A to ještě pánovi nikdo neřekl, že manželka po něm může chtít zaplatit i jiné náklady, spojené s porodem. A pokud tatínek dětí bude dělat mrtvobrouka, i výživné pro ni.

Jinak zřejmě dobrý (i když možná náhodný) tlak na to, aby se s manželkou pán na rozvodu rychle dohodl podle jejích podmínek. Protože cesta je: "pokud manžel prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením".

Pravý tatínek musí být ochotný, maminka musí být ochotná - a její (jejich) ochota asi bude pramenit z toho, jak vstřícný bude manžel přistoupit na její (jejich) náhled na rozdělení majetku a péči o děti a výživné.

A je to dvousečné, nedohodnou se na jménech dětí. (Pokud to dvojčata skutečně budou.) O jménech bude rozhodovat soud. Pro pravého otce to také znamená, že jeho děti ponesou cizí příjmení a bude na něm dokázat u soudu v budoucnu, že jsou jeho. A tatínek netatínek se může dožadovat práv otce a hodně znepříjemnit život.

A mluvil někdo nezávislý s tím klukem osobně? Nebo ten kluk je věc, za kterou rozhodují dospělí od stolu? Ať to bylo psáno matkou, podstrčeno klukovi (kluk nepůjde proti mámě), tak věnoval někdo nezávislý svůj čas osobně tomu klukovi a zeptal se, hele, je to to, co chceš/nechceš, jak to cejtíš?

Trochu mám dojem, že i tento článek je vyvolán ze strany "toho, kdo prostřednictvím kluka vyjadřuje svůj negativní názor na otce". Ale je to jen můj dojem.

Ale i přesto - namáhal se někdo vidět tu malou lidskou bytost, mluvit s ním, říci mu, co to znamená, nebo má takový velký přehled a zkušenost, že si troufá rozhodnout o cizím životě od stolu?

Možná jsem starší než máma. Nebo ty dva kusy v ruce, kočár a druhé dítě. Ale tedy to byla zřejmě osoba myslící jen na sebe a nezvyklá myslet dva kroky dopředu.

A co opakovaně říci: babi, my toho tolik nesníme, i kdybychom se ujedli. Babi chce prostě něco přinést. Pokud se nepodaří snížit množství a babi navíc nejí měsíc potom kůrky, aby to koupila/ napekla (urve si od pusy kvůli vám), pak je v okolí určitě osamělý soused, který si nenapeče. My máme dva pány, co jsou vděční. Bo Vánoce a jsme na sebe milí. A uděláte radost (dát hned druhý den, dort holt ne, to nemá takovou výdrž a někdo je chabrus na žaludek, když to doma stojí týden).

I když je babi určitě šmačná ženská, tak tohle berte jako přístup babi - dveře milých lidí se otvírají za pomoci kopnutí nohou či bouchnutí hlavou, protože máte plné ruce dárků.

Nebo výměna - vaše za její. Babi přinese a nafasuje s mašlí zase to vaše. A pokud má dost, určitě i ona má někoho blízko domu, bytu, kdo bude rád (snacha napekla, nesmím, berte).

A upřímně - nemusí se péci vlastní dva plechy, ale plech jeden, nebo půlka plechu. Tím se do toho snězeného množství vejde i babiččino.

Nebo si to rozdělit - babi, ty peč tohle, já upeču tohle, bude dělení. Pokud babi stejně přinese od všeho, kdo je chytřejší, řeší - příště zase pokus o dohodu a manžel/syn ať jí to přinese předem. Pokud to babi bude mít doma, dojde jí, že je zbytečné nosit.

Babi /máma zřejmě nikoho nemá, pro koho by dělala, komu by dala, tak se takhle realizuje. Nekazit jí radost - a tak bych to i vysvětlila dětem, že nebudeme babi kazit radost. A je to prostě "dort od babi".

Ono z toho přinešeného daru pro přinášejícího radost není, když je ve dveřích odmítáno. A třeba babi nic jiného prostě přinést neumí.

Maminka se nakrkla. A lékaři podle líčení události maminkou nechtěli nic riskovat a vzali ji po vyšetření na pozorování. Podle posouzení věci jako přestupek to vypadá, že v lékařské zprávě nebylo nic závažného, že to je jen "pane, na druhé lidi, i kdy tě naštvali, že ti bortěj vodníka,se klacek nebere".

No jo, na vlastní dítě si může sahat jen rodič sám. A vidí je optikou jak se chová s ním/ s ní, ne optikou jak se chová bez dozoru.

Pamatuju, jak jsem s kámošem (oba "takové hodné děti ze slušných rodin") pokosila zahradníkovi záhon kopretin. Nám se líbilo, jak to padá pod klackama a jaký jsme mocný. Že mu to zdobí předek zahrady, že je to živý, to už nás nepálilo. No, bylo nám 5-6. Asi nebýt pána, tak nám to vydrží do 12.

Byli bychom rádi utržili spíš pár facek než ty výchovné přednášky od rodičů (pán si šel stěžovat k odpovědným, nevyřídil si to s námi) a následně zákaz spolu kamarádit.

Ale pár takových nerudných starých pánů jsme okolo sebe v dětství měli, v každé ulici byl - to, že na někoho kdysi vzali hůl, to se předávalo od dítěte k dítěti. Ono věděli, že jsme sice "slušné děti ze slušných rodin", ale když jsme přebíhali přes trávník místo chození po cestě, shazovali jablka klacky, tak na nás vyběhli.

Ne každá je vegetariánka.

Nakonec se z Masa stejně vyklubal Vokurka.

No jo, souhlasím s vámi. Děti se s druhými dětmi rozpumprdlíkují, zejména když žádný rodič s nimi není. Nevěnovat se napřímo znamená, že rodič s nimi není.

Jeden hračku načne, druhý ji za týden dorazí. Pro děti je hračka jednu chvíli mašinka, v následující bouchadlo, házedlo, věc k prozkoumání až do rozebrání posledního šroubku a nacpání si ho do nosu. Jeden si v klidu listuje, druhý mu to pod rukama trhá. Dítě, když běží, nekouká nalevo, napravo. Má misi běžet a nefunguje mu tak do 6 let moc periferní vidění. Respektive neumí si to spojit v mozku.

Ono dětský koutek znamená pro mnohé rodiče - mohu vypnout od péče. Dítě je v tu chvíli pro ně jak pověšený kabát na věšáku k tomu určeném - a je tedy restaurace/bistra.

Udělal si dětský koutek a chodily mu tam děti.

Je to takový naivistický pohled - stejně jako jsem měla já před porodem a představovala si, jak budu hezky načančané, spící dítě vozit v kočárku na sluníčku. Tak asi 14 dní to fungovalo.

Paní Vám neřekla, že když čeká komentář někoho s malou hlavou, že použije také malou hlavu?

Nestalo se mi, ale také občas přemýšlím, jak blbou vodu pijí ti, co stojí u východu a nenapadne je vystoupit, aby i ostatní za nimi mohli vystoupit. Nebo se natlačí dovnitř, jako by spoj byl poslední ten den a pak jen tma, pusto, mráz a zombíci na peronu.

Ale výchovu mám jinou, takže druhého vycvičit nepotřebuju. Jen se nasamose*u, ale brzy zapomenu.

Čertví - bylo na peronu plno, že nebylo kam vystoupit, měla spočteno, že když vystoupí, nenastoupí, zdřevěněla jí noha, hůř se jí pohybovalo... možností je plno.

Vlastně jsem párkrát zažila, že kvůli zátce lidé nenastoupili, ale nebylo to nikdy smrtelné.

Když to teče přes jez, tak hotovost zapřu a pak se poměrně dobře bavím, když přijdu a sedí už s útratou a řekne s očekáváním: představ si, neberou karty... Řeknu: To máš blbý. Tak jde hledat bankomat. V některých městech jde hodně daleko, to je tak na dva fernety či dvě piva pro mne, než se ho s hospodským dočkáme.

Těch 10 let bude poté, co vyleze. Ale naprosto s vámi souhlasím, nic to nemění, že 8 let za 10 let zneužívání dětí je nesprávné a nespravedlivé. Jen doživotní zákaz práce s dětmi, protože vyleze někdy v 52, to bude ještě plný síly a do důchodu mu bude zbývat tak 15 let (pokud jej nepustí po půlce, protože projeví další lítost a požádá si).

To mi připomíná situaci, kdy se z Limasolu vypravoval kontejner s obilím. Viděli při nakládce vniknout myš. Asi 3 lidé z přepravní firmy seděli u počítače a počítali, jak se případně myš, byla-li březí - namnoží za dobu přepravy, měla-li těsně před vrhem mláďat, kolik to namnožené sežere, vykaká, pohlavně dospěje, porodí.

V přístavu dalším čekala trestná výprava, připravená ty houfy zlikvidovat. Nebyla ani jediná. Zřejmě si myš udělala jen krátký nákup a nenastoupila.

Ale kolegy jsme i o půlnoci mohli probudit a hned dokázali říci, jak dlouho je myš březí, kolik mláďat porodí a kdy zase porodí ta mláďata. V množství myších hovínek neměl nikdo úplně jasno.

Asi možná na základě vašeho komentáře to opravili (nebo si to po sobě autor/ka přečetl/a.)

Přítel preferuje karty, nebo placení telefonem.

A chce jet autobusem, řidiči nefunguje terminál - tak buď jde pěšky, protože ho řidič nevezme, nebo za něj zaplatím. Chce si koupit mléko u farmáře, kam se peníze hážou do mlékomatu - nenakoupí. Nenakoupí ani z lednice, protože se háže hotovost do kasičky. Tedy, nakoupím já. Vybije se mu telefon, neberou ve stánku s pivem karty, nenakoupí si nikde. Tedy, nakoupím já.

Jak říkám, přítel preferuje karty a dobře dělá.

Fandím - chránila jste své dítě (či dítě tchýně) před svým vnoučetem. Vnuk mě mydlil tlapkama jako důkaz lásky. Trpaslík si troufl na medvěda (moje dcera, jeho maminka, je ale drobounká, tu občas majzl taky).

Říkám mu, babička je velká, babička to necítí. Tak přitvrdil - a na otázku, chceš to od babičky vrátit? Klidně vrátím, ale babička je velká. To nebude sranda, to bude bolet. Zarazil se (tříleťák) a poctivě řekl, že to vrátit nechce. Už měl trochu víc rozumu.

Ale je rozdíl interakce mezi babkou a vnukem (bácnout de fakto z lásky, jiné by bylo, kdyby mě kopal) a rozdíl, když si trpaslík myslí, že to dá dospělému sežrat.

Na chvíli byl taky lampa.

ale to je praktické!

Třeba byl nahej jen ve chvíli, když ho chytili. Chystal se prát si věci.

Jedna věc mě zaujala. Ne v článku, ale v životě. Dcera cestuje s plným kočárkem a s druhým trpaslíkem za ruku a vždy jsem byla svědkem, že musí žádat o uvolnění prostoru dveří, aby vjela, uvolnění prostoru pro kočárky, posunutí batohů, - jak to tak člověk pozoruje, má pocit, že dost lidí pije blbou vodu.

Tedy, starší lidé tak 70+ ji spíše pomáhají, předjímají. (I když byla těhotná, jedna paní 70+ se zvedla se slovy - já jsem jedna, mohu stát, vy jste dva, více ohrožení. To až dojme.)

Ale v případě, kdy si beru trpaslíky já sama (jedeme přibližně ve stejnou dobu), tak mi místo uvolní všichni, vyskočí i další řada lidí, kam s kočárem nemohu, pomohou mi do vozu, nabídnou pomoc z vozu.

Přemýšlely jsem, proč to tak je. Nevypadám (snad) nijak nemožně, že to nezvládnu. Snad nemám ani šílenej výraz.

Pak nás napadlo, že mladá matka s dvěma dětmi je něco běžného a lehce otravného (a má sedět doma), ale babička s dvěma dětmi a s kočárkem, to je živej hrdina. Té se prostě musí pomoct.