Přítel preferuje karty, nebo placení telefonem.
A chce jet autobusem, řidiči nefunguje terminál - tak buď jde pěšky, protože ho řidič nevezme, nebo za něj zaplatím. Chce si koupit mléko u farmáře, kam se peníze hážou do mlékomatu - nenakoupí. Nenakoupí ani z lednice, protože se háže hotovost do kasičky. Tedy, nakoupím já. Vybije se mu telefon, neberou ve stánku s pivem karty, nenakoupí si nikde. Tedy, nakoupím já.
Jak říkám, přítel preferuje karty a dobře dělá.
Jedna věc mě zaujala. Ne v článku, ale v životě. Dcera cestuje s plným kočárkem a s druhým trpaslíkem za ruku a vždy jsem byla svědkem, že musí žádat o uvolnění prostoru dveří, aby vjela, uvolnění prostoru pro kočárky, posunutí batohů, - jak to tak člověk pozoruje, má pocit, že dost lidí pije blbou vodu.
Tedy, starší lidé tak 70+ ji spíše pomáhají, předjímají. (I když byla těhotná, jedna paní 70+ se zvedla se slovy - já jsem jedna, mohu stát, vy jste dva, více ohrožení. To až dojme.)
Ale v případě, kdy si beru trpaslíky já sama (jedeme přibližně ve stejnou dobu), tak mi místo uvolní všichni, vyskočí i další řada lidí, kam s kočárem nemohu, pomohou mi do vozu, nabídnou pomoc z vozu.
Přemýšlely jsem, proč to tak je. Nevypadám (snad) nijak nemožně, že to nezvládnu. Snad nemám ani šílenej výraz.
Pak nás napadlo, že mladá matka s dvěma dětmi je něco běžného a lehce otravného (a má sedět doma), ale babička s dvěma dětmi a s kočárkem, to je živej hrdina. Té se prostě musí pomoct.
Nebojte paní, on si chtěl jen hrát..
Jak jsem vyrozuměla, oni nevědí, kde je. Takže se tu někde pohybuje devatenáctiletý či dvacetiletý chlap, který se rád napije a když se napije, honí rád osamělou ženu a srazí ji v tmavé ulici na zem.
Když tu není, ani si nevyslechl rozsudek, trvalo to soudu rok, nemají rozsudek kam poslat, tak to je jako výkřik do tmy - úplně k ničemu.
Prsa ženy nepovažují soudy za intimní partie. Ono se za ně dobře chytá, ale to neznamená, že to intimní partie není.
Takže poškozená paní má zprávu od soudu - vždyť se ti vlastně nic nestalo, ubránila ses, nesahal ti ani do rozkroku, odsoudili jsme ho, tak cajk, ne? Udusil tě? Ne, tak vidíš. To se oklepeš.
Nechtěla bych zažívat násilí a nespravedlnost jako tato paní.
JJ, vzpomínám na drsné chvíle, kdy člověk lovil bobříka trpělivosti - cesta autobusem kdysi z Británie, kdy dítě kopalo do sedadla, než jsem si vyměnila s rodiči místo (a najednou to šlo, být hodný, protože násilí z dlouhé cesty nebylo směrem k rodičům - ty by v životě do zad nekopal - ale ke světu), miminko v letadle, pro které to byl stres, asi i bolela ouška, ale po 2 hodinách vyčerpáním usnulo, pobíhající dítě v restauraci, se kterým jsem se dělila o jídlo a moje sukně o fleky, plačící miminko v rukách maminky při prohlídce zámku. Chce se to přepnout do zenu - pokud to neumím změnit, ono to pomine, v životě je už neuvidím. Dojím, doletím, doprohlížím, pořád lepší než srážka s meteoritem.
Porod a vojna je něco, co si člověk pamatuje, moc věcí to nepřebije. A tady by stačilo tak málo, třeba: víte, my bychom vás rádi úplně v pořádku, já vím, že doma je doma, ale nic raději neuspěchejme.
Nebo: lehký jste to neměla, trochu vám sice přidáváme tím, že dítě není s vámi, ale abyste nabrala dost sil a jak to půjde, budete spolu.
Nebo: nebojte, to kojení přijde - no a kdyby ne, tak dneska už jsou takové možnosti... Ale nebojte se ničeho, chce to čas a trpělivost.
Já pamatuju: (K sousedce na pokoji, na celý pokoj). Zavazujte nám pořádně tu zavinovačku, posledně nám vypadl na zem.
No, on nepije, protože nám řval, tak dostal před chvilkou od nás. Kdo má ten řev poslouchat a budí nám jiné děti (to se nosilo v přesné hodiny).
Tohle si pamatuje člověk slovo od slova.
Vyhořelý lidi prostě nehořej.
Jeje, tohle jsou smutný věci.
Můj zeť má zbytek rodiny z žen, co ho nijak nepodrží.
Máma říkala, že ses neměl narodit.
Máma říkala, že tě chtěla potratit (a máma to párkrát vypustila z pusy taky).
Říkám mu, kdyby chtěla, tak to udělá, každá ženská si umí najít cestu, čili tě porodit chtěla, určitě tě měla ráda, když jsi byl malinkej, jen si to už nepamatuješ a ona taky ne. Pak ženský v rodině zestárly, mají nudnej, nebo blbej život a tak dranděj po tobě.
Jsou to jen slova, nejsou o tobě, ale o nich, psí hlas k nebi nedoletí.
Nic jim není dobrý (od 15 po internátech a pak po různém bydlení, bez peněz od rodičů), nikam to nedotáhl (podívej sestra: má dvě děti, aha ty taky, ale její děti jsou lepší. Druhá sestra studuje vysokou, podívej, jak je chytrá, to ty bys nezvládl - no, nedostudovala.) Špatně se oženil, píchají do vztahu.
A přitom je to tak slušnej kluk. Nese si batoh názorů nespokojených žen, přeci jen, je to jeho rodina. A i když neřekne, bolí ho, má jen vyženěnou paňmámu. Vděčnej za každý laskavý slovo, za cokoli.
Život je příliš krátkej na to, abychom trávili čas s někým, kdo je s námi nespokojený a kdo na nás je zlej.
Být rodičem, který nesouhlasí, vyžádám si témata, osnovu, program (obecně, jak dlouho a co budou na konkrétních hodinách probírat), kdo to učí - protože vyučovat o LGBT celý rok, to už tedy by musel být hutný obsah. Pokud se to probere během pár hodin, proč ne.
A budou následovat další témata, předpokládám - druhy náboženství ve světě, finanční gramotnost, jak rozpoznat a bránit se sexuálnímu obtěžování (nesouvisí s lgbt, ale je to základní gramotnost), jak je postaven politický systém u nás atd.
Pokud to má stejnou váhu a čas jako třeba matematika, pak si ťukám na čelo.
Paní prezidentová nula od nuly pojde, tak mi to žíly netrhá. Jen se ukázalo, že s panem prezidentem volíme i dalšího zaměstnance státu. Co kdyby partner prezidenta tohle dělat nechtěl, měl by svoji uspokojující práci? To ho/ji do toho naženeme, protože je vytvořené státem pracovní místo?
Ale ten vládní zbytek vypadá, že je snaha oškubat husu, dokud to jde.
Takže vadí neprůstřelnost a ten tatínek je vlastně sebehodnocení pána - že se stará - a cítí - jako tatínek. On je nějaký důchodec? Nebo se paní chová jako dcera?
Já bych se na ty časté stesky vyprdla. Zeptala se, zda nechce někam, nabídla kino, divadlo, jazz cokoli (jen ne Evu a Vaška, to fakt ne), kdyby řekl, dobrej nápad , koupila bych sama lístky někam, oblíkla ho a pokud by i poté kafral, že mohl sedět doma na gauči, příště bych šla s kamarádkou nebo sama. Nebo jedním uchem tam, druhým ven, ono jsou to jen někdy řeči a pak je rád. Ale řeči vést musí, to snad chápu.
Co mi voní, to bych mu koupila. Však každý chlap to rád použije. Když ne, tak něco do praní a svlékat propocené. Chodí neučesanej? Pohlaď ho a učeš při tom. Dej mu dárek - návštěvu barber shopu. Oni se chlapům hezky věnujou, to žádná žena doma neumí.
Pokud doma nic nedělá, tak bych dělala to, co mě baví a s čím přežijem, čili co je nutný, ale tak, aby mi to neteklo přes jez.
Když tatínek, tak tatínek - můj tatínek třeba večeřel zásadně volská oka a párky, tak by měl jen volská oka a párky - když jsi tatínek, tak se vším všudy. S tatínkem se ale nespí! K tatínkovi jsme tolerantní. Říkat mu hned potom dlouho tati.
Pokud je tedy vlastní tatínek mrtvej, tak mu to pěkně omlátit o hubu, protože to je netaktní.
Hezky se oblékat, protože jinak si jiného tatínka jedna nenajde. Prostě z toho udělat srandu. Nebo zařvat na toho tatínka, někdy to druhého probudí.
Chlapeček dopadl dobře, určitě najde rodinu, co za něj bude vděčná. Paní, co ho odložila a takovým způsobem, bude bohužel hodně jednoduchá (přeloženo úplně blbá), hloupost a citovou plochost nelze trestem napravit.
Tak snad už nenajde nikoho, se kterým by měla další dítě.
A chlapečkovi do lepšího života držím moc palce.
Pokud pominu kosmicke cislo 42, které by mi asi u paní učitelky neprošlo, pak u kazde je okvetnich platku 6. Nic lepsiho pro třeťáka (a geronta jako jsem já), který na spočtení mít tak 5 minut, nevidím. Tohle se rozporovat nedá, to společné mají.
Černá barva není číslo, kapkovitý tvar s uřízlým koncem není číslo.
Jak jsem si poslechla povídání reportérky, která byla na místě, pak to vyznívá, že jedna dvojice s lidmi mluvila a obrátila je na svou stranu, starosta již mluvil méně a skoro postavil starousedlíky před hotovou věc.
Takže mluvit a udělat deal:
- nezrušíme vám místa, na které jste zvyklí, nebo jinak to nejde, ale uděláme vám první něco, s čím budete spokojeni - pojďme se soustředit na náhradu, ať jste spokojeni
- prioritně to bude pro naše lidi. A můžeme tomu, kdo se o sebe nepostará, chodit domů a starat se o něj, dovážet jídlo
- dáme pár lidem v místě práci (pečovatelé, práce v kuchyni, údržba a opravy, mimochodem, nejde nějak vytunit školní jídelnu, ať se zpracování jídla spojí?)
- ano, stáří není vždy pěkné, díváte se na svou budoucnost, co jsou oni, budete i vy
- dětem nevadí stáří, nemohoucnost, smrt je vzdálená. Necítí potřebu vyhledat psychologa, když vidí na ulici starého člověka s chodítkem.
- lze očekávat dva pohřební vozy za rok, ono se u vás neumírá? Mimochodem, když to vypadá na představ před smrtí (a málokterý staříček má štěstí, že v noci usne a už se neprobudí), na stav, se kterým lze ještě něco dělat, nějak zmírnit, ulevit, jede se do špitálu. Takže spíš sanitky, ale ty jezdí, i když si mladý člověk přivodí úraz. Kolik asi vyjede za rok sanitek ke 24 lidem?
- ano, bude zvýšený hluk, rozkopanost, prašnost, to ale za 2 roky nebude
Ti lidé jsou zřejmě v podstatě určitě hodní, jen s nimi mluvila jen jedna strana. A chtějí, aby věci byly jako byly vždy, žádný vzruch. Přečkají vzruch a věci budou jako dřív.
Pokud to správně sleduji, pak (současný) prezident původně říkal, uberte mně, dejte to jí, legitimizujte institut první dámy (prvního gentlemana), plaťte sociální a zdravotní, protože ten dotyčný / dotyčná musí rezignovat na svou práci. Je to fer, bude to transparentnější, z účetního hlediska rozlišitelnější.
Tohle je relativně Ok, pokud má nutné povinnosti. Ale přeženu-li, kdyby byl vdovec, neženatý, rozvedený, musí si tedy najít paní, protože jsou nějaké nezbytné povinnosti partnera/ky prezidenta/tky? Kdyby paní byla špičkový chirurg, musí nechat práce a jít do zaměstnání první dámy?
Výsledek je návrh, dejte navíc i prezidentově ženě. Prezidentovi necháme, paní dáme. Státní kasa je prázdná, bere se na dluh. Z pohledu jednotlivých položek rozpočtu nejde o moc, z pohledu lidí, které paní zřejmě reprezentuje a kteří se děsí nedoplatků za elektřinu, je to moc.
Otázky: byl volen prezident, nebo je to vázaný prodej - s prezidentem volíme jeho partnera/ku, očekává se vždy doprovod? Pak se ale budeme dívat i na ni - třeba, umí anglicky, jaká je její minulost, když už tedy volíme i ji?
Proč je vůbec zřízen zvyk, že partner musí provázet prezidenta a mít svoji agendu návštěv? Líp to vypadá, je to tak všude, protože jiný má taky ženu a ta žena se chce potkávat s jinou ženou jiného prezidenta? Nebo kam je škoda prezidenta, tam dáme jeho paní?
Chápu, že doba je drahá, pěkné věci něco stojí.
Ale ono je to o schopnosti ukázat, že se umím uskromnit a vyjdu s málem - stejně jako lidé země, kterou reprezentuji. A tou zemí není země celebrit z filmových festivalů, ale země lidí, co často nedosáhnou na průměrnou mzdu, obracejí každou korunu. Nebolí, když si vezmu věc opakovaně, dobře sestřihané vlasy si sama upravím, zefektivním dopravu a ubytování a obslužný personál. A pokud nosím dárky, zvu druhé, tak i to lze zefektivnit.
Více než ona mě drásají cestovní náhrady poslanců a senátorů. Ale i tohle relativní málo v kontextu nákladů státu je moc. Nemohu napravit vše, ale u sebe mohu začít tak, abych nemusela napravovat.
Neberte ze společného, není tam.
Možná chtěl jen obyčejně zažívat, jaké to bylo, když byli oni dva zamilovaní, ten nájezd štěstí, energie, domaminu či čeho všeho, co je s tím spojené. Popletl si mít rád rodinu, kde je to občas hodně těžké, někdy stereotypní, s prvotní přitažlivostí nových žen.
Chtěl chodit jen po slunečné straně. Ona ta zádumčivost bývá často od toho, že si v přítomnosti toho doma, kterého opouští za zážitkem, uvědomuje, že tohle není dobrý a neví, jak se mu podívat do očí.
Trochu mi ta omluva: byl jsem nemocnej, už nejsem nemocnej, vše je tedy v pořádku, jedeme dál, vyznívá jako totální nepochopení vlivu situace na osobu, co by měla být nejbližší.
Ale chápu, že se blbě říká jediná věta: byl jsem úplně blbej, choval jsme se jak dement, spravit to nejde, co jsem pohnojil, to zpátky nevezmu. Ale pokusím se pro tebe postavit něco nového (nemyslím dům). A začít to dělat. A hodně a dlouho poslouchat, co ten poškozený, prožívá. A snést to, nenegovat to ani pípnutím.
Tak bych se jen hluboce zamyslela, zda to skutečně chci překonat, zda mám na to, abych ho už neviděla jen jako sobecké dítě. Upřímně, muž, po kterém žena touží, z něj už nikdy nebude. Oporu, ochránce v něm žena neuvidí. Nejrozumnější je na čas se rozejít, ať ho nemá v ložnici a v koupelně na očích, jen ať pomáhá a chodí za dětmi co nejvíc. Děti stejně vidí, že maminka je nějaká zatuhlá ve vztahu k tatínkovi. O moc horší není situace, kdy se tatínek odstěhuje a chodí na návštěvy.
Chce to vzít si čas a nelámat to v sobě. Vůbec se divím, že pokud chodil na terapie, že si ji nepřizvali.
Nevěřím, že nabídka obecního bytu nezabírá. Otázka je, zda si mohou zažádat neznamená, že jste v pořadníku a možná tak za dva roky uvidíme, zda se na vás dostane řada. Mladé rodiny si na byt nesáhnou, takto by rodiny učitelů mohly. Dává to velký smysl - učíš naše děti, bydlíš.
Ovšem pokud budu staroučitel, kterému to nenabídli, pak mě tato nabídka velmi naštve. Stejně jako v jiné práci, kdy nově příchozímu dají lepší podmínky, stejně jako ve službách typu elektřina, plyn, telefonní služby - přejdeš k nám, máš lepší podmínky.
Obecně to není v množství učitelů na kusy, ale kvalitě.
Co si matně vzpomínám na svou školní výuku, na základce fajn, ale jen na jednoho učitele vzpomínám.
Střední škola fajn, ale jen na šest učitelů vzpomínám (a z toho na čtyři jako na odstrašující příklad).
Na vysoké jen na tři profesory. Všichni, na které vzpomínám, byli buď lidé z praxe (ta vysoká), nebo lidé vyhození z vysoké školy a jediné co mohli bylo učit na nižším stupni než je VŠ. Uměli předmět, zaujali i jako osobnosti.
Bazírování na pedagogickém vzdělání vidím jako mírně kontraproduktivní. Ovšem výběr - má to ruce, nohy, má to papíry, tak ho vezmeme, někdo to dělat musí, to není dobrý výběr. Těch s posláním je možná na začátku hodně, ale semele je sborovna, osnovy, inspekce, složení dětí ve třídě (vzpomínám na naše tupé pohledy na učitelku matiky na střední, kde to nezachránila ani Káťa, která hodinu nepřežívala, ale chtěla si něco odnést).
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
To mi připomíná situaci, kdy se z Limasolu vypravoval kontejner s obilím. Viděli při nakládce vniknout myš. Asi 3 lidé z přepravní firmy seděli u počítače a počítali, jak se případně myš, byla-li březí - namnoží za dobu přepravy, měla-li těsně před vrhem mláďat, kolik to namnožené sežere, vykaká, pohlavně dospěje, porodí.
V přístavu dalším čekala trestná výprava, připravená ty houfy zlikvidovat. Nebyla ani jediná. Zřejmě si myš udělala jen krátký nákup a nenastoupila.
Ale kolegy jsme i o půlnoci mohli probudit a hned dokázali říci, jak dlouho je myš březí, kolik mláďat porodí a kdy zase porodí ta mláďata. V množství myších hovínek neměl nikdo úplně jasno.