Jinými slovy: "Já jsem to sice nezažil, ale dovolte mi říci vám, jaké bylo vaše dětství. Blbé. Ne, vůbec nic si z toho nepamatuji, ale stejně to vím lépe, než vy."

Co kdybych vám řekla, že přesně tohle už se dělá? Jakmile je dítě na propadnutí, píše škola podpůrné plány, vyhodnocení pro PPP, prosí rodiče, aby tam dítě objednali, zároveň učitel nabídne doučování či náhradní práci, konají se schůzky s rodiči v ředitelně, nabízí se schůzky se školním psychologem atd. atd. Někdy to zabere. A někdy narazíte na tvrdou zeď nezájmu - žáka i rodičů. Ono totiž je to hodně o tom, že každý je za sebe do jisté míry zodpovědný sám, dokonce i žák základní školy. Je to smutné, ale je to realita. A dokonce znám žáky, kterým naopak ten jeden opakovaný rok vyloženě prospěl a pomohl (to byly ovšem případy, kdy potíže byl prospěch, ne chování, takže do nového kolektivu zapadly ty děti celkem dobře). Vše je individuální a celoplošné úlevy proto nevidím jako dobrou cestu. Ty děti MAJÍ možnosti, které pro ně vyžadujete. Už teď. Na všechny děti (a jejich rodiny) si však neuvědomují, že tato možnost vyžaduje alespoň minimální úsilí.

Výběr a zhodnocení cvičení. Budeme používat počítače, tablety, mobily nebo zůstaneme u klasiky? Podle toho je pak nutné rozhodnout se, jaká cvičení vyberu, nebo častěji - sama vytvořím. Kolik času na každé cvičení? Je hodina zaměřená na mluvení, psaní nebo čtení, případně tvorbu projektů? Jaký je vhodný projekt, aby se zapojili všichni žáci? Potřebuji se zamyslet kdo konkrétně v jaké třídě sedí. Bude skupinová práce? Pokud ano, jak nejlépe vytvořit skupiny? Bude samostatná práce? Tak to abych připravila dvě nebo tří úrovně daného úkolu. Odbourali jsme pracovní sešity, protože nám přišly pro děti příliš drahé, takže musím také sama vybrat slovní zásobu, nemohu spoléhat na PS. Co budu dělat pokud všechno stihneme a zbyde čas? Jak cvičení a práci poskládat, aby nebyla jednotvárná, ale přitom neskákala z místa na místo??? Budeme opakovat, nebo probírat něco nového? A když už mám tedy rozhodnuty všechny tyto věci, je třeba velmi často vyrobit pomůcky (při stahování musím obvykle také ještě upravovat, aby věci seděly na to, co potřebuji naučit já, ne jiný pedagog), ať už jsou to křížovky, pracovní a procvičovací listy, texty, písemky atd. Následně samozřejmě je musím vytisknout, v některých případech dochází na laminování a to všechno také zabere čas, zvlášť, když se o dvě tiskárny tahá celý druhý stupeň. A to je skutečně každý den. Věřím, že svou práci dělám svědomitě.

Každý učitel se skutečně i po mnoha letech připravuje na výuku, protože oproti vašim představám se výuka neustále přizpůsobuje mnoha faktorům. Kupříkladu vím, že nemohu udělat stejnou hodinu na stejnou látku ve třídě X.A a X.B, i když teoreticky jsou to paralelky. V X.A mi totiž sedí 5 dětí s IVP, celá třída má pomalé tempo a cvičení nestíhají. Zatímco v X.B je tempo rychlejší, ale děti jsou náročnější na zvládání v udržení pozornosti atd. Jednoduše je jedno, jestli už jsem stejný ročník stejnou látku učila dříve, musím vzít v potaz individuální žáky, situaci, dokonce i náladu děcek. Nebo si představte, že jste měl připravenu hodinu, ale nepovedla se. Tak ji logicky pro příště musíte upravit, změnit. V dějepise se mi navíc stává, jelikož se stále zajímám a vzdělávám, že nacházím nové zajímavé informace, chci použít jiné metody atd. Mimochodem příprava dějepisné prezentace na jedno téma mi zabere klidně i 10 hodin, protože ji prostě chci ji pěknou a kvalitní. A pak ji kolikrát znovu musím upravit. Jinak učím AJ a tam je příprava NUTNÁ pořád, zvlášť nyní když jsme upustili od předražených pracovních sešitů. Váš argument je hloupý. Navíc ti, kteří nejvíc kafrají o učitelským platech a začínají tyto hloupé diskuze, vůbec nejsou učitelé. Ti většinou jen reagují.

Dějepis je navíc předmětem, který je nenahraditelným v rozvoji schopnosti často opomíjené, protože není komerčně zajímavá: empatie. Dobrý učitel dějepisu ukáže mezi všemi těmi daty a pojmy hlavně lidský příběh, podpoří hledání paralel, vzbudí v dětech vědomí vlastní minulosti (a ideálně přiměřené národní hrdosti). Dějepis je důležitý, i když spoustu lidí jej vnímá jako něco zbytečného.

Pan Kamiš: "když má nějakej začínající učitel čtyřicet, jinej má šedesát".

Pan Kamiš o hodinu později: "žádnej absolvent nemá na začátku vysokej příjem"

Obávám se, že teď už se se mnou budete přít jen z principu. A na to já opravdu čas plýtvat nebudu. Pěkný den.

No, však já taky těmto věcem nevěřím. Vy jste ten, kdo se tu tabulkami ohání.

Tak teď jste mne pobavil. Já začínala na 23 tisících. Žádný začínající učitel nemá 40 tisíc. Ale kolem 100 tisíc může mít třeba rektor univerzity a ten se do toho průměru počítá.

To je jako argumentovat, že průměrný plat zaměstnance firmy XY je 50 000, ale zahrnout do toho všechny od ředitele po uklízečku.

Promiňte, ale jako člověka, který učí letos devátým rokem, stále mne zaráží, jak lidé mohou této fantasmagorické myšlence věřit. Reálný plat učitele na ZŠ se v HRUBÉM pohybuje kolem 35-38 tisíc. To je fakt. A já to nemám z žádných nablblých tabulek, ale ze skutečných výplatnic.

Víte, co je problém? Že tento pán plije na všechny pedagogy už tak dlouho a bylo mu doloženo již mnoho nepravd a zveličování, že i kdyby pro jednou psal čistou a objektivní pravdu, tak mu ji prostě nelze věřit.

Inu, paní Luklová, já jsem z ateistické rodiny a k víře jsem dospěla až když mi bylo skoro dvacet let. Nemohu tedy souhlasit s tím, že na náboženství není a nebylo nic pěkného. Pokud výchovu dítěte k věcem, jimž věříte sama (a ne jen náboženským) rovněž neoznačíte za vymývání mozků, pak myslím, že toto označení výchovy k víře je rovněž nevhodné. O tom, že lidský charakter je nezávislý na příslušnosti k církvi (či nepříslušnosti), s vámi jistě souhlasím, ovšem to už jsme daleko od původní pointy mého komentáře a celého článku.

Upřímně doufám, že tento článek je ironie, protože jinak jej mohu považovat pouze za výplod hloupého člověka. Babička je překrásně napsané, pro nás Čechy zcela zásadní, literární dílo, zachycení momentu v čase, který již pominul. To, že se tehdy vnímali jinak a jinak se chovali je snad normální. Náboženství bylo živou věcí a to, že k němu děti byly vychovávané, nebylo žádné vymývání mozků, ale snaha o to, aby žily podle pravidel a zvyklostí, které byly považovány za důležité a pravdivé. Mezigenerační vztahy byly také jiné, je holý nesmysl porovnávat tehdejší situaci v chaloupce, kde se makalo od rána do večera, s dnešním možný soužitím mladých a starých. Nakonec: ani babička ani nikdo jiný v knize není svatý. Jsou to lidé. A už jen fakt, že Magdalena Novotná byla svou (pravděpodobně nevlastní) vnučkou tolik milována, je nejlepším svědectvím o tom, jaká byla dobrá babička.

Tak toto je taková číčovina, že jsem se upřímně rozesmála.

Pokud jste z mého příspěvku nepochopil, že opravdu učitelka jsem, a musíte se ještě ptát, pak, ano, jsem. Pokud si myslíte, že pouze lidé "potrefení" se mohou ozvat, když s něčím nesouhlasí, pak si myslete, co chcete. Až budu nesouhlasit s článkem o důchodcích, i když nejsem důchodce, tak svůj názor sdělím. Tak by totiž diskuze měly fungovat.

Já s vámi naprosto souhlasím! Znám osoby, které nám dělají špatnou pověst. I jako žačka jsem jich samozřejmě pár zažila. Ovšem já reaguji na konkrétní článek konkrétního člověka, zatímco on se v textu osopuje na všechny dějepisáře bez výjimky a k tomu přidává spoustu vyložených nepravd. Ať jmenuje konkrétní paní, ať tedy všichni víme, kdo to tak blbě dělá. Anebo ještě lépe: ať za ní v klidu zajde do školy, poptá se, třeba i sám něco navrhne atd. Jestli ono by to nebylo konstruktivnější než mít záchvat s vytučněným textem v hlavní roli.

1. Už dávno se neučí podle osnov. 2. Ten s vypíchnutým okem byl Václav I., ne Václav II. 3. I kdyby něco bylo "nepotřebného", berte to tak, že si děti cvičí paměť. Já taky nepoužívám NIC z toho, co jsem se musela učit v chemii a stejně si myslím, že je dobře, že jsem nějaké informace o ní dostala. 4. Pokud budou z prvního stupně vlastivědy znát alespoň jména Přemyslovců, budou mít mnohem jednodušší práci chápat kontext historie a jejich činů v sedmé třídě, až na ně zase narazí. V článku se jedná o první stupeň, kde memorování je VHODNÉ. Diskutovat pak můžou na druhém stupni. Tam to má být o souvislostech. 5. Jestli beru padesát tisíc korun, prosím, řekněte mi, kdo mi schovává těch 16, co mi zjevně každý měsíc chybí. 6. Nepochybuji o tom, že existují špatné učitelky, které už nikdy nic jinak, než když začínaly před lety učit nebudou. Ale představte si, že je nás dost a dost, kteří zapojujeme do výuky dějepisu nejen výklad a prezentace, ale také různé aplikace, vyrábíme hry, zadáváme samostatné projekty (ne jen referáty) atd. Ale ono je jednodušší všechny hodit do jednoho pytle, přivázat k němu kámen a hodit ho do řeky, že? Z celého článku mám hlavně pocit, že dcera pana Martínka chtěla po tatínkovi, aby se s ní něco doučil, a on chtěl zrovna dělat něco jiného. Jako učitelka musím říct, že NAPROSTÁ VĚTŠINA rodičů je zcela v klidu. Děti podporují, se školou komunikují, jsou slušní a já jsem za ně hrozně vděčná. A pak jsou rodiče typu pan Martínek, který umí psát články o ničem a ještě v nich mít faktické chyby. (Mimochodem, byl za učitelkou?) Pěkný den přeji všem

Kolik myslíte? (Toto není sarkasmus. Opravdu by mne zajímalo, kolik si běžný občan představuje, že učitel bere. Hrubého i čistého).

Jenže my učitelé o přestávkách nemáme odpočinek, ale dohledy a přípravu na další hodinu, odpovídáme na dotazy žáků, telefonujeme s rodiči, běžíme s nějakým dotazem do ředitelny či za kolegou, neobvyklé nejsou ani krátké porady, a samozřejmě je normální, že minuty odkrajuje i nutný "přetah" hodiny, aby se něco stihlo dodělat.

A samozřejmě si také rádi dojdeme ulevit na WC.

Už nějak nevím, jak vysvětlit, že "přestávku" a "prázdniny" mají žáci. Učitelé mají nepřímou pedagogickou činnost a dovolenou.

Dobrý den, tento komentář moc nechápu. Špatný sloh je můj nejsilnější dojem z tohoto článku, proto jsem ho okomentovala, spíš jako podnět pro autorku do budoucna než cokoliv jiného. Netušila jsem, že je mou povinností zároveň prezentovat svůj názor na celou tragédii ruské revoluce. Po tom, co jsem na poslední carskou rodinu z různých úhlů sepsala hned tři kvalifikační práce, z nichž jedna byla i publikována univerzitním časopisem, si už nepotřebuji vylévat srdce právě v sekci komentářů na Seznamu.