Já jsem se o mámu starala 10 let hned po odchodu do důchodu. Napřed chodila o berlích, poslední 4 roky už nechodila. Měly jsme režim - ranní hygiena, převlíknout, přesun do křesla. Pak si listovala různými časopisy, koukala na telku nebo jsme jen tak plkaly. Jednou za měsíc mě na tři dny vystřídal jeden nebo druhý bratr (sestra odmítla) a já jela vyřídit co bylo potřeba do 300 km vzdáleného domova. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jestli mě máma měla ráda nebo někoho víc. prostě jsem byla nejstarší a zodpovídala za své mladší sourozence. Umřela mi doma a už to bylo pro ni vysvobození (93). A jsem ráda, že jsem využila možnost podívat se na ni v rakvi. Byla tak krásná a věřím, že jak umřela ve spánku, odešla v pohodě. Na mém zdraví nevím jestli se to podepsalo, ale občas, i přes všechny nepříjemnosti spojené s péčí o nemohoucí mámu, je mi smutno, že už není.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
V Praze chybí to, co funguje v jiných městech. Jakmile jeden člověk zmáčkne tlačítko STOP, ozve se "Zastavíme". A ostatní se už nemusí namáhat. Třeba Zlįn, kde to funguje i ve vlacích Otrokovice-Vizovice
1 odpověď