Smutné, ale stává se, stejně jako se stává že si dítě zlomí nohu, ruku, propíchne měkkou tkáň větví, vyrazí dech, způsobí otřes mozku, způsobí si tržné zranění, popálí se, vyrazí si zuby... To bychom museli celý svět obalit do molitanu a děti umístit do zorbingových koulí... A stejně by děcka našla nebezpečí, na které jsme nepomysleli
Tohle by se bohužel stávat nemělo. Branky by měly být dle normy ČSN EN pevně ukotvené. Buď ukotvené do země, nebo pokud by bylo potřeba je přenášet (z důvodu "zmenšení" hřiště pro menší děti), měly by být zajištěné řetězem, který bude odemykatelný odpovědnou osobou. Tedy manipulace pod dohledem odpovědné osoby. Menší branky, které neohrožují život svým pádem, být ukotvené nemusí. Stále častěji se stává, že provozovatelé hřišť jsou neznalí a pak na to doplácí ostatní svým životem.
Deset tisíc lidí denně? A pro boha co tam hledají? Mně je šedesát a nikdy jsem tam nebyl. Za to mám spoustu jiných zájmů které mě naplňují. To už musí být člověk na tom dost bídně když ho dokáže uspokojit zážitek z návštěvy Sněžky spolu s davem lidí. A to tam ještě vyjedou lanovkou.
Prosté řešení. Vypněte lanovku. A kdo tam chce ať jde pěšky. A ten výstup bude mít svou hodnotu. A bude to zážitek.
Každý má nějaké zájmy. Já navštěvuji Sněžku cca 3x ročně. Někdy s rodinou, někdy jen s manželem a psy. Loni jsme byli poprvé v zimě a i tak je to tam krásné. Každopádně se neřadíme mezi ty, co se vyvezou, udělají selfie a zase se svezou lanovkou dolů. A nejde jen o Sněžku, ale o cestu tam či zpět.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Já když rodila první dítě, bylo mi tehdy čerstvých 20 let, ale vypadala jsem tak na 14. A tak se mi v porodnici sestry smály, že mi musí jiná sestra ukazovat, jak se miminko drží při koupání. Myslím, že je to ale jejich práce první péči ukázat a vysvětlit. Mlíko se mi ne a ne vytvořit právě tím celkovým stresem. Paní, co ležela vedle mě mi poradila, že mám dát syna na chvíli sestrám, že jí to také nabídli a pak se uklidnila a rozkojila. To se mi opět smály a říkaly, že jsem snad první maminka co nechce mít dítě u sebe. Pak přišla jiná směna, první jim to asi řekla. Vzali si syna s pochopením a když mi ho po 2 hodinách přinesli na kojení, byla jsem odpočatá a s mlíkem. Takže je to opravdu hodně o přístupu. Na takových odděleních by měli pracovat empatičtí zdravotníci, protože v těchto nových chvílích to je nejvíce potřeba.