Tento článek velmi dobře reaguje na předchozí. Paní je zřejmě velmi negativní a ten, kdo zpracoval její stesky si taky asi dost přidal, aby byl čtivější. Já jsem taky ročník 43 a snažím se, abych zatím nebyla žádná stařenka k politování. Taky jsem šla o chlup dříve do důchodu, aby se mi počítaly " lepší " roky a výdělky a taky mám méně než uváděný průměr 21 tisíc měsíčně ač mám vysokou školu. Nezaměstnaná jsem byla asi 14 dnů ( taky mne okamžitě skásnula VZP). Velmi dobře pamatuji co co stálo, za totáče jsme opravdiu obraceli každou korunu v malém bytě se dvěma dětmi. Ani zamlada jsme zadní hovězí moc nekupovali, přední na polévku a do omáčky si občas dopřeji i dnes. Teď jsem sama, dělím 10 a pochvaluji si, jak je jídlo levné a nemusí se nic shánět, vařím si a můžu si vybírat, abych ještě z důchodu ušetřila. Udělala jsem vše, abych si zavčas koupila byt, to mne osvítil " duch svatý ", abych bydlela bez schodů nebo s výtahem. I když mi moje děti musely " půjčit " a koupit si za " pakatel" majetek, který by jinak zdědily, a to se moc nelíbilo. To je dnes základ mé spokojenosti. Paní přeji, aby využila všech dobrých věcí, které dnes jsou a dříve nebyly a každý den byla za ně vděčná.

Velmi krásný článek. Je mi 81 let a taky se už raději stahuji do bezpečí bytu, jako spoustu starých lidí, ale přece jenom musím ledasco vyřídit a pokaždé zjišťuji, jak se zhoršuji zdravotně a jak mi to stále hůře chodí, Tady jezdí sice autobusy, ale ještě donedávna se dalo všude dojít pěšky za 30 minut nejdéle. Píšete, jak se mladí chovají ke stáří neuctivě, nemám až tak moc negativních zkušeností, když pominu svého syna, toho se raději (pokud vůbec se objeví jednou nebo dvakrát do roka ) neptám ani co čte, nemá cenu mi to říkat, protože bych tomu nerozuměla, naposledy mne urazil, že jsem " Babiška ". Když vám ale Váš obvodní lékař při ohlášení sestře, že jdete na preventivní prohlídku zahlaholí " á zase další, co chce být nesmrtelný " přes celou čekárnu, tak to zamrzí i jako vtip.

Je to zcela pravdivý článek, proč politici v EU stále zavírají oči.

Jako byste popisovala múj život. Poté , co se manžel zamiloval a po 20 letech jsme se rozvedli, jsem na nějakou dobu uvěřila, že mám doprovod do společnosti a pozorného přítele. Nelituji, užila jsem si, ale začalo to být moc nákladné. Došlo mi, ale až postupem času, že je mi samotné líp, zejména, když se ukázalo, že po vcelku dlouhém soužití , si můj " přítel " ani nezapamatoval, kdy mám narozeniny nebo svátek. Ani tehdy, kdy potřeboval ubytovat, aby mohl pronajmout svůj byt na Veletrh. Od té doby neexistuji, ale díky bohu.

Taky se bojím, narodila jsem se v roce 1943 a pamatuji si útěk do sklepa, kde byl provizorní kryt, když ještě v roce 1945 bombardovali továrnu a vzalo to rodinné domky. Je ale rozdíl mezi tím dupnout si a jít válčit a tím bránit se.

Myslím, že není tak nemožné odlišit dobro a zlo. Lidé se o to pokouší odjakživa a podle mého názoru je to obsaženo v 10 přikázáních. Pokud někomu beru život, majetek nebo území, tak je to zlo, i když páchané pro dobro.

Už se těším na díl II.

Jsem ráda, že jsem jedináček.

U Slováků vždy, na rozdíl od Čechů, vítězily emoce nad rozumem, ale taky si nad totalitou dokázali udržet nadhled. Za Husáka jsme jezdili nakupovat knížky do Bratislavy, ty, které byly u nás na indexu a v Bratislave se víc mluvilo maďarsky než slovensky. Snad to není tím, že potřebují vůdce víc, než my.

Taky jsem půjčila 50 tisíc, mohla jsem a byla to moje kamarádka z dětství z dobré rodiny, se kterou se mí rodiče přátelili. Pomohla jsem. Potřebovala dceři složit zálohu na byt ? Taky stále slibovala, že už dala příkaz bance, abych se dopátrala, že žádný účet nemá, aby jí ho nemohli obstavit. Dodneška jsem v pořadí na exekuci z důchodu, a ani nevím, jestli ještě žije, občas mne známí informují, že ji potkali a má se dobře. Už by jí mohlo táhnout na 90, byla starší, vozila mne v kočárku. Já se mám na stará kolena taky dobře, jen mne někdy napadne, kdy mi to exekutoři naúčtují, to marné vymáhání . Naposledy jsem se ptala na důchodovém asi před 3 roky, kdy asi přijdu na řadu a řekli mi, že možná za 200 let.Tolik exekucí bylo přede mnou, kolik je po mně ? Beru to už jako námět na povídku, a tiše závidím, jak může mít někdo naprostou absenci svědomí a být přitom úplně v pohodě. Ve mně pořád hrkne, když si vzpomenu, že jsem v minulosti i nechtěně nekomu mírně ublířila.

Skoro přes kopírák.

Nechte staré dožít ve svých bytech tak, jak chtějí. O své bydlení se postarali a bylo to složitější, než je to dnes. Těch bytů se dočkáte, nebude to dlouho trvat.

Byly bych ráda, kdyby si tento článek mohl přečíst můj syn a jeho děti, moji vnuci. To je už třetí, na podobné téma, na které jsem v poslední době narazila. Moji vnuci a jejich otec si taky rozdělují to, co po mně zůstane a neberou v úvahu, že na to ještě nemají právo. Hlavně mne mrzí, že vůbec neberou do úvahy, že stále ještě rozhoduji o svém majetku, o který se vůbec a ani za mák nepřičinili a především má sloužit mně, abych byla i nadále soběstačná. Mám dvě děti, které zdědí po mé smrti můj majetek podle zákona a to se nelíbí mému synovi a jeho 3 dětem, podle jeho sdělění dobře vychovaným, dcera má jen jedno dítě. Bohužel mi z chování vnuků vyplývá, že , pokud mi věnují pozornost, má to souvislost s jejich očekáváním. Týden před Velikonocemi se syn ode mne dozvěděl, že budou se sestrou dědit podle zákona a od té doby jsem pro syna a jeho dvě holky přestala existovat, ani přání k Velikonocům, ani poděkování za přání k narozeninám nejmladší vnučce. Mrzí mne to, bývali u mne na prázdninách, kromě té nejmladší.

Nevěřím, že spáchala sebevraždu.

Otevřela jsem Váš odkaz, ale vůbec tomu nerozumím.

Poprvé jsem myslela, že mám infarkt a že musím mezi lidi, aby mne zachránili. Žila jsem po rozvodu s přítelem, který se mi smál. Omdlévala jsem i v leže. Měla jsem do rána dokončit projekt, ale neměla jsem čas, k výkresu jsem sedla až odešel z návštěvy přítelův syn a bylo skoro 23 hod. Utekla jsem do tramvaje a na pohotovosti mi dali něco na uklidnění, infarkt to nebyl. Ráno před cestou do práce znovu, tak jsem dojela hned na psychyatrii a skončila v blázici na 6 týdnů a roličky s výkresy jsem měla za postelí a nikdo nevěděl , kde jsem. Dovolená to byla a po prášcích, které mi dali jsem měla každou noc tak výpravné sny, jako filmové scénáře, kterými jsem bavila osazenstvo pokoje s 20 lidmi. Další atak už jsem věděla, co se dějě, ale až po 35 letech jsem se naštvala a antodepesiva jsem vyměnila za magnezium ( píše mi ho psychyatr ) a je mi skvělě. Paniky se sice nezbavíte zcela, ale už s tím umíte zacházet a nenecháte to rozjet. Škoda těch let poškozených zbytečnými depresemi, když pomůže magnezium.

Děje se mi něco podobného, zvláštní, že v poslední domě se podobné problémy množí. Lepší je nic nemít, všechno propít, projíst, prokouřit a prolázňovat a nic nedávat, Pokud dáváte, nemusí poděkovat. Manžel asi děti prohlédl dřív než Vy.

Článek se mi velice líbí, taky mne štve ta přehnaná adorace homosexuálů. Nic proti nim nemám, pokud se nevnucují jako nejlepší a nesnaží se adoptovat děti.