Porod a vojna je něco, co si člověk pamatuje, moc věcí to nepřebije. A tady by stačilo tak málo, třeba: víte, my bychom vás rádi úplně v pořádku, já vím, že doma je doma, ale nic raději neuspěchejme.

Nebo: lehký jste to neměla, trochu vám sice přidáváme tím, že dítě není s vámi, ale abyste nabrala dost sil a jak to půjde, budete spolu.

Nebo: nebojte, to kojení přijde - no a kdyby ne, tak dneska už jsou takové možnosti... Ale nebojte se ničeho, chce to čas a trpělivost.

Já pamatuju: (K sousedce na pokoji, na celý pokoj). Zavazujte nám pořádně tu zavinovačku, posledně nám vypadl na zem.

No, on nepije, protože nám řval, tak dostal před chvilkou od nás. Kdo má ten řev poslouchat a budí nám jiné děti (to se nosilo v přesné hodiny).

Tohle si pamatuje člověk slovo od slova.

Vyhořelý lidi prostě nehořej.

Moc hezky řečeno. Smrt není zlá, smrt je jen kus života čistého, co zlé je, to umírání je (Wolker). Měl s sebou kamaráda k tomu zlému, co ho doprovodil až do konce, nebyl v tom sám, ale s duší spřízněnou, co udělala nejvíc, co bylo v lidských silách.

Jeje, tohle jsou smutný věci.

Můj zeť má zbytek rodiny z žen, co ho nijak nepodrží.

Máma říkala, že ses neměl narodit.

Máma říkala, že tě chtěla potratit (a máma to párkrát vypustila z pusy taky).

Říkám mu, kdyby chtěla, tak to udělá, každá ženská si umí najít cestu, čili tě porodit chtěla, určitě tě měla ráda, když jsi byl malinkej, jen si to už nepamatuješ a ona taky ne. Pak ženský v rodině zestárly, mají nudnej, nebo blbej život a tak dranděj po tobě.

Jsou to jen slova, nejsou o tobě, ale o nich, psí hlas k nebi nedoletí.

Nic jim není dobrý (od 15 po internátech a pak po různém bydlení, bez peněz od rodičů), nikam to nedotáhl (podívej sestra: má dvě děti, aha ty taky, ale její děti jsou lepší. Druhá sestra studuje vysokou, podívej, jak je chytrá, to ty bys nezvládl - no, nedostudovala.) Špatně se oženil, píchají do vztahu.

A přitom je to tak slušnej kluk. Nese si batoh názorů nespokojených žen, přeci jen, je to jeho rodina. A i když neřekne, bolí ho, má jen vyženěnou paňmámu. Vděčnej za každý laskavý slovo, za cokoli.

Život je příliš krátkej na to, abychom trávili čas s někým, kdo je s námi nespokojený a kdo na nás je zlej.

Já vám rozumím, ale nebylo by tam alespoň něco z příspěvku na péči a maminčina důchodu na asistenční či pečovatelskou službu? Ono je to zařizování, běhání, ale alespoň ranní hygienu, nebo podávání oběda by se mohli postarat. Každá hodina, kdy nejste ve střehu, je dobrá.

Ale je fakt, že jak je psychický problém, není to pro ně.

Totiž to, co třeba chtěla po mně moje máma se slovy: nemám na služku, tak mám tebe, to si ani zdaleka nedovolila chtít po pečovatelkách a dámy byly razantní, takové to zavěšení se na druhého nedovolily.

Být rodičem, který nesouhlasí, vyžádám si témata, osnovu, program (obecně, jak dlouho a co budou na konkrétních hodinách probírat), kdo to učí - protože vyučovat o LGBT celý rok, to už tedy by musel být hutný obsah. Pokud se to probere během pár hodin, proč ne.

A budou následovat další témata, předpokládám - druhy náboženství ve světě, finanční gramotnost, jak rozpoznat a bránit se sexuálnímu obtěžování (nesouvisí s lgbt, ale je to základní gramotnost), jak je postaven politický systém u nás atd.

Pokud to má stejnou váhu a čas jako třeba matematika, pak si ťukám na čelo.

Ten chlapeček měl ale štěstí v neštěstí - člověk tak pozdě v noci (nebo brzy k ránu) šel touhle cestou a nenechal to být.

To nerozporuju, tolik si asi ve své práci nevydělala, takže pro ni dobrý počinek. I když si myslím, že její plat se částce blížil odslouženými lety a hodností.

Odvody (sociální, zdravotní) budou přibližně stejné z jednoho člověka jako ze dvou. A budoucí důchodová zátěž pro stát také přibližně stejná (respektive ne zas tak třeskutý rozdíl, on bude mít základ menší, těch pár let ji moc nevytrhne).

Spíš mi jde o to, že máme stále Rakousko Uhersko, první republiku. A nyní z toho uděláme instituci s vlastním platem. Je nově vytvořené pracovní místo. Císař měl císařovnu (vyjma starého Procházky), prezident paní prezidentovou. Vázaný prodej, něco jako choť majitele továrny, paní bankovní radová, paní lékárníková (a nenamíchala v životě žádnou mastičku).

Ta představa, že je někdo špička ve svém oboru, na x let dělá paní prezidentovou, ujede mu v oboru vlak, už se nemůže vrátit. Že je nějaká nepsaná (a nyní vlastně psaná) povinnost převrátit svůj uspokojivý život na přívažek k někomu a čučet s úsměvem na tváře lidí, které bych v životě nemusela mít. Zahodit svoji profesi.

Ono to hezky hladí ego, potkávat důležitý lidi a dostávat kytice, chápu to, že být první dáma je voňavý, lákavý. Ale snad ne pro každou/ každého je to seberealizace. Má to odvrácenou stránku, nemůžete se ani uprdnout, aby to všichni nevěděli.

A nyní my máme vlastně povinnost, když se půjde k volbám, zvažovat, zda paní toho, koho volíme, je taky OK. Zda umí cizí jazyky, zda je dostatečně repre na novou funkci. Volili jsme prezidenta, teď nejen jeho, ale už i tu choť majitele továrny.

Paní prezidentová nula od nuly pojde, tak mi to žíly netrhá. Jen se ukázalo, že s panem prezidentem volíme i dalšího zaměstnance státu. Co kdyby partner prezidenta tohle dělat nechtěl, měl by svoji uspokojující práci? To ho/ji do toho naženeme, protože je vytvořené státem pracovní místo?

Ale ten vládní zbytek vypadá, že je snaha oškubat husu, dokud to jde.

Takže vadí neprůstřelnost a ten tatínek je vlastně sebehodnocení pána - že se stará - a cítí - jako tatínek. On je nějaký důchodec? Nebo se paní chová jako dcera?

Já bych se na ty časté stesky vyprdla. Zeptala se, zda nechce někam, nabídla kino, divadlo, jazz cokoli (jen ne Evu a Vaška, to fakt ne), kdyby řekl, dobrej nápad , koupila bych sama lístky někam, oblíkla ho a pokud by i poté kafral, že mohl sedět doma na gauči, příště bych šla s kamarádkou nebo sama. Nebo jedním uchem tam, druhým ven, ono jsou to jen někdy řeči a pak je rád. Ale řeči vést musí, to snad chápu.

Co mi voní, to bych mu koupila. Však každý chlap to rád použije. Když ne, tak něco do praní a svlékat propocené. Chodí neučesanej? Pohlaď ho a učeš při tom. Dej mu dárek - návštěvu barber shopu. Oni se chlapům hezky věnujou, to žádná žena doma neumí.

Pokud doma nic nedělá, tak bych dělala to, co mě baví a s čím přežijem, čili co je nutný, ale tak, aby mi to neteklo přes jez.

Když tatínek, tak tatínek - můj tatínek třeba večeřel zásadně volská oka a párky, tak by měl jen volská oka a párky - když jsi tatínek, tak se vším všudy. S tatínkem se ale nespí! K tatínkovi jsme tolerantní. Říkat mu hned potom dlouho tati.

Pokud je tedy vlastní tatínek mrtvej, tak mu to pěkně omlátit o hubu, protože to je netaktní.

Hezky se oblékat, protože jinak si jiného tatínka jedna nenajde. Prostě z toho udělat srandu. Nebo zařvat na toho tatínka, někdy to druhého probudí.

Chlapeček dopadl dobře, určitě najde rodinu, co za něj bude vděčná. Paní, co ho odložila a takovým způsobem, bude bohužel hodně jednoduchá (přeloženo úplně blbá), hloupost a citovou plochost nelze trestem napravit.

Tak snad už nenajde nikoho, se kterým by měla další dítě.

A chlapečkovi do lepšího života držím moc palce.

ještě 20 mají společnou, ta se všude opakuje jako jediná.

jo, došla jsem ke stejnému.

Jak jsem si poslechla povídání reportérky, která byla na místě, pak to vyznívá, že jedna dvojice s lidmi mluvila a obrátila je na svou stranu, starosta již mluvil méně a skoro postavil starousedlíky před hotovou věc.

Takže mluvit a udělat deal:

• nezrušíme vám místa, na které jste zvyklí, nebo jinak to nejde, ale uděláme vám první něco, s čím budete spokojeni - pojďme se soustředit na náhradu, ať jste spokojeni
• prioritně to bude pro naše lidi. A můžeme tomu, kdo se o sebe nepostará, chodit domů a starat se o něj, dovážet jídlo
• dáme pár lidem v místě práci (pečovatelé, práce v kuchyni, údržba a opravy, mimochodem, nejde nějak vytunit školní jídelnu, ať se zpracování jídla spojí?)
• ano, stáří není vždy pěkné, díváte se na svou budoucnost, co jsou oni, budete i vy
• dětem nevadí stáří, nemohoucnost, smrt je vzdálená. Necítí potřebu vyhledat psychologa, když vidí na ulici starého člověka s chodítkem.
• lze očekávat dva pohřební vozy za rok, ono se u vás neumírá? Mimochodem, když to vypadá na představ před smrtí (a málokterý staříček má štěstí, že v noci usne a už se neprobudí), na stav, se kterým lze ještě něco dělat, nějak zmírnit, ulevit, jede se do špitálu. Takže spíš sanitky, ale ty jezdí, i když si mladý člověk přivodí úraz. Kolik asi vyjede za rok sanitek ke 24 lidem?
• ano, bude zvýšený hluk, rozkopanost, prašnost, to ale za 2 roky nebude

Ti lidé jsou zřejmě v podstatě určitě hodní, jen s nimi mluvila jen jedna strana. A chtějí, aby věci byly jako byly vždy, žádný vzruch. Přečkají vzruch a věci budou jako dřív.

Pokud to správně sleduji, pak (současný) prezident původně říkal, uberte mně, dejte to jí, legitimizujte institut první dámy (prvního gentlemana), plaťte sociální a zdravotní, protože ten dotyčný / dotyčná musí rezignovat na svou práci. Je to fer, bude to transparentnější, z účetního hlediska rozlišitelnější.

Tohle je relativně Ok, pokud má nutné povinnosti. Ale přeženu-li, kdyby byl vdovec, neženatý, rozvedený, musí si tedy najít paní, protože jsou nějaké nezbytné povinnosti partnera/ky prezidenta/tky? Kdyby paní byla špičkový chirurg, musí nechat práce a jít do zaměstnání první dámy?

Výsledek je návrh, dejte navíc i prezidentově ženě. Prezidentovi necháme, paní dáme. Státní kasa je prázdná, bere se na dluh. Z pohledu jednotlivých položek rozpočtu nejde o moc, z pohledu lidí, které paní zřejmě reprezentuje a kteří se děsí nedoplatků za elektřinu, je to moc.

Otázky: byl volen prezident, nebo je to vázaný prodej - s prezidentem volíme jeho partnera/ku, očekává se vždy doprovod? Pak se ale budeme dívat i na ni - třeba, umí anglicky, jaká je její minulost, když už tedy volíme i ji?

Proč je vůbec zřízen zvyk, že partner musí provázet prezidenta a mít svoji agendu návštěv? Líp to vypadá, je to tak všude, protože jiný má taky ženu a ta žena se chce potkávat s jinou ženou jiného prezidenta? Nebo kam je škoda prezidenta, tam dáme jeho paní?

Sbírejte nejlépe nerozvinuté menší klobouky. Mladé plodnice, kde je nejvíc toho bílého na klobouku. Klobouky očistěte, neomývejte.

Pak je nakrájejte na menší kousky. Naložte je do alespoň 50 % alkoholu (líh, alpa jsou OK).

Naplňte jimi sklenici tak, aby byly muchomůrky zcela ponořené v alkoholu, ale zároveň aby nebylo alkoholu nad muchomůrkami moc. Jako byste nakládala okurky, nebo jedlé houby.

Pak sklenici zavřete a umístěte na místo, kde je dostatek světla a občas ji protřepejte. Po 3-4 týdnech tinkturu slijte a přefiltrujte.

Označte si to, aby to někdo neznalý nevypil.

Pozor jen, líh může pokožku dráždit, takže první promazat něčím mastným (kokosový olej třeba), pak dát obklad, nebo pak hodně promazat. Babička to používá na revma a artrozu v jednom (na kolena). Má už citlivou pleť, tak i alpa s 60% alkoholu je už na ní moc. Tak první maže mastným, přiloží obklad a pak zase po sundání namaže.

Sbírejte nejlépe nerozvinuté menší klobouky. Klobouky očistěte, neomývejte. Pak je nakrájejte na menší kousky. Naplňte jimi sklenici tak, aby byly muchomůrky zcela ponořené, ale zároveň aby nebylo lihu/alpy nad muchomůrkami moc. Jediný důvod je, že kdyby bylo moc, tak si to ve výsledku zředíte.

Prostě jako když se zavařují okurky, nebo houby k jídlu, je to ponořené.

Pozor jen, někoho ten lih dráždí, vysušuje pokožku. Když se první namažete olejem (třeba kokosovým) a pak si dáte obklad, pomůžete si.

Nebo si můžete přidat lecigel, to je želírující emulgátor. 20 g na litr tinktury a míchat a míchat, až se vše spojí. Pak máte mastičku, kde je i něco, co odrazí ten líh/alpu.

„Děláš velkou chybu, Jaromíre. To se ti jednou vymstí.“

Ještě že pan prezident není mormon.

Chápu, že doba je drahá, pěkné věci něco stojí.

Ale ono je to o schopnosti ukázat, že se umím uskromnit a vyjdu s málem - stejně jako lidé země, kterou reprezentuji. A tou zemí není země celebrit z filmových festivalů, ale země lidí, co často nedosáhnou na průměrnou mzdu, obracejí každou korunu. Nebolí, když si vezmu věc opakovaně, dobře sestřihané vlasy si sama upravím, zefektivním dopravu a ubytování a obslužný personál. A pokud nosím dárky, zvu druhé, tak i to lze zefektivnit.

Více než ona mě drásají cestovní náhrady poslanců a senátorů. Ale i tohle relativní málo v kontextu nákladů státu je moc. Nemohu napravit vše, ale u sebe mohu začít tak, abych nemusela napravovat.

Neberte ze společného, není tam.

Takový vždy za sebe někoho nastrčí.