Tento úsměvný verdikt má nejspíš vzbudit u občanů dojem, že za chyby se platí a stát jde v tomto ohledu zářným příkladem. Nenechte se zmást, milí daňoví poplatníci, to je pouze papírové přehazování virtuální částky z jedné státní škatulky do druhé, aniž by se to jakkoliv někoho, či něčeho dotklo. Nepochybujte o tom, že při první příležitosti získá úřad tuto "pokutu" zpět a pokud možno v několikanásobku. Dokud nebude ze selhání aparátu vyvozována osobní zodpovědnost, přímo úměrná výši funkce a platu úředníka, budou podobná rozhodnutí pouze dalším lejstrem do archivu a vše pojede dál, bez jakékoliv změny. Za chyby se totiž skutečně platí jen v těch "nižžích patrech" naší společnosti...

Napsat dostatečně vypovídající slovní hodnocení žáka je mimořádně těžká disciplína, kterou, obávám se, určitě nevládne nějaká velká skupina učitelů a učitelek prvních a druhých tříd, spíš bych řekl, že budou v menšině. Tedy pokud to nemá sklouznout do nějaké šablony a má to být skutečně indivudálně šité "na míru". Známka pro prvňáčka, doplněná o stručnou informaci pro rodiče, je optimální řešení, protože tomu hodnocení porozumí všichni, než jen nějaký odstavec textu... Mnohdy s tím porozuměním budou mít problém i rodiče, ostatně celé se to točí kolem rodičů, kteří posílají ráno do školy supermana a odpoledne se jim vrací troska, což je jasná vina školy, učitelů a jejich hodnocení. To kvůli rodičům se toto zavádí, nikoliv kvůli dětem, jestli někdo vytváří zbytečný a neúměrný tlak na prvňáka, pak je to ze 100% rodina, která má prostě nerealistická očekávání a nedokáže svoje zklamání potlačit a vzít věci tak, jak jsou. Já jsem určitě neměl notýsek plný hvězdiček, spíš převládali čuníci, kvůli mému "čmaropisu", ale doma z toho nikdo problém neměl a tudíž ani já. Vše začíná a končí v rodině, nikoliv ve škole.

UFF, tak ještě že tam je na konci ta kouzelná věta - „To když děláme kraviny nebo se mlátíme...“, jinak by měl jeden pocit, že je to snad nějaký "umělý" kluk... 🙂. Vincku, jseš BOREC, bráška také a rodiče jakbysmet !!! V dnešní nesnášenlivé a egoismem nasáklé době takové milé pohlazení po duši.

Nějaké osobní zkušenosti s touto problematikou mám a nemyslím si, že by se jednalo o nějaký plošný problém v DD. Většina jich k tomu přistupuje s větší, či menší mírou volnosti, hodně přitom záleží na zkušenostech vychovatelů. Ty děti tam to nemají vůbec jednoduché, ovšem s nimi to není o nic jednodušší, pár jsem jich poznal hodně zblízka. Přílišná přísnost a omezení většinou nic dobrého nepřinesou, velká benevolence a volnost ovšem také ne a nějak to vybalancovat je často těžká disciplína i v domácím prostředí s vlastními dětmi, s těmi v ústavní výchově je to pak mimořádně složité. Věřím, že dokáží ve zmíněném DD najít nějakou optimální variantu, která bude více vstřícná k potřebám dětí a zároveň nenaruší vnitřní chod a hlavně řád, bez kterého to tam prostě nejde zvládnout.

Takové zprávy asi nikdo nechce číst, člověk si pak se svými běžnými starostmi připadá skoro až hloupě a nepatřičně. Tohle jsou ty opravdové starosti, se kterými se nikdo nechce potkat. Kdybych tak mohl, kromě peněz, poslat rodičům toho klučiny i trochu naděje a optimismu, aby se jim vrátila radost ze života.

Tak za sebe mohu říct, že jsem podobný vývoj předpovídal již před mnoha lety, nejedná se totiž o žádnou novinku. Stav zjm. v těch menších klubech je dlouhodobě tristní a stále se zhoršuje, ubývají lidé, schopní a ochotní to dělat zdarma a ve svém volném čase, tím pak logicky ubývá i dětí. Ty totiž v těchto úrovních chodí hlavně "za trenérem", který je musí nadchnout, bavit a něco naučit. Již před řadou let jsem velmi kritizoval např. projekt "létající trenéři", který měl za účel náborovou kampaň na fotbal na vsi, přijel, uspořádal pro děti pouť a zase zmizel. Nadšené děti přišly v pondělí na hřiště a tam nikdo... Takhle podpora mládežnického sportování opravdu vypadat nemůže!!!

Kouzelné místo, které stojí za návštěvu. Absolvovali jsme letos v létě několikadenní pobyt a na závěr nás mrzelo, že jsme si nedali více času. Nevím, proč se trmácet někam hodiny autem, nebo čekat, kolik (zase!) bude mít zpoždění náš let, když máme tady u nás tolik krásných a snadno dosažitelných míst.

Mám rád texty tohoto autora, jsou mi sympatické tématy, která i já chápu jako společensky důležitá, a také formou, která je dobře čitelná a srozumitelná. Z uvedeného textu, na téma mechanismu pro stanovování platů vybraných oborů státní správy, bych si asi vybral tuto větu v samotném závěru:

"Jedním ze základních principů je, že lidé mají být oceňováni individuálně podle toho, co reálně udělají."

To je nezpochybnitelná pravda a zároveň největší bolest tzv. "tarifů", tedy tabulkově stanovených platů a to na základě několika kriterií, z nichž ovšem ani jedním bohužel není skutečný pracovní výkon zaměstnance v hodnoceném období. To je zastoupeno občas nějakou odměnou, z pohledu celé mzdy v zanedbatelné výši. Tímto přetrvávajícím mzdovým dinosaurem trpí jistě více oborů, asi nejmarkantnější je to ale ve školství, kde takový mladý, právě vystudovaný, učitel, znalý moderních způsobů výuky, jazykově a digitálně gramotný a schopný vést výuku v intencích požadavků 21. století, plný pracovního elánu a ochotný nehledět na hodiny - bere z celého sboru ten nejnižší plat. Podle tabulek je prostě elév, který nic neumí a má se od starších učit (čemu?), snažit se, pokud možno nic neměnit, nic nechtít a počkat si na lepší plat 15 let. Tolik říká tabulka. Otázka zní - opravdu si někdo myslí, že se mu za těchto podmínek bude chtít??? A poznámky o tom, že má přece práci jen na dopoledne neobstojí, to může říct jenom ten, kdo to učitelské povolání nikdy nezkusil dělat...

Asi také hodně záleží na osobních zkušenostech rodičů s vlastním přechodem do školy, já jsem nastoupil do první třídy a bylo mi 6 let a 43 dní, problém jsem neměl nikdy s ničím a nikým. Stejně tak naše děti, když přišel "jejich" čas tak prostě šly, o ničem jiném jsme vůbec neuvažovali. Když tedy pominu všechny v textu uváděné důvody, na kterých určitě něco je, připustím možnost (velmi nepravděpodobnou), že se podaří stávající systém nějak legislativně rozbít a snížit skokově procento odkladů, pak se musím logicky ptát, kam se všechny ty děti ve školách vejdou? Není žádoucí mít ve třídě více jak 24 prvnáčků a na vytvoření další třídy nemají školy ani prostory, ani učitele. Je tam stejný efekt, jako když se zkrátí základní škola na 8 let a vytvoří se obrovský přetlak na střední. Tenhle aspekt v těch úvahách poněkud postrádám, možná si aktéři myslí, že není důležitý. Tak já tvrdím, že je a velmi. Nelze se do toho vrhnout a nemít to připraveno do všech důsledků.

Já tedy nevím, školy nemám, ale pokud stačí moje matematické schopnosti, tak jestliže má vyučovací hodina 45 minut, nedokáži do toho nějak nacpat oblékání a odchod třídy, vlastní výuku (ve městě, v přírodě), příchod a svlékání, přestávku, přesun třídy po budovách a přípravu na další hodinu. V informatice to pak vypadá ještě lépe, počítačovky, jak já je znám, jsou místnosti nacpané technikou ode zdi ke zdi (přibyli nám žáci, vzpomínáte?), kde není, bez zvláštního povolení, přípustné ani dát nohy křížem. Tedy sport jsem aktvině dělal dlouho a ještě mnohem déle pak trénoval, ale nenapadá mě mnoho realizovatelných cviků - snad koulení očima? To právě dělám já...🙂.

Já se bohužel řadím mezi pamětníky a s většinou těch věcí mohu souhlasit, i když třeba osobnosti tělocvikáře mám v paměti poněkud jinak, než je uváděno. Byli to povětšinou pohodáři, žijící tak nějak "mimo" celý ten ideově svázaný školský systém. My jsme je měli rádi. Ta disciplína a kázeň tam ale určitě byla, což byla ovšem známka celého socialistického školství (a to prvorepublikové na tom nebylo jinak). Nevnímám to jako něco špatného, dnes je situace na školách zcela opačná a dodal bych - neneštěstí. Zajděte se někdy, máte-li čas, podívat k nějaké blízké škole, jak taková hodina TV vypadá v podání dnešní mládeže, která má k dispozici stadiony, haly, nářadí a náčiní všeho druhu, ale zájem cvičit nemá a ani nemusí, rodiče je omlouvají a škola je na to krátká. Dělat dnes učitele tělocviku je velmi nevděčná úloha.

Jenže ono to není zdaleka jen o povodních a o uplynulých dvou týdnech, pouze to vždy o trochu víc vybublá na povrch, když nějaká taková kalamita zvedne národ ze židlí. Již dlouho ve mě klíčí podezření, že internet ztrácí svoje původní kouzlo a to opojení ze záplavy informací a zábavy všeho druhu, které jsme všichni pociťovali v jeho počátcích, je čím dál víc přehlušováno lidskou zlobou, hloupostí a nesnášenlivostí. Myslím, že pomalu spějeme do stádia, kdy se bude přístup na internet vydávat asi jako zbrojní průkaz, tedy na doporučení lékaře a pouze na omezenou dobu, aby se zvčas zachytilo, když uživatel nebezpečně zblbne... Nesmysl, utopie? Uvidíme, ale moc jiných možností nevidím. Přeji nám všem pokud možno klidné dny.

„Děti se potřebují naučit seberegulovat. To, že je někdo reguluje zvenčí, je fajn, ale není to cílem."

Jistě, proti tomu se nedá namítat vůbec nic. Pokud ovšem v naší společnosti, rodičovskou katagorii nevyjímaje, panuje stav, kdy kouká do mobilu úplně každý a všude, kdy musí spolucestující často poslouchat hlasité půlhodinové hovory ostatních třeba při cestě vlakem, nebo autobusem, kdy z celé rodiny na obědě v restauraci nečučí trvale do telefonu jenom jejich pes a lidem stále běžně zvoní telefon i při představení v divadle - těžko můžeme s něčím takovým, jako je seberegulace, počítat u naší mládeže, notabene té školní. A to ještě nemluvím o tom, jak to v řadě rodin vypadá u nich doma, za zavřenými dveřmi... Příklady odjakživa táhnou, že ?!?!

Tady proti sobě stojí, a nejspíš budou stát, dva naprosto odlišné názory, které přímo odráží osobní zkušenosti s užíváním mobilu ve škole - bavme se tedy o 2. stupni ZŠ (menší, nebo naopak naopak větší děti to prostě mají jinak). Ten, kdo s nimi ve škole každodenně není (viz např. autorka článku), tedy s žáky 6. - 9. ročníku a jejich mobily, může mít (snad i oprávněně) pocit, že se těmito zákazy a restrikcemi škola snaží vymanit ze zodpovědnosti za zneužívání technologií, místo aby si ohlídala nepřizpůsobivé žáky, trestá plošně všechny a jde s pověstným kanónem na vrabce... Škola je má přece naučit technologie využívat, pracovat s nimi a ne jim je brát. Jako rodič bych s tím mohl souhlasit, jako člověk z IT branže bych měl tuto myšlenku podpořit. Jako učitel říkám, že není v silách školy zamezit nepřizpůsobivým jedincům zneužívání technologií, a není to o vůli, prostě to technicky není možné. Výsledkem je bující kyberšikana a to nejen dětí vůči spolužákům, ale také vůči učitelům. Neexistuje žádný účinný způsob, jak zajistit že se navzájem nefotí, nenatáčí, nesdílíl, nezesměšňují atd. O sofistikovaném podvádění v hodinách snad ani nemusím mluvit. Takže za mě určitě NE. A všem, kteří toto opatření na školách rozporují, mohu doporučit jediné - nechte se ve školství zaměstnat. Pak pochopíte.

V tom článku sice dominuje pohled rodiče začínajícího školáčka, nicméně jsou tam i úvahy ryze objektivní a vycházející z reality regionálního školství. Totiž, že nelze efektivně učit cizí jazyk s celotřídní skupinou a je nutno třídu dělit, s čímž bezprostředně souvisí problém nejen s nedostatkem učeben, ale také s nedostatkem kvalifikovaných jazykářů, no a celé to uzavírá aktuální rozpočtový plán MŠMT, který jde zcela opačným směrem, dělení hodin si nepřeje a to ani ve vyšších ročnících. Když to shrnu - ten nejnovější nápad pana ministra působí dojmem, že tam spolu na ministerstvu vůbec nemluví, anebo se navzájem neposlouchají.

Tady se stále hledá jakási cesta, která nejen že je nesmyslně nákladná a pro společnost zatěžující, ale především je v 99,9% nefunkční. A také je nutno brát velmi vážně tu nenápadnou poznámku o tom, že statistiky jsou vlastně schopny zachytit pouze diagnostikované případy tzv. "poruchy chování", protože v reálu je mnohonásobně více problémových dětí bez odborné diagnózy. Ty nemají nárok na nějakou podporu, nebo snad úlevy a každý dnešní kantor se s nimi musí popasovat sám, jak umí. Pokud umí... Problémy s nezvladatelnými dětmi (slovo spratek je dnes na indexu), které nemají z domova vůbec žádné mantinely, se projevují čím dál více již na 1. stupni, od šestého ročníku nahoru je to doslova "boj", udržet v 30ti hlavé třídě alespoň trochu pracovní klima a dosáhnout nějakého posunu je mimořádně náročné na psychiku učitele, kterého bohužel na takové pracovní podmínky ped. studium nijak nepřipravuje. A ani nemůže, protože učitelé na VŠ sami žádnou praxi s regionálním školstvím nemají, pominu-li jejich vlastní studium na ZŠ, dávno již zapomenuté.

Vraťme učitelskému povolání ztracenou společenskou prestiž a přestaňme na něm neustále jen hledat nějaké mouchy (to je mířeno na Vás, milí dnešní rodičové školáků), nastavme důstojný a akceptovatelný způsob odměňování, který bude motivovat zjm. mladé a perspektivní lidi, aby si zvolili učitelské povolání (to je na Vás vážení legislativci na MŠMT, tabulky jsou zastaralé a demotivující) a dejme celému školství srozumitelné a realizovatelné parametry, důvěru a čas. Neustálé změny z roku na rok jsou cestou do pekel (to je na nás na všechny).

Já to chápu jako takové vážně míněné, a dost možná i poslední (!!!), varování před překotnou a mnohdy nedomyšlenou dogitalizací úplně všeho. Pohybuji se v IT branži již 42 let a moje počáteční nadšení postupně přešlo v pochybnosti a teď už ve skutečné obavy. V sázce je příliš mnoho a stále není konec.

Kdosi moudrý a předvídavý již před dávnou dobou řekl, že počítač je geniální zařízení, s jehož pomocí lze snadno vyřešit všechny problémy, které by bez něj nikdy nenastaly...

Je hezké, že leží naší vládě na srdci blaho občanů až do takové míry, že nekompromisně, a snad i jednomyslně, zarazila další finanční nároky nestřídmého (zjednodušeně řečeno) ERU a ušetří nám všem až desítky korun ročně (!!!). Budiž to precedentem, až zase přijde někdo další a bude po nás chtít ročně připlatit DESÍTKY TISÍC... 🙂.

Za mě zajímavé téma, už proto, že se, celkem srozumitelným jazykem, snaží otevřít diskusi na ožehavé téma dneška č. 1, které bezesporu je nejen na "našem domácím stole", ale na všech pomyslných "stolech" po celém světě. Snad s výjimkou republiky Burundi-Burundi, kde má právo hlasovací, rozhodovací i veta jen náčelník a ten odmítl dig. technologie jako celek, což se nám "civilizovaným" může možná zdát krátkozraké, zpátečnické a naivní, ovšem hlubší úhel pohledu může signalizovat, že on možná ví něco, co my nevíme... Ale zpět k tématu, kterým je vstup AI do justičního mlýnku. Ta úvaha mi přijde zajímavá, reálná a kromě toho i vtipná. V jedné mojí knize jsem totiž na téma AI (moje oblíbené) vyjádřil úvahu, že se, v nepříliš vzdálené budoucnosti, AI již natolik zdokonalí, že dokáže lidi nahradit prakticky na všech rozhodovacíh pozicích a nenápadně převezme vládu nad světem, aniž by si pyšné a do sebe zahleděné lidstvo vůbec všimlo. Ale, jak to tak bývá, nic není dokonalé a tak se stane, že se AI, kromě všech potřebných znalostí a dovedností, od lidí naučí i těm nepřiliš lichotivým, jako třeba vytěžit ze všeho něco také pro sebe, je-li k tomu příležitost. A tak se stane, že si jedna AI druhé AI celkem bez skrupulí jednoduše řekne o úplatek. Takže pokud zní otázka, zda nás může jednou AI opravdu plnohodnotně nahradit - moje odpověď je zřejmá...🙂.

Kdykoliv v dějinách se stalo, že začali lidé zapomínat na svou historii, na útrapy a příkoří, a propadli představě, že už mají před sebou jen samou zářnou budoucnost, kterou jim nikdo a nic nemůže vzít, stalo se právě to...🙁. Tohle smutné výročí je šance, jak si připomenout, že se občané téhle krásné země neměli vždy tak dobře a spokojeně, jako nyní, a že byly doby, kdy museli o své místo k žití tvrdě bojovat a také umírat, mnohdy v celých rodinách. Možná by bylo dobré se na chvilku v tom našem letu zastavit a zamyslet, co je pro život vlastně důležité. Strašák války už zase obchází Evropou a je na nás, jestli dostane příležitost opět jí celou zničit. Anebo jsme se všichni již dostatečně poučili a budeme si náš život bránit? Já jsem se narodil 15. let po té poslední, a ze všech nejstrašnější, válce, která kdy Evropou prošla. Byl bych moc rád, kdyby to tak zůstalo.