A mluvil někdo nezávislý s tím klukem osobně? Nebo ten kluk je věc, za kterou rozhodují dospělí od stolu? Ať to bylo psáno matkou, podstrčeno klukovi (kluk nepůjde proti mámě), tak věnoval někdo nezávislý svůj čas osobně tomu klukovi a zeptal se, hele, je to to, co chceš/nechceš, jak to cejtíš?
Trochu mám dojem, že i tento článek je vyvolán ze strany "toho, kdo prostřednictvím kluka vyjadřuje svůj negativní názor na otce". Ale je to jen můj dojem.
Ale i přesto - namáhal se někdo vidět tu malou lidskou bytost, mluvit s ním, říci mu, co to znamená, nebo má takový velký přehled a zkušenost, že si troufá rozhodnout o cizím životě od stolu?
A co opakovaně říci: babi, my toho tolik nesníme, i kdybychom se ujedli. Babi chce prostě něco přinést. Pokud se nepodaří snížit množství a babi navíc nejí měsíc potom kůrky, aby to koupila/ napekla (urve si od pusy kvůli vám), pak je v okolí určitě osamělý soused, který si nenapeče. My máme dva pány, co jsou vděční. Bo Vánoce a jsme na sebe milí. A uděláte radost (dát hned druhý den, dort holt ne, to nemá takovou výdrž a někdo je chabrus na žaludek, když to doma stojí týden).
I když je babi určitě šmačná ženská, tak tohle berte jako přístup babi - dveře milých lidí se otvírají za pomoci kopnutí nohou či bouchnutí hlavou, protože máte plné ruce dárků.
Nebo výměna - vaše za její. Babi přinese a nafasuje s mašlí zase to vaše. A pokud má dost, určitě i ona má někoho blízko domu, bytu, kdo bude rád (snacha napekla, nesmím, berte).
A upřímně - nemusí se péci vlastní dva plechy, ale plech jeden, nebo půlka plechu. Tím se do toho snězeného množství vejde i babiččino.
Nebo si to rozdělit - babi, ty peč tohle, já upeču tohle, bude dělení. Pokud babi stejně přinese od všeho, kdo je chytřejší, řeší - příště zase pokus o dohodu a manžel/syn ať jí to přinese předem. Pokud to babi bude mít doma, dojde jí, že je zbytečné nosit.
Babi /máma zřejmě nikoho nemá, pro koho by dělala, komu by dala, tak se takhle realizuje. Nekazit jí radost - a tak bych to i vysvětlila dětem, že nebudeme babi kazit radost. A je to prostě "dort od babi".
Ono z toho přinešeného daru pro přinášejícího radost není, když je ve dveřích odmítáno. A třeba babi nic jiného prostě přinést neumí.
No jo, na vlastní dítě si může sahat jen rodič sám. A vidí je optikou jak se chová s ním/ s ní, ne optikou jak se chová bez dozoru.
Pamatuju, jak jsem s kámošem (oba "takové hodné děti ze slušných rodin") pokosila zahradníkovi záhon kopretin. Nám se líbilo, jak to padá pod klackama a jaký jsme mocný. Že mu to zdobí předek zahrady, že je to živý, to už nás nepálilo. No, bylo nám 5-6. Asi nebýt pána, tak nám to vydrží do 12.
Byli bychom rádi utržili spíš pár facek než ty výchovné přednášky od rodičů (pán si šel stěžovat k odpovědným, nevyřídil si to s námi) a následně zákaz spolu kamarádit.
Ale pár takových nerudných starých pánů jsme okolo sebe v dětství měli, v každé ulici byl - to, že na někoho kdysi vzali hůl, to se předávalo od dítěte k dítěti. Ono věděli, že jsme sice "slušné děti ze slušných rodin", ale když jsme přebíhali přes trávník místo chození po cestě, shazovali jablka klacky, tak na nás vyběhli.
Nestalo se mi, ale také občas přemýšlím, jak blbou vodu pijí ti, co stojí u východu a nenapadne je vystoupit, aby i ostatní za nimi mohli vystoupit. Nebo se natlačí dovnitř, jako by spoj byl poslední ten den a pak jen tma, pusto, mráz a zombíci na peronu.
Ale výchovu mám jinou, takže druhého vycvičit nepotřebuju. Jen se nasamose*u, ale brzy zapomenu.
Čertví - bylo na peronu plno, že nebylo kam vystoupit, měla spočteno, že když vystoupí, nenastoupí, zdřevěněla jí noha, hůř se jí pohybovalo... možností je plno.
Vlastně jsem párkrát zažila, že kvůli zátce lidé nenastoupili, ale nebylo to nikdy smrtelné.
To mi připomíná situaci, kdy se z Limasolu vypravoval kontejner s obilím. Viděli při nakládce vniknout myš. Asi 3 lidé z přepravní firmy seděli u počítače a počítali, jak se případně myš, byla-li březí - namnoží za dobu přepravy, měla-li těsně před vrhem mláďat, kolik to namnožené sežere, vykaká, pohlavně dospěje, porodí.
V přístavu dalším čekala trestná výprava, připravená ty houfy zlikvidovat. Nebyla ani jediná. Zřejmě si myš udělala jen krátký nákup a nenastoupila.
Ale kolegy jsme i o půlnoci mohli probudit a hned dokázali říci, jak dlouho je myš březí, kolik mláďat porodí a kdy zase porodí ta mláďata. V množství myších hovínek neměl nikdo úplně jasno.
Přítel preferuje karty, nebo placení telefonem.
A chce jet autobusem, řidiči nefunguje terminál - tak buď jde pěšky, protože ho řidič nevezme, nebo za něj zaplatím. Chce si koupit mléko u farmáře, kam se peníze hážou do mlékomatu - nenakoupí. Nenakoupí ani z lednice, protože se háže hotovost do kasičky. Tedy, nakoupím já. Vybije se mu telefon, neberou ve stánku s pivem karty, nenakoupí si nikde. Tedy, nakoupím já.
Jak říkám, přítel preferuje karty a dobře dělá.
Jedna věc mě zaujala. Ne v článku, ale v životě. Dcera cestuje s plným kočárkem a s druhým trpaslíkem za ruku a vždy jsem byla svědkem, že musí žádat o uvolnění prostoru dveří, aby vjela, uvolnění prostoru pro kočárky, posunutí batohů, - jak to tak člověk pozoruje, má pocit, že dost lidí pije blbou vodu.
Tedy, starší lidé tak 70+ ji spíše pomáhají, předjímají. (I když byla těhotná, jedna paní 70+ se zvedla se slovy - já jsem jedna, mohu stát, vy jste dva, více ohrožení. To až dojme.)
Ale v případě, kdy si beru trpaslíky já sama (jedeme přibližně ve stejnou dobu), tak mi místo uvolní všichni, vyskočí i další řada lidí, kam s kočárem nemohu, pomohou mi do vozu, nabídnou pomoc z vozu.
Přemýšlely jsem, proč to tak je. Nevypadám (snad) nijak nemožně, že to nezvládnu. Snad nemám ani šílenej výraz.
Pak nás napadlo, že mladá matka s dvěma dětmi je něco běžného a lehce otravného (a má sedět doma), ale babička s dvěma dětmi a s kočárkem, to je živej hrdina. Té se prostě musí pomoct.
Nebojte paní, on si chtěl jen hrát..
Jak jsem vyrozuměla, oni nevědí, kde je. Takže se tu někde pohybuje devatenáctiletý či dvacetiletý chlap, který se rád napije a když se napije, honí rád osamělou ženu a srazí ji v tmavé ulici na zem.
Když tu není, ani si nevyslechl rozsudek, trvalo to soudu rok, nemají rozsudek kam poslat, tak to je jako výkřik do tmy - úplně k ničemu.
Prsa ženy nepovažují soudy za intimní partie. Ono se za ně dobře chytá, ale to neznamená, že to intimní partie není.
Takže poškozená paní má zprávu od soudu - vždyť se ti vlastně nic nestalo, ubránila ses, nesahal ti ani do rozkroku, odsoudili jsme ho, tak cajk, ne? Udusil tě? Ne, tak vidíš. To se oklepeš.
Nechtěla bych zažívat násilí a nespravedlnost jako tato paní.
JJ, vzpomínám na drsné chvíle, kdy člověk lovil bobříka trpělivosti - cesta autobusem kdysi z Británie, kdy dítě kopalo do sedadla, než jsem si vyměnila s rodiči místo (a najednou to šlo, být hodný, protože násilí z dlouhé cesty nebylo směrem k rodičům - ty by v životě do zad nekopal - ale ke světu), miminko v letadle, pro které to byl stres, asi i bolela ouška, ale po 2 hodinách vyčerpáním usnulo, pobíhající dítě v restauraci, se kterým jsem se dělila o jídlo a moje sukně o fleky, plačící miminko v rukách maminky při prohlídce zámku. Chce se to přepnout do zenu - pokud to neumím změnit, ono to pomine, v životě je už neuvidím. Dojím, doletím, doprohlížím, pořád lepší než srážka s meteoritem.
Porod a vojna je něco, co si člověk pamatuje, moc věcí to nepřebije. A tady by stačilo tak málo, třeba: víte, my bychom vás rádi úplně v pořádku, já vím, že doma je doma, ale nic raději neuspěchejme.
Nebo: lehký jste to neměla, trochu vám sice přidáváme tím, že dítě není s vámi, ale abyste nabrala dost sil a jak to půjde, budete spolu.
Nebo: nebojte, to kojení přijde - no a kdyby ne, tak dneska už jsou takové možnosti... Ale nebojte se ničeho, chce to čas a trpělivost.
Já pamatuju: (K sousedce na pokoji, na celý pokoj). Zavazujte nám pořádně tu zavinovačku, posledně nám vypadl na zem.
No, on nepije, protože nám řval, tak dostal před chvilkou od nás. Kdo má ten řev poslouchat a budí nám jiné děti (to se nosilo v přesné hodiny).
Tohle si pamatuje člověk slovo od slova.
Vyhořelý lidi prostě nehořej.
Jeje, tohle jsou smutný věci.
Můj zeť má zbytek rodiny z žen, co ho nijak nepodrží.
Máma říkala, že ses neměl narodit.
Máma říkala, že tě chtěla potratit (a máma to párkrát vypustila z pusy taky).
Říkám mu, kdyby chtěla, tak to udělá, každá ženská si umí najít cestu, čili tě porodit chtěla, určitě tě měla ráda, když jsi byl malinkej, jen si to už nepamatuješ a ona taky ne. Pak ženský v rodině zestárly, mají nudnej, nebo blbej život a tak dranděj po tobě.
Jsou to jen slova, nejsou o tobě, ale o nich, psí hlas k nebi nedoletí.
Nic jim není dobrý (od 15 po internátech a pak po různém bydlení, bez peněz od rodičů), nikam to nedotáhl (podívej sestra: má dvě děti, aha ty taky, ale její děti jsou lepší. Druhá sestra studuje vysokou, podívej, jak je chytrá, to ty bys nezvládl - no, nedostudovala.) Špatně se oženil, píchají do vztahu.
A přitom je to tak slušnej kluk. Nese si batoh názorů nespokojených žen, přeci jen, je to jeho rodina. A i když neřekne, bolí ho, má jen vyženěnou paňmámu. Vděčnej za každý laskavý slovo, za cokoli.
Život je příliš krátkej na to, abychom trávili čas s někým, kdo je s námi nespokojený a kdo na nás je zlej.
Být rodičem, který nesouhlasí, vyžádám si témata, osnovu, program (obecně, jak dlouho a co budou na konkrétních hodinách probírat), kdo to učí - protože vyučovat o LGBT celý rok, to už tedy by musel být hutný obsah. Pokud se to probere během pár hodin, proč ne.
A budou následovat další témata, předpokládám - druhy náboženství ve světě, finanční gramotnost, jak rozpoznat a bránit se sexuálnímu obtěžování (nesouvisí s lgbt, ale je to základní gramotnost), jak je postaven politický systém u nás atd.
Pokud to má stejnou váhu a čas jako třeba matematika, pak si ťukám na čelo.
Paní prezidentová nula od nuly pojde, tak mi to žíly netrhá. Jen se ukázalo, že s panem prezidentem volíme i dalšího zaměstnance státu. Co kdyby partner prezidenta tohle dělat nechtěl, měl by svoji uspokojující práci? To ho/ji do toho naženeme, protože je vytvořené státem pracovní místo?
Ale ten vládní zbytek vypadá, že je snaha oškubat husu, dokud to jde.
Takže vadí neprůstřelnost a ten tatínek je vlastně sebehodnocení pána - že se stará - a cítí - jako tatínek. On je nějaký důchodec? Nebo se paní chová jako dcera?
Já bych se na ty časté stesky vyprdla. Zeptala se, zda nechce někam, nabídla kino, divadlo, jazz cokoli (jen ne Evu a Vaška, to fakt ne), kdyby řekl, dobrej nápad , koupila bych sama lístky někam, oblíkla ho a pokud by i poté kafral, že mohl sedět doma na gauči, příště bych šla s kamarádkou nebo sama. Nebo jedním uchem tam, druhým ven, ono jsou to jen někdy řeči a pak je rád. Ale řeči vést musí, to snad chápu.
Co mi voní, to bych mu koupila. Však každý chlap to rád použije. Když ne, tak něco do praní a svlékat propocené. Chodí neučesanej? Pohlaď ho a učeš při tom. Dej mu dárek - návštěvu barber shopu. Oni se chlapům hezky věnujou, to žádná žena doma neumí.
Pokud doma nic nedělá, tak bych dělala to, co mě baví a s čím přežijem, čili co je nutný, ale tak, aby mi to neteklo přes jez.
Když tatínek, tak tatínek - můj tatínek třeba večeřel zásadně volská oka a párky, tak by měl jen volská oka a párky - když jsi tatínek, tak se vším všudy. S tatínkem se ale nespí! K tatínkovi jsme tolerantní. Říkat mu hned potom dlouho tati.
Pokud je tedy vlastní tatínek mrtvej, tak mu to pěkně omlátit o hubu, protože to je netaktní.
Hezky se oblékat, protože jinak si jiného tatínka jedna nenajde. Prostě z toho udělat srandu. Nebo zařvat na toho tatínka, někdy to druhého probudí.
Chlapeček dopadl dobře, určitě najde rodinu, co za něj bude vděčná. Paní, co ho odložila a takovým způsobem, bude bohužel hodně jednoduchá (přeloženo úplně blbá), hloupost a citovou plochost nelze trestem napravit.
Tak snad už nenajde nikoho, se kterým by měla další dítě.
A chlapečkovi do lepšího života držím moc palce.
Pokud pominu kosmicke cislo 42, které by mi asi u paní učitelky neprošlo, pak u kazde je okvetnich platku 6. Nic lepsiho pro třeťáka (a geronta jako jsem já), který na spočtení mít tak 5 minut, nevidím. Tohle se rozporovat nedá, to společné mají.
Černá barva není číslo, kapkovitý tvar s uřízlým koncem není číslo.
Jak jsem si poslechla povídání reportérky, která byla na místě, pak to vyznívá, že jedna dvojice s lidmi mluvila a obrátila je na svou stranu, starosta již mluvil méně a skoro postavil starousedlíky před hotovou věc.
Takže mluvit a udělat deal:
- nezrušíme vám místa, na které jste zvyklí, nebo jinak to nejde, ale uděláme vám první něco, s čím budete spokojeni - pojďme se soustředit na náhradu, ať jste spokojeni
- prioritně to bude pro naše lidi. A můžeme tomu, kdo se o sebe nepostará, chodit domů a starat se o něj, dovážet jídlo
- dáme pár lidem v místě práci (pečovatelé, práce v kuchyni, údržba a opravy, mimochodem, nejde nějak vytunit školní jídelnu, ať se zpracování jídla spojí?)
- ano, stáří není vždy pěkné, díváte se na svou budoucnost, co jsou oni, budete i vy
- dětem nevadí stáří, nemohoucnost, smrt je vzdálená. Necítí potřebu vyhledat psychologa, když vidí na ulici starého člověka s chodítkem.
- lze očekávat dva pohřební vozy za rok, ono se u vás neumírá? Mimochodem, když to vypadá na představ před smrtí (a málokterý staříček má štěstí, že v noci usne a už se neprobudí), na stav, se kterým lze ještě něco dělat, nějak zmírnit, ulevit, jede se do špitálu. Takže spíš sanitky, ale ty jezdí, i když si mladý člověk přivodí úraz. Kolik asi vyjede za rok sanitek ke 24 lidem?
- ano, bude zvýšený hluk, rozkopanost, prašnost, to ale za 2 roky nebude
Ti lidé jsou zřejmě v podstatě určitě hodní, jen s nimi mluvila jen jedna strana. A chtějí, aby věci byly jako byly vždy, žádný vzruch. Přečkají vzruch a věci budou jako dřív.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
A to ještě pánovi nikdo neřekl, že manželka po něm může chtít zaplatit i jiné náklady, spojené s porodem. A pokud tatínek dětí bude dělat mrtvobrouka, i výživné pro ni.
Jinak zřejmě dobrý (i když možná náhodný) tlak na to, aby se s manželkou pán na rozvodu rychle dohodl podle jejích podmínek. Protože cesta je: "pokud manžel prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením".
Pravý tatínek musí být ochotný, maminka musí být ochotná - a její (jejich) ochota asi bude pramenit z toho, jak vstřícný bude manžel přistoupit na její (jejich) náhled na rozdělení majetku a péči o děti a výživné.
A je to dvousečné, nedohodnou se na jménech dětí. (Pokud to dvojčata skutečně budou.) O jménech bude rozhodovat soud. Pro pravého otce to také znamená, že jeho děti ponesou cizí příjmení a bude na něm dokázat u soudu v budoucnu, že jsou jeho. A tatínek netatínek se může dožadovat práv otce a hodně znepříjemnit život.