) na tyč a to až nahoru! Dolů to bylo sice horší, ale zadařilo to 😄. No naštěstí v posledním ročníku kvůli přijímačkám dávali z TV 2, aby nekazili vysvědčení...😄

Tak nevím, já si "upevňování socialistické morálky" představuji asi jinak.Jezdila jsem už s rodiči na rekreace od ROH, protože to bývalo levné a i podniková chata u mamky v práci byla "v režii" ROH.Nebyl problém poukaz získat, když byl volný termín.Tam jsme si ale sami vařili,tam jsme si program dělali sami 🙂.Jedinkrát si vybavuji nějaký program s asi kulturním referentem a to když jsme byli na horách v termínu MDŽ, protože tam všechny děti soustředili jeden den do společenské místnosti a děti "musely" vyrobit něco pro maminky a naučit se písničku. Pak jsme dostaly do ruky kytičku a tu jsme večer po zpěvu i s obrázkem nesly maminkám a všem přítomným ženám.To bylo naposled, co jsem zažila něco organizovaného. To mi bylo cca 8 let.Při jiných dovolených už nikdy nic takového nebylo,program byl libovolný,večer se mohlo a nemuselo tančit. Jedinkrát se naši dostali na tzv. výběrovou rekreaci ROH od táty a to do Jugoslávie,kam jsem mohla s nimi,protože pokoj byl třílůžkový. Žádný program nebyl připravovaný, jen nám sebrali pasy a dali až při odjezdu. Jo vlastně - umožnili nám tam brigádu na pár hodin a to sběr broskví za peníze.

Já se snažím být na doktory milá,protože dobře vím,že mají dost práce a sama je nechci moc otravovat... Ale, stalo se mi, že moje praktická nerozpoznala,že mám na noze růži, ač jsem si dovolila ji upozornit, že ji nejspíš mám, protože jsem ji na stejné noze již asi 5x měla a ty příznaky tudíž poznám. Tvrdila mi, že to rozhodně růže není a nakonec mi na to přeci jen dala atb.,aby se neřeklo,když tak trvám na tom,že mám růži. Dávkování ale bylo čistě preventivní, nezabralo by. Navíc místo důkladné prohlídky zasaženého místa mne začala rozebírat skrz moji váhu a to dost arogantně.Nic jsem neřekla,poděkovala a odešla i s receptem.Druhý den, protože noha víc a víc bolela,tak jsem šla rovnou do ambulance v nemocnici, kde mi potvrdili akutní zánět - růži a nasadili ihned silnější atb včetně následné penicilínové půlroční léčby.Také potvrdili, že růži jsem rozhodně měla znát už den předem...Tak jsem večer napsala své dr. e-mail,kde jsem ji o tom všem informovala a slušně jsem ji upozornila na to, že nezná mé veškeré problémy, které předcházely zvýšení váhy (je mou lékařkou 5 let) a pár jich vyjmenovala.Napsala jsem, že vím, že mám nadváhu, že se snažím to řešit, ale že včera jsem přišla řešit růži... Byla slušná, odpověděla, že je ráda, že jsem u dobrých odborníků. Ale od té doby změnila ke mě přístup a je vstřícnější a vždy mi naslouchá....

Coby zákaznice mám pro tu situaci, kdy v malém obchodě nemají moc drobných, pochopení. A proto se předem zeptám, zda mohu platit bankovkou v hodnotě xx, když ji potřebuji rozměnit. Když řekne prodavačka/pokladní, že nemá moc drobných, nebo přímo řekne, že by se nerada vydala z drobných, tak zaplatím kartou. Už se mi také stalo, že mi pokladní řekla, že vzhledem k tomu, že jsem se předem slušně zeptala na možnost zaplatit větší bankovkou (navíc jsem si tam pak přidala ještě zboží), tak že ty drobné nazpátek nějak dá dohromady i s vlastní hotovostí... Jsem prostě pro slušnou vzájemnou komunikaci! Navíc, když vidím, že jim třeba chybí nějaké mince, tak po zaplacení kouknu do peněženky a mohu-li, tak vypomohu ze svých zásob.

Ano vztahy bývají různé. Mého tátu rodiče odstrkovali, upřednostňovali mladšího bratra.Poté i jeho dceru, mou sestřenici. O jedné dovolené si na dovolenou vzala sestřenici a její sestra, tátova teta, si vzala na starost mne. Celou tu dobu se ke mě babička nechovala jako vlastní (bylo mi 10). Když táta vážně onemocněl,ze slušnosti jsem jí to zavolala.Její odpověď? A co s tím mám jako dělat?... Když táta zemřel, tak jsem jí to opět zavolala, okamžitá reakce byla - ale na pohřeb nejdu, nemohu na nohy. Ani slovo soustrasti, kondolence...nic. Ani strýc se neozval.Pak jsem se dozvěděla, že za cca půl roku poté se nechala odvézt k příbuzným za Prahu a v pohodě absolvovala veškerý program. Od té doby jsem o ní neslyšela a že umřela mi taky nedali vědět, to jsem zjistila od jiných příbuzných náhodou asi měsíc poté.Nikdy jsme jí nic neudělali, při návštěvě k ní byli uctiví. Nic naplat, neuměla mít ráda oba syny a ani tátovu rodinu.