Také bych nechtěla strávit dar života v kleci.
Ať jsou lidské pohnutky mysli či péče jakékoliv.
Některá zvířata se k člověku přidala dobrovolně. Tam si jejich přátelství můžeme užít. A vymýšlíme pro ně neuvěřitelné spektrum zábavy, seberozvoje, naplnění.
Držet přírodní bytost v kleci je vězení. Za co?
Paní je mi sice líto, ale příroda dává své lekce nekompromisně.
Psi si dávno vybrali člověka za svého parťáka. Mají k němu příchylnost. To že vnější projev není vždy takový, po jakém páníček touží neznamená, že je cokoliv špatně. Naopak je krásnou výzvou objevit ten bod propojení. Bod souznění a harmonie. Když ho pak necháme rozkvést, možná zjistíme, proč právě s tímto zvířetem nás okolnosti svedly ke společné cestě.
Než jsem se před 3-mi lety stěhovala "do přírody", byly u nás v Pardubicích 3 parky.
Ten nejbližší, Polabinský, byl nejlepší. Vyhlášený.
Utvořila se Fb skupina, která si ho nějak organizovala a hlídala, apelovala na město se zlepšováky. Obě mé fenky tam šťastně vyrůstaly. Jen byl problém s fontánkou, tak jsme donesli misky a kdo mohl vždy doplňoval zásoby lahví s vodou.
Žel, později se "zdravé jádro" rozstěhovalo, převládli bullové, park byl tedy rozdělen na 3 oddělení a nějak to přestalo mít "šťávu".
Zvlášť ta 3 oddělení iniciovala agresi za plotem, což často vedlo ke zraněním pohybového aparátu.
Park nějak funguje dál, nyní jsme v Pardubicích rok nebyly, kamarádky s menšími psi, pokud vím, tam už nechodí. Všechno je to o lidech.
Obšírně podané téma. Dovolím si ho ještě rozšířit o jeden aspekt.
S přítelem mám fenky od prvního dne.
Péče o seniora naši domácnost však dočasně rozdělila.
Fenky jsou v mé péči, statečně navštěvujeme cvičák a poctivě trénujeme. Výsledek - je sporný. Jak kdy.
Přítel dorazí 2x do měsíce, žádné systémy neuznává.
Jenže hvízdne, a obě fenky poslouchají a plní jakékoliv jeho přání na první dobrou.
Povelů v jakémkoli jazyce netřeba.
Také jsem přečetla snad vše dostupné, od Castanedy, jeho učednic, jeho kritiků.
Ale sleduji též NeoŠamany, lidi praktikující, paralelně však stejnou měrou třeba theravádový buddhismus aj. protože jsem, prostě, potřebovala najít odpovědi pro svůj život.
A mj. mne k tomu kdysi nasměroval stařičký, dnes už nežijící, ale uznávaný psycholog ve fakultní nemocnici (zvláštní to shoda příjmení), který mi doporučil - přečtěte si Stanislava Grofa - najdete lék, já vám ho předepsat nemohu. Což jsem učinila.
Ať je pravda kdekoli, ty knihy i učení mají poselství, které má stále co říci lidem, kteří hledají a naslouchají.
Že jde o disharmonii je jasné.
Ale domnívám se, že spíš nezodpovědní potomci pojali nápad zabavit svého starouška, kterým se nechtějí zabývat.
Z jiného úhlu, když sleduji kvalitní útulky, kolikrát se jim stane, že dají pejska do adopce perspektivní prověřené rodině a pak se nestačí divit.
Ještě z dalšího se říká, že zvíře si vybírá svého páníčka. (To už je trochu esotero - karmické vazby).
Nelze než doufat v dobrý osud, že pejsek zažije opravdu hezký vztah s člověkem a později se o něho případně dokáží postarat oni potomci, kteří situaci zprostředkovali a mají čas pobírat i moudrost.
Moje čerstvá zkušenost z cvičáku.
Super socializační hodina, mnoho pejsků všichni v naprosté pohodě.
Na závěr se trénuje nastupování a vystupování z aut postavených vedle sebe.
Druhý pokus se nějak nevyvedl, moje malá kříženka špice se střetla s chrtem.
Vyšlo z toho jedno drobné škrábnutí, nicméně:
protější majitelka se lekla, špatně šlápla.
A zlomený nárt je na světě.
A to jsem tu svoji pojistku "na blbost" už chtěla zrušit...
Jedna laická zkušenost:
pocházím z města s psími parky, které jsem denně navštěvovala se svou slušně socializovanou berňačkou a malou kříženkou.
V okolí města jsou dva vyhlášení trenéři,
specializující se na výcvik náročných plemen.
A do tohto parku velmi často chodí módní plemena typu Bull, X Bull, ale také českosloveští vlčáci.
Ty začátky jsou krásné. Majitelé
nadšení a plní předsevzetí.
Postupně však - téměř vždy - začíná problémů přibývat. 10 lekcí za tučný bakšiš nestačí.
Nemohu řícti, že bych se setkala s nějakými
zvlášť agresivními napadeními.
Druhá stránka věci však je, že ti mladí lidé často zjišťují, že svého psa nezvládají. Chtějí si pořídit děti. Stěhují se, mění partnery.
A to si s těmito nezvládnutými psi nelze, dají přednost osobnímu životu.
Hrozně moc těchto psů končí
v záchranných útulcích nebo putují přes další nezodpovědné ruce.
Dodnes ty příběhy z povzdálí sleduji.
A vůbec z toho nemám dobrý pocit.
Jasně, že je to především záležitost lidské mysli. Konkrétně jejího zvyku - posuzovat.
Ale asi to má hodně hlubokou tradici. Nedávno jsem se účastnila zoom na téma: "Mystérium a poselství bílých zvířat", vycházející z učení přírodních národů. Asi příště nadhodím téma těch černých. Ale domnívám se, že jde o nepochopení významu polarit.
Jako jin a jang.
Obojí se navzájem doplňuje.
Skvělý článek, I tak se domnívám, že jste ještě psí potřeby trochu podcenila 😍.
Jsem pejskařka tělem i duší.
Ještě nedávno jsem se domnívala, že pro své fenky dělám maximum.
Odstěhovala jsem se kvůli nim na venkov, dlouhé procházky přírodou, jsme spolu stále. Včetně každé vyjížďky na nákup. Nyní nutně přibyl znovu cvičák - v přírodě je poslušnost snad ještě důležitější, než ve městě.
Přesto mi nedávno znalec psí duše, při vyhodnocování nějaké zdravotní komplikace řekl, že bych mohla dělat víc.
Že se pes, kvůli rozvoji svého charakteru, musí cítit důležitý , mít své místo - ve fungování domácnosti.
Takže občas má mít nějaké význačné povinnosti. Třeba přinést mi košík s telefonem, boty, pohlídat a oznámit vyzvánění telefonu ponechaného na zahradě...
Děkuji za připomínku. Také mne kdysi velmi inspirovala. Jezdila jsem pak o prázdninách brigádničit do ZOO, abych se problematice přiblížila. Jenže nejsem takový optimista, takže složitost mne dost zmátla. Začala jsem se brodit náboženskými (také šsmanskými) náhledy, abych se v tom vyznala.
Stálo mne to mnoho let těžkého bloudění. Dnes se alespoň začínám věnovat telepatické komunikaci se zvířaty, která mi dává smysl a poskytuje odpovědi...
Velmi záludné téma. Ale protože mne zákoutí psychiky, a zvláště té zvířecí velmi zajímá, nejprve jsem to vzala ze strany náboženství, co se týká duše zvířat v Buddhismu.
A pak mne zaujala možnost telepatické komunikace se zvířaty. Až tak, že jsem absolvovala dvoustupňový kurz u jedné ze světoznámých komunikátorek. Svou praxi teprve začínám. Ale vyplývá z toho, že zvířata jsou vědomější, než se z čistě vědeckých výzkumů dozvídáme. A také to, že pokud opravdu jdou za svým záměrem, někdy není v lidské moci jim v tom zabránit. I když je za tím upřímná a laskavá snaha.
V minulosti jsem měla chvilku podobný problém. Řešila jsem to - venčitelkami - studentkami. Docela se povedlo. (2 roky, 2x v týdnu). Problém byl jen jediný. Žádná z venčitelek nezvládala zkrotit hlasité vítání při svém příchodu 🤣. Jasně, že to byla především moje chyba.
Kvalitní psí hotel se v Čechách sehnat dá. Jak je to se školkami, nemám tušení. Už jsem s pejsky doma.
Tohle je zajímavé téma. Ze své zkušenosti bych soudila, že možná jen lásku Vaší fenky k Vám nevidíte, protože ji neprojevuje způsobem, který byste si představovala.
Mám fenku BSP, která od mala - nijak zvlášť mazlivá není. Zato cizím si ihned sedá na nohy a za pořádné poplácání ječí blahem. Domnívala jsem se, že je víc fixovaná na mého přítele, který s námi teď, dočasně, nemůže bydlet, (stará se o maminku ve vysokém věku), ale pořizovali jsme si je společně. Mazlení mi bohatě vynahrazuje kříženka špice, která je adoptovaná a přes to je ztělesněním ideálního psa.
Nicméně přítel mne vždy vyvede z mýlky.
Pokud nechám pejsky s ním chvilku v autě, nebo jen zaběhnu do obchodu a oni čekají venku, I ta salašnice se může zbláznit, kam že jsem se ztratila! Pro moji nedůvěru mi to přítel musel, dokonce, natočit.
Od té doby stav respektuji a přestala jsem míru lásky posuzovat tulením. Jsme smečka, fungujeme a jsme šťastní.
Tady, v Čechách, je jeden úžasný pán, který rozumí strachu pejsků, I jiných zvířat. A umí pomoci prostřednictvím aromaterapie. Chodí i do útulků podpořit nové přírůstky z krizových prostředí. Fyzická zkušenost je, samozřejmě, vrcholem. Ale zdolat jí snáze a s menším vypětím je moc fajn. Samy jsme vyzkoušely. Nechci dělat reklamu, ale pro ten naprostý zázrak, který jsme jeho prostřednictvím zažily - musím poreferovat. Je to pan Babka z "Dokonalé lásky".
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Tak tuto polemiku jste trefila!
I já chtěla být veterinářkou.
Zabránila mi v tom máma, dlouho jsem se pak na ni za to zlobila.
O mnoho let později mi naše "dvorní" veterinářka řekla, že mám mámě být vděčná. Že moje psychika by to neustála.
Dnes to plně chápu. O to víc, že naše veterinární chiropraktička, kterou velmi obdivuji, neustále se vzdělává a je velmi žádaná a šikovná - i ta se čas od času bokem svěřuje, že od zoufalství a vyhoření je jen krůček. Ještě ji drží rodina.
Její kamarádka, také veterinární chiropraktička - mladá - nadšená, tak ta už se zhroutila s chronickým únavovým syndromem. Tudíž místo praxe jí zůstaly síly max. na vedení on-line webinářů.
Ještě jsme se nestihli, jako lidé adaptovat na rychlost dnešní doby, kterou jsme si sami nastavili s představou, že čím rychleji za svým štěstím poběžíme, tím rychleji...??