Pan Paroubek se ve svém textu s notnou dávkou sebeobhajoby snaží překroutit realitu brutálního zásahu na CzechTeku 2005 do podoby jakéhosi banálního incidentu v souladu s „platnou legislativou“. Je to učebnicový příklad politického relativismu, kdy se závažný střet mezi státní mocí a občany zlehčuje, bagatelizuje a vysvětluje účelově vybranými „fakty“.
Tvrdí-li někdo, že zranění 35 lidí z 5000 účastníků není „ani 0,01 %“, pak se dopouští naprosto cynické manipulace. Co to má být za argument? Že násilí je v pořádku, pokud není příliš masové? Kdyby bylo zraněno „jen“ pět dětí při demonstraci, byl by to podle stejné logiky také zanedbatelný detail?
Zcela ignorována je navíc skutečnost, že policie použila neadekvátní prostředky, včetně těžkooděnců, vodních děl a slzného plynu proti pokojně se bavícím lidem – převážně mladým. Přitom šlo o kulturní a hudební akci, nikoli o násilnou demonstraci. Představa, že by se policejní zákrok měl odehrávat nezávisle na politické odpovědnosti, je rovněž zcela falešná – ministr vnitra i premiér nesou politickou odpovědnost za kroky represivních složek státu. Tvrdí-li Paroubek opak, pak buď záměrně lže, nebo naprosto nerozumí základům parlamentní demokracie.
A osobní výpady proti aktivistovi Pencovi, včetně zmínky o „chovu koz“, jen dokreslují arogantní tón celého článku. Místo věcné argumentace sklouzává autor ke snaze zesměšnit kritiky a odvrátit pozornost od podstaty problému – zneužití státní moci proti vlastnímu obyvatelstvu.
Zásah na CzechTeku 2005 nebyl žádnou technickou chybou v logistice nebo výsledkem pár neukázněných technařů.
Pane Paroubku, Váš text je ukázkovým příkladem konspiračního blábolu, který bez jakýchkoli důkazů a s nulovou faktickou oporou obviňuje vládu a ministerstvo spravedlnosti ze zločinného spolčení. Spojení „velmi pravděpodobně, i když se to nedá dokázat“ je esencí manipulace – naznačit cokoliv, neprokázat nic, a přitom vyvolat dojem, že všichni „vědí, o co jde“. To není publicistika, to je pomluva v hávu politického komentáře.
Navíc označování ministryně Decroix za „Viktorku čističku“ a snižování její kvalifikace bez jakéhokoli ověřitelného podkladu jen dokresluje snahu autora dehonestovat oponenty osobními útoky namísto věcné argumentace. Takové texty neinformují, ale zneužívají důvěru čtenářů – staví na emocích, ne na faktech.
Celý tento výlev nestojí na ničem jiném než na fantasmagorii o tajném komplotu mezi vládou, zločinem a médii. Pokud máte jakýkoli relevantní důkaz o „tří miliardovém“ podvodu, měl by jít na policii. Pokud ne, měl by přestat otravovat veřejný prostor jedovatými spekulacemi a trapným dramatizováním. Spiklenecké konstrukce nejsou známkou bdělosti, ale zoufalé snahy vyvolat senzaci tam, kde chybí jakýkoli důkaz.
Tvrzení, že Rusko „čelí celému vojenskému potenciálu Západu“ prostřednictvím Ukrajiny, je absurdní propaganda, která ignoruje základní fakta. Kdyby Západ skutečně nasadil plný potenciál, ruská armáda by se dávno hroutila pod váhou ekonomické a vojenské reality. Ve skutečnosti čelí Ukrajina brutální agresi jaderné mocnosti, která porušila všechny mezinárodní normy, a to s omezenou pomocí od spojenců.
Popisování Ukrajiny jako „polygonu“ pro testování ruských zbraní je nejen cynické, ale zcela odlidšťuje oběti – civilisty, kteří umírají pod ruskými bombami. Ruské „úspěchy“ spočívají ve srovnávání měst se zemí a deportacích obyvatel, nikoli ve vojenské genialitě.
Nadšení nad „hospodářským růstem“ Ruska je tragikomické, když víme, že tento růst je do značné míry fiktivní, tažený válečnou ekonomikou, represí a extrémní státní kontrolou. „Nestrádající“ obyvatelstvo žije pod nejtvrdšími zákony cenzury a represe od sovětských dob – ale autorovi to zjevně imponuje.
Co se týče Trumpa – jeho údajné „mírové“ plány připomínají spíš kapitulaci Ukrajiny než diplomatické řešení. Myšlenka, že by se hranice měly kreslit podle toho, kde se zrovna zastaví ruské tanky, je popřením celého poválečného mezinárodního řádu.
A závěr? Ukrajině „chybí vojáci, kteří by byli ochotni ještě umírat“? Ne – Ukrajincům chybí mír, který by respektoval jejich právo žít ve svobodě a suverenitě. O ten se ale nezasadí proruské blouznění a ani „realpolitika“ psaná z pohodlí bezpečného gauče.
Pan autor evidentně trpí nostalgií po geopolitickém světě, který už dávno neexistuje. Ve jménu "kritického myšlení" Paroubek opakuje ruský narativ o „vmanévrované Evropě“ a „zástupné válce“, jako by snad Ukrajina neměla právo se bránit proti agresorovi a jako by obrana demokratického státu byla něčím podezřelým. Realita je ale mnohem prostší: v únoru 2022 nezačala zástupná válka, nýbrž plnohodnotná ruská invaze na svrchované území Ukrajiny. A Evropa, místo aby se „nechala vmanévrovat“, konečně začala jednat jako geopolitický aktér a nikoliv jako naivní pozorovatel.
Hysterická rétorika ohledně Spojených států a údajné „kapitulace“ před nimi ignoruje to podstatné: Evropa se ve světě, kde se suroviny stávají strategickou zbraní, snaží diverzifikovat své energetické zdroje – logicky, poté co Rusko ztratilo jakoukoliv důvěryhodnost coby partner. Ano, americký LNG je dražší, ale náklady na svobodu a bezpečnost nejsou nikdy nulové. Když se někdo domnívá, že ruský plyn je „levný“, měl by si připočítat k ceně ještě rublové platby za zničená města, masakry civilistů a destabilizaci celého kontinentu.
A co se týče cel a hospodářských dohod: představa, že Unie nemá žádnou vyjednávací sílu, je směšná. EU je druhá největší světová ekonomika. Pokud prezident Trump skutečně nasadí cla, bude to znamenat i odpovídající reakci ze strany EU. To se jmenuje reciprocita, ne kapitulace.
A nakonec: vykreslovat zvýšené obranné výdaje jako „vyhazování peněz z okna“ je pohodlné – ale nebezpečně krátkozraké. Evropské země dlouho spaly na vavřínech a bezpečnost braly jako samozřejmost.
Ukrajina by se neměla vzdát Krymu z několika zásadních důvodů:
Územní celistvost a mezinárodní právo – Krym je podle mezinárodního práva součástí Ukrajiny. Vzdání se by znamenalo porušení principu, že hranice států nelze měnit silou, což by mohlo destabilizovat celý světový řád.
Precedens – Pokud by Ukrajina Krym vzdala, vytvořila by nebezpečný precedens, že agresivní vojenské zabrání cizího území může být „odměněno“. To by mohlo povzbudit jiné státy k podobnému chování.
Bezpečnost – Krym má klíčovou strategickou polohu (například pro kontrolu Černého moře). Pokud by zůstal v ruských rukou, trvale by ohrožoval bezpečnost Ukrajiny a celého regionu.
Lidé – Na Krymu žije mnoho Ukrajinců a krymských Tatarů, kteří byli po ruské anexi utlačováni. Vzdání se by znamenalo opuštění vlastních občanů a přijetí okupace jako normálu.
Identita a historie – Krym je historicky a kulturně spojen s Ukrajinou. Vzdání se by mohlo být vnímáno jako ztráta části národní identity.
Stydím se za českou opozici. Nejen pro úmysl zastavit muniční pomoc Ukrajině, ale i za její práci v Parlamentu ČR. Všechno negovat, obstruovat, nepřicházet s ničím, co by nás posunulo dál. Co dokázali za 8 let jejich vlády víme. Skončilo to 30 tisíci mrtvých při epidemii covidu.
Tak se milí spoluobčané podívejte na slovenské bratry, kam vede důvěra v někoho, co jenom usiluje o vaše hlasy a pak vás potáhne na východ. Tohle fakt chcete i u nás? Babiš je druhý Fico. Omlouvám se, není jako Fico a Orbán, on je mnohem horší.
6
Sledujících
0
Sleduje
6
Sledujících
0
Sleduje
Pane Paroubku, jste stále arogantní politik, který se ani po dvaceti letech nedokáže vyrovnat s tím, že brutální policejní zásah na CzechTeku 2005 byl symbolem selhání státu a otřesem důvěry mladé generace v právní řád. Je to výlev sebeobhajoby člověka, který v roli premiéra v tichosti toleroval (nebo dokonce inicioval) použití neadekvátní síly proti tisícům lidí, kteří si dovolili chtít tančit na louce.
Sice zaměřujete svou obhajobu na právní aspekty (vstup na pozemky, parkování, hluk), ale zcela ignoruje kontext: nešlo o zajištění klidu v obci Mlýnec, šlo o demonstraci síly státu proti subkultuře, kterou tehdejší politická moc považovala za nebezpečnou jen proto, že byla jiná a neloajální. Zmínka o Švýcarsku a jeho přístupu k technoparty je jen trapný pokus o legitimizaci něčeho, co by v civilizované zemi skončilo okamžitou demisí ministra vnitra, nikoliv adorací policejní mašinerie.
Bagatelizace zranění („jen 35 účastníků“, „lehčí charakter“) zní jako špatný vtip – omlouvat násilí tím, že nebylo „dost masivní“, připomíná propagandu totalitních režimů. Všudypřítomná snaha autora shodit účastníky CzechTeku jako arogantní, hlučné, právu vzdorující jedince, je jen dýmová clona zakrývající skutečnost: že se policie zachovala nepřiměřeně a stát selhal v ochraně svobody shromažďování.
Nejtrapnější je však jeho sebeoslavný závěr o „vynikajících“ volebních výsledcích ČSSD a ekonomickém růstu. Jak souvisí HDP s tím, že policie mlátila lidi obušky a střílela slzný plyn do davu? Nijak. Jen ukazuje, jak hluboce se autor míjí s pointou celé kauzy. Tady totiž nešlo o
1 odpověď