Nicnerikajici clanek. Bezradnost, jak přimět děti ke ctenarstvi. Touha číst si je rodinná záležitost.

Myslím, že je nejlepší kombinace známky se slovním hodnocením. Pouze u slovního hodnocení hraje roli volba jazykových prostředků, které učitel použije, pokud nebude poskytnut metodicky materiál či nabídnuty slovni formulace. A navíc znám prvnaky, kteří si přejí známky a těší se na ně.

Osobně si myslím, že jde o úhel pohledu. Jako bývalý kantor jsem prožívala těžkosti profese minulém rezimu, dnes učitel má také problémy všeho druhu. ALE opravdu dík za tuto nabytou svobodu, ničím ji nelze nahradit. Umoznila mi realizaci mých zájmu. Naštěstí jsem měla kolem sebe zázemí, které mi to umožnilo.

Vizualizace stavby místo brnenskeho Prioru je otřesná. Více dekoru je rozhodně méně. Mies van der Rohe by do takové stavby nevkrocil.

J.S.Machar v jedné ze svých básní (sb Tristium Vindobona) si povzdechl nad českou povahou, prý záhadně je stkána, neustále kolísáme mezi Východem a Západem, jednou nás ovlivňuje francouzské veselí, jindy ruská mlha, a bohužel, z obou vlivů si bereme to nejhorší... (volná interpretace).

Kabát do pasu je asi trochu matoucí, spíš by se hodil výraz bunda, ale ani to neni přesně. Jinak jsou však rady dobré, snad bych doplnila fotku či kresbu.

Přílišna informovanost o detech ze strany skoly mi připadá jako alibismus vyučujících. V případě nějakého dilciho neúspěchu se pak nabízí argument "však jsme vás informovali". Ukolování jsou rodice a stresovany děti.

Myslim, že na"formativni léta či pobíráni rozumu" může mít velký vliv i četba děl chytrých a moudrých lidi, což může zprostredkovat škola. Záleží to na učitelich, co dětem či studentum předloží a jakou formou. Rodice nemohou vždy stačit.

V Brně zasluhuje pozornost Bílý dům tvurcu Miroslava Spurneho a Františka Jakubce. Dnes v budove sídlí Divadlo Bolka Polívky. Bílý dům z druhé poloviny sedmdesatych let je skvělou ukázkou toho, jak česká architektura navazovala na odkaz meziválečné moderní architektury, bez ohledu na všechny režimy.

Za horší sebeobsluzne navyky prvnaku jsou odpovědní rodiče. Těžká práce pro pedagogy.

Absolutní špička. Vzor, ikona. Poklona, uznání...

Myslím, že Milanu Kunderovi ocenění patřilo za celoživotní reflexi doby, v níž žil a kterou ve svém dile zachytil.

Myslím, že není normalni mít děti, když k tomu nemáte potrebne podmínky. To není nenormální, ale říká se tomu odpovědnost.

Rozhodne by mne vice zajimaly názory těch manzelu či bezdětných vubec, proč děti nemají. Takto je diskuze velmi nespravedliva.

Prasynovec, prvnak, chodí do školy zatím velmi rád. Na otazku, co by se chtěl naučit, vyslovil přání, aby nevybuchla zeměkoule a abychom dlouho žili. K

tomu potřebuje dobré učitele.

Před lety jsem na jednom soukromém gymnáziu měla maturanta z Vietnamu.Dodnes mne dojima jeho maturitní písemka z češtiny, kterou věnoval své rodině, ucte předkum a kultuře. I když práce nebyla jazykové bezchybný, dostal výbornou.

Krásný dům, zajímala by mne jména i dalších členů tvurciho seskupení.

Řekla bych, že je to k zamyšlení i pro praktické lékaře či širší rodinu.

Neformalni pečující jsou ve spatne situaci. Jsou v etickem dilematu.

"Mělo by se, mohlo by se" jsou symptomy lenosti, odkládáni nalehavych věci či problému.Obdivuhodni jsou lide činu.