Počítání střízlivé, jen nechápu "kapesné" 20 tisíc od pracujících rodičů (ne rentiérů) ve chvíli, kdy zakládáte vlastní rodinu. Navíc bez svatby - když se něco stane, nemáte nárok ani na vdovský/vdovecký důchod. S psychologií, byť v bakalářském stadiu, bude možnost uplatnění v online sféře a práce na HO. Vlastně si myslím, že takhle mladý pár, když může i počítat s finanční podporou jedněch rodičů, a mzdovým skokem partnera, by to možná měl snadnější a rychleji "odchované". Ale zvláště žena v tomto páru by měla zvážit i svatbu. Je jí 21 22, sama nemá plné zaměstnání, muž ano a 3x vyšší příjem. Pokud chce ona být na RD - právě kvůli jeho příjmu, tak 2 3 roky se finančně neposune, možná ani znalosti nedoplní, on naopak dostane přidáno víc, protože bude živitel a breadwinner. A tím jdeme do pay gapu. Pokud se partnerství rozpadne, tahá potom ona za kratší konec - bez vazeb v kariéře, s přizpůsobováním se dítěti ve školce. Když takhle rozumně začali po finanční stránce, měli by i po té rodinné a vztahové.
V Praze a neznám ani jednu ženu včetně těch v generaci mamky a tet (nar. 60. léta), jejichž gynekolog je "na pojišťovnu". Prostě se za pouhou registraci platí 1000 ročně. Já jsem ťuk ťuk z tohoto pohledu zdravá, tak je to 1000 za 10 min. prohlídku, vyšetření pohledem a pohmatem. Přijde mi to nefér, že se to neřeší, naopak se píše, jak chudáci lékaři doplací na úhrady pojišťovnou. I když jsem s lékařem spokojená, po další prohlídce hodlám podat podnět k prošetření "růžového poplatku". Pokud ženy a mladé dívky ze soc. slabších rodin nemají kolikrát na menstruační pomůcky, tak 1000 za prohlídku může být značný výdaj.
Kde je ještě nájemné méně než 6000 kč? že se do toho hrnou? Pokud platí nájem (tchyně), je úplně pochopitelné, že jí důchod nestačí. Ani ve vlastním to v jednom z menšího důchodu nemusí být hitparáda. Ale komunikace a povaha tchyně je problém, s takovými lidmi je lepší se moc nestýkat (a je mi celkem jedno, že je to rodina, chovám se ke každému, jak si zaslouží, a tohle "já jsem ale matka/otec", pche). Ale vyživovací povinnost existuje, takže pokud se nedohodnou, tak soud, a tam se bude rozhodovat podle příjmů a vyživovacích povinností - ve 48 letech mohou mít jestě studující děti.
To je naopak rozumný přístup, nechat rozhodnutí na větším dítěti, kterému se tam líbí. Horší byla ta komplikace pro rodiče druhého chlapce, kteří se stejně jako otčím nechali "ukecat" slzičkami. Pokud šlo o rovněž 11letého chlapce bez onemocnění, tábor je i o troše nepohody a stesku a o tom být hrdý/á, jak jsem to zvládl/a. Tam to asi chtělo trochu důslednost.
Mě už dvojka moc nebavila, ty linky s policajtem, 11 a hlídači. Ale 2. hra byla super, Hjon-džu i stará paní mi byly nejsympatičtější. Jenže teď HnO 3: pro mě byl průser už v té schovce. Hry jsou nejzajímavější částí, morbidně-vtipné, vizuální, ale jen pokud prohráváte, či porušujete pravidla, měli byste být vyloučeni. Klíče a nože dělají vrahy z hráčů. Vyžadují po nich vraždu, což už není ta základní premisa dětské hry. Epizoda je dlouhá, je tam spousta zranění, což mi nedávalo smysl, aby vůbec hráči byli schopní pokračovat. Odrodí se dítě. Pak mi umřela Hjon-džu, protože byla příliš soucitná, a vrátila se pro paní a novopečenou matku s mimčem. Asi si to dokoukám kvůli hrám a uzavření, ale už tam není pro mě vlastně napětí nebo citová angažovanost k postavám.
Paní podle mě do práce nepůjde, protože i kdyby nakrásně chtěla, nejenže se jí to nevyplatí víc než další rodičák, ale ani práci nenajde. Bohužel ji jako primární pečovatelku tolika malých dětí prostě nikdo nezaměstná - děti bývají nemocné, a oni nemají hlídání. Po tak dlouhé době doma s dětmi sežene maximálně málo kvalifikované místo, kde ji v případě očr nebudou chtít prodloužit. To je bohužel realita zaměstnaných matek, a to mají třeba jen 2 děti - a musejí se nechat zaměstnat na podřadném místě. Jestli má manžel 27, ona by se dostala s výplatou max. na 24, ale spíš 21. Možná ještě zvolí 1 2 děti. Někdo opravdu touží po velké rodině, tak to nechci hodnotit, a asi jim existenčně či zdravotně nic extrémně nechybí, ale je škoda, že děti nebudou mít ty zážitky, kulturu, nákladnější sportovní vyžití nebo dovolenou byť pod stanem. To je podstatnější než nový telefon. Na druhou stranu, polévky jsou zdravé syté jídlo, kde se schová zelenina a luštěniny.
Nadužívání zdrobnělin nemám v lásce, autorka se spíš trefila, když popsala SVŮJ (ha, národní) "zvyk zesměšňovat". Prý i z pohledu vyčte urážku, "co si jako chce ke guláši dát". Zvláštní, že to v hospodě nezažívám..., a to ani v případě, že jídelák připomíná dětské menu (salátek, kuřátko). ☺️ Jinak jako divačku StarDance mě vytáčí to jejich zdrobňování jmen, zvlášť moderátoři a porota jsou přeborníci - to je Terezka, Maruška. Sama tohle nepoužívám ani na děti ve škole.
Já sice byla vysoká, ale taky narozená na konci července. Musela jsem do ped.-psych. poradny, aby zjistili, zda mohu nastoupit, tehdy se to dělalo u prázdninových dětí. Mně známky vyhovovaly, naopak když jsem jeden ročník chodila do britské školy, postrádala jsem je, slovní h. mi připadalo vágní a naopak přehnaně pozitivní (anglicky ani španělsky jsem zdaleka neuměla, byla jsem si nedostatků vědoma). Ale sestra je stresař, trémař, a chtěla těšit učitelky, ji známky opravdu stresovaly. Zvlášť když jí nešly diktáty, a to jsme je doma trénovaly. A kdo teď dokončil třetí VŠ? Známky na ZŠ si nikdo nepamatuje, ale pro to dítě jsou roky každodenní realitou, i když je za ně rodič netrestá. Jenže každému vyhovuje něco jiného. Z pozice volnočasového pedagoga edukativních jazykových oborů - pro učitele jsou známky rychlejší a snadnější. A to já mám na kurzu 10 13 dětí, používáme slovní hodnocení, a i tak to zabere dost času. I malé školy mají kolem 24 žáků ve třídě, velké i 30. Ten objem pro třídní učitelku by narostl neuvěřitelně, a stejně, ač slovně, máte tendenci sklouzávat k hodnocení sumativnímu, nikoli formativnímu (zvládl - nezvládl), protože vám dochází inspirace, slova, energie.
Já si nikdy nemyslela, že bych zvládla bydlet na vesnici (35 let v Praze), ale líbí se mi tu. Jenže nejsem společenský extrovert, spíš spokojený domácí typ, který vyráží i za kulturou nejčastěji sám. Galerie a muzea jsou i ve městě 20 min. odsud, jsou tu blízko stezky a příroda na procházky. Bydlím taky 2 h od Prahy a to nemám auto a neřídím, přesto si zvládnu zajet do kina, na jógu, do restaurace, na výstavu nebo do divadla skoro každý týden. Ale pokud jste prostě extrovert zvyklý si po práci spontánně zajít na skleničku, na náplavku a cournout se po Starém Městě se zastávkou na večeři, tak ta vesnice je monotónní. Jenže na takovéhle courání a dining out jsem stejně v Praze neměla peníze. Co se týče lidí, přijdou mi většinou úplně normální a v pohodě, všude jsou lidi inteligentní a s přehledem, ale i ti omezenější. Jen na té vesnici je jich o dost méně, takže si tu partu nemůžete tolik "navybírat".
Mně by jenom zajímalo, jaký je teda správný postup. Vychovatelka pochybila, ale jak opravdu logisticky a časově jednat. Sama jsem vodívala v jedné škole děti na kroužek do jiné budovy přes silnici. A bylo to méně než celá třída, pouze asi 10 12 dětí. Kdybych to na vlastní oči neviděla, a žák nic neřekne, opravdu věřte, že se to může stát, to je jako nic... Ale i kdybych to viděla - mám stát u silnice s prvňáčky jako z divokých vajec (měla jsem i 2 děti, které jsem si držela "na provázku", absolutně nepřemýšlely o autech a běhaly, že i těch 5 min. kolem silnice bylo o nervy) a zadržovat řidičku? No takhle s chladnou hlavou odvedu, hlásím, volám sanitku a rodiče, a když řidič nepočká, najde ho policie...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Pěkně shrnuto.
1 odpověď