Kdysi dávno, bude to za několik měsíců již 18 let, jsme při těžké autonehodě málem ztratili staršího syna. Jel tehdy sám a spěchal, byl večer, špatná viditelnost, společně s mladickou nezkušeností, vykonala své dílo a nám zůstala v hlavě ta bezesná noc poté - bude žít, nebude žít. Nevím, jaký anděl tehdy při něm stál a dopřál nám se z toho strašlivého snu probudit. Nikdy za to nebudeme dost vděční, dostali jsme dar, který mnoha jiným rodičům není dopřán, znovu přivítat na světě svoje dítě. Snad si tolik štěstí ani nezasloužíme, ale o tom my nerozhodli. Neumím odpovědět na otázku, proč někdo ano a někdo ne, stejně tak neumím vyjádřit slovy co cítím na duši, když čtu slova téhle matky, které vzali všechno, pro co žila. Tak bych, alespoň takhle na dálku, moc rád poslal všem těm těžce zasaženým rodinám trochu naděje, když přitom vím, že vlastně už žádná není. Víc nezmohu a je mi to opravdu líto.

Dovolil bych si ocitovat výrok paní zmocněnkyně:

"Nepřináší vůbec žádné odpovědi na otázku, co bude s dětmi, které se ve druhém kole zápisů nedostanou do škol."

Myslím, že by paní zmocněnkyni prospěla návštěva nějaké takové základní školy, která se pokouší integrovat ukrajinské žáky a marně hledá odpověď na zcela jinou otázku: Co máme dělat s dětmi uprchlíků, které nemají nejmenší zájem se integrovat do českého školství, školu, kam byly přijaté, navštěvují když se jim zrovna zachce, v hodinách jsou absolutně pasivní, nemají zájem vůbec o nic a o nikoho, celé dopoledne prosedí s pohledem z okna, příp. do mobilu, pak zajdou na (dotovaný) oběd a objeví se zase třeba za týden, či za dva, nebo dokonce za měsíc? Tyto děti zbytečně zabírají místo českým dětem a nikdo na světě s nimi nic nesvede, náš školský zákon na něco takového vůbec nepomyslel.

Odpoví jim někdo?

Nelze paušalizovat, nešlo to tehdy a nejde to ani nyní. Jistě byla v dobách socialismu skupina penzistů, kteří měli skutečně hluboko do kapsy, ale většinově to myslím nebylo. Tedy, měřeno dnešním metrem, nouze tady samozřejmě byla o všechno, ale to platilo pro všechny občany, v podstatě nebylo za peníze moc co koupit, nedalo se ani cestovat, a tak ten propad příjmů nebyl většinou tak propastně znatelný. Největší rozdíl je v nákladech na bydlení, nájmy u OPBH byly nízké a hlavně neměnné - kdo se dostal k pěknému bytu (třeba po babičce), mohl v něm zůstat, jak dlouho chtěl. To se zcela zásadně zlomilo až s příchodem tržního hospodářství a rozpuštěním bytového fondu do soukromého vlastnictví. Naši přátelé (roč. 1940) bydleli téměř 40 let v obrovském bytě na Vinohradech (120 m), důchody standard a pohoda. Jakmile to změnilo majitele byli okamžitě pryč... A dnes se dělí senioři pouze na dvě skupiny - jedna bydlí ve vlastním a problém nemá ani s jedním důchodem, druhá bydlí v nájemním a problém má i se dvěma důchody. Vrátit socialismus by chtěl jen někdo se ztrátou paměti, ale rozpuštění bytového fondu, bez jakékoliv státní koncepce jak dál, byla asi největší pohroma 90. let. To se tady ale děly i jiné věci, o některých se nesmí mluvit ještě ani dnes...

Tak já nevím, jak takový počin vyhodnotit, je to krok správným směrem, nebo spíš naopak? Možná je to jen můj subjektivní pocit, vycházející z naší rodinné konstelace, kde se to "hemží" seniory ve věkové kategorii 80+, ale čím více sleduji ten současný trend - převádět veškeré důležité procesy našeho života do světa dig. technologií - tím větší mám obavy, co to téhle seniorské skupině přinese dobrého. Myslím, že nic, že se s nimi v těchto projektech už vůbec nepočítá a vše se cílí na věkovou kategorii do 40 let, která je s technologiemi srostlá. Nedovedu si představit třeba naší babičku, jak stojí na křižovatce někde uprostřed FN Motol, odvážně rozjede apku na svém smartfonu, lokalizuje svojí polohu a pak se vydá podle navigace vstříc svému lékaři. Myslím, že už jí nikdo nikdy neuvidí...

Tohle kouzlení s matematickým pojmem "průměr" je všeobecně zavádějící a mělo by se úředně zakázat. Neexistuje žádný průměrný důchodce, lékař, řidič autobusu ani učitel. Pokud je třeba dát veřejnosti informaci, měla by být sdělná a odpovídající realitě - nástupní plat učitele je na hony vzdálen uváděným průměrům, což zjistí každý absolvent hned při nástupu, když dostane do ruky platový výměr. Vzhledem k tomu, že se jedná o vzdělance, který umí počítat, vyhodnotí to zpravidla tak, že poděkuje a odejde jinam, kde se ta částka bude alespoň blížit. Třeba do Kauflandu...

Musím přiznat, že opravdu hodně dlouho, a dost možná ještě nikdy, jsem nečetl tak dobrý a smysluplný článek. Veliké poděkování autorovi, myslím, že hodně učitelů, zjm. v regionálním školství, mu rádo dá za pravdu. Rád bych řekl, že i rodičů, ale tam si bohužel vůbec nejsem jistý, že to přijmou jako konstruktivní kritiku od někoho, kdo ví o čem mluví, resp. píše. Já se ochotně podepisuji pod každou větu, moje kompetence jsou dobře vychované (troufám si tvrdit) vlastní dospělé děti, 10 let v roli učitele na ZŠ a k tomu 45 let volnočasové práce s dětmi. Jestli mají na MŠMT někoho určeného, kdo sleduje internetové diskuse a hledá podněty z praxe (a já dofám, že mají), pak snad tento článek nepřehlédne a pošle to dál, třeba až úplně nejvýš. Moc by to naší společnosti prospělo a nejen ve školách...

Tu dobu jsem zažil, moje dětství spadá do 60. - 70. let, a s většinou těch úvah mohu souhlasit, byť se to člověku poslouchá poněkud s nevolí (jakby ne, když vám někdo "kazí" hezké vzpomínky). Žil jsem na periferii Prahy, dnes by se řeklo ve vyloučené lokalitě, kde nic nebylo, autobus tam zajížděl jen několikrát denně a vozil lidi do města (tedy k tramvaji), zato se tam každoročně ve stejnou dobu objevilo několik cikánských vozů, které parkovaly přímo na náměstí a rozhodně se nedá říct, že by s nimi bylo nějaké idylické soužití... Mám v paměti, že jsme se báli chodit sami po ulici a všichni raději vyklízeli pole. Jediná zábava byl balón, jehož vlastnictví byla jakási známka luxusu a kdo ho přinesl, mohl na hřišti poroučet 🙂. Měl jsem jedny kalhoty do školy a tepláky na doma, místo šortek trenýrky těsně pod zadek, zimní bundu, palčáky, kulicha a na zimu nenáviděné punčocháče. Poškodit, nebo snad dokonce ztratit, cokoliv z uvedeného automaticky znamenalo vystavit se rodičovské pádné ruce, třímající řemen, či něco podobně účinného. Jinak jsme, kromě fůry volného času, neměli pro zábavu téměř nic, ti bohatší alespoň nějaké starší kolo. Jestli to bylo šťastné dětství nevím, jiné k mání nebylo, měli jsme ho všichni stejné - uniformita byla asi nejhlavnějším znakem té doby (hlavně nevyčnívat z davu). Myslím, že volný čas, jen tak pro sebe, je přesně to, co dnešním dětem nejvíc chybí, neustále jim ho někdo organizuje, takže ani nemají možnost vymyslet si svou vlastní zábavu, když navíc doma nehrozí ani ten řemen...🙂.

Tento úsměvný verdikt má nejspíš vzbudit u občanů dojem, že za chyby se platí a stát jde v tomto ohledu zářným příkladem. Nenechte se zmást, milí daňoví poplatníci, to je pouze papírové přehazování virtuální částky z jedné státní škatulky do druhé, aniž by se to jakkoliv někoho, či něčeho dotklo. Nepochybujte o tom, že při první příležitosti získá úřad tuto "pokutu" zpět a pokud možno v několikanásobku. Dokud nebude ze selhání aparátu vyvozována osobní zodpovědnost, přímo úměrná výši funkce a platu úředníka, budou podobná rozhodnutí pouze dalším lejstrem do archivu a vše pojede dál, bez jakékoliv změny. Za chyby se totiž skutečně platí jen v těch "nižžích patrech" naší společnosti...

Napsat dostatečně vypovídající slovní hodnocení žáka je mimořádně těžká disciplína, kterou, obávám se, určitě nevládne nějaká velká skupina učitelů a učitelek prvních a druhých tříd, spíš bych řekl, že budou v menšině. Tedy pokud to nemá sklouznout do nějaké šablony a má to být skutečně indivudálně šité "na míru". Známka pro prvňáčka, doplněná o stručnou informaci pro rodiče, je optimální řešení, protože tomu hodnocení porozumí všichni, než jen nějaký odstavec textu... Mnohdy s tím porozuměním budou mít problém i rodiče, ostatně celé se to točí kolem rodičů, kteří posílají ráno do školy supermana a odpoledne se jim vrací troska, což je jasná vina školy, učitelů a jejich hodnocení. To kvůli rodičům se toto zavádí, nikoliv kvůli dětem, jestli někdo vytváří zbytečný a neúměrný tlak na prvňáka, pak je to ze 100% rodina, která má prostě nerealistická očekávání a nedokáže svoje zklamání potlačit a vzít věci tak, jak jsou. Já jsem určitě neměl notýsek plný hvězdiček, spíš převládali čuníci, kvůli mému "čmaropisu", ale doma z toho nikdo problém neměl a tudíž ani já. Vše začíná a končí v rodině, nikoliv ve škole.

UFF, tak ještě že tam je na konci ta kouzelná věta - „To když děláme kraviny nebo se mlátíme...“, jinak by měl jeden pocit, že je to snad nějaký "umělý" kluk... 🙂. Vincku, jseš BOREC, bráška také a rodiče jakbysmet !!! V dnešní nesnášenlivé a egoismem nasáklé době takové milé pohlazení po duši.

Nějaké osobní zkušenosti s touto problematikou mám a nemyslím si, že by se jednalo o nějaký plošný problém v DD. Většina jich k tomu přistupuje s větší, či menší mírou volnosti, hodně přitom záleží na zkušenostech vychovatelů. Ty děti tam to nemají vůbec jednoduché, ovšem s nimi to není o nic jednodušší, pár jsem jich poznal hodně zblízka. Přílišná přísnost a omezení většinou nic dobrého nepřinesou, velká benevolence a volnost ovšem také ne a nějak to vybalancovat je často těžká disciplína i v domácím prostředí s vlastními dětmi, s těmi v ústavní výchově je to pak mimořádně složité. Věřím, že dokáží ve zmíněném DD najít nějakou optimální variantu, která bude více vstřícná k potřebám dětí a zároveň nenaruší vnitřní chod a hlavně řád, bez kterého to tam prostě nejde zvládnout.

Takové zprávy asi nikdo nechce číst, člověk si pak se svými běžnými starostmi připadá skoro až hloupě a nepatřičně. Tohle jsou ty opravdové starosti, se kterými se nikdo nechce potkat. Kdybych tak mohl, kromě peněz, poslat rodičům toho klučiny i trochu naděje a optimismu, aby se jim vrátila radost ze života.

Tak za sebe mohu říct, že jsem podobný vývoj předpovídal již před mnoha lety, nejedná se totiž o žádnou novinku. Stav zjm. v těch menších klubech je dlouhodobě tristní a stále se zhoršuje, ubývají lidé, schopní a ochotní to dělat zdarma a ve svém volném čase, tím pak logicky ubývá i dětí. Ty totiž v těchto úrovních chodí hlavně "za trenérem", který je musí nadchnout, bavit a něco naučit. Již před řadou let jsem velmi kritizoval např. projekt "létající trenéři", který měl za účel náborovou kampaň na fotbal na vsi, přijel, uspořádal pro děti pouť a zase zmizel. Nadšené děti přišly v pondělí na hřiště a tam nikdo... Takhle podpora mládežnického sportování opravdu vypadat nemůže!!!

Kouzelné místo, které stojí za návštěvu. Absolvovali jsme letos v létě několikadenní pobyt a na závěr nás mrzelo, že jsme si nedali více času. Nevím, proč se trmácet někam hodiny autem, nebo čekat, kolik (zase!) bude mít zpoždění náš let, když máme tady u nás tolik krásných a snadno dosažitelných míst.

Mám rád texty tohoto autora, jsou mi sympatické tématy, která i já chápu jako společensky důležitá, a také formou, která je dobře čitelná a srozumitelná. Z uvedeného textu, na téma mechanismu pro stanovování platů vybraných oborů státní správy, bych si asi vybral tuto větu v samotném závěru:

"Jedním ze základních principů je, že lidé mají být oceňováni individuálně podle toho, co reálně udělají."

To je nezpochybnitelná pravda a zároveň největší bolest tzv. "tarifů", tedy tabulkově stanovených platů a to na základě několika kriterií, z nichž ovšem ani jedním bohužel není skutečný pracovní výkon zaměstnance v hodnoceném období. To je zastoupeno občas nějakou odměnou, z pohledu celé mzdy v zanedbatelné výši. Tímto přetrvávajícím mzdovým dinosaurem trpí jistě více oborů, asi nejmarkantnější je to ale ve školství, kde takový mladý, právě vystudovaný, učitel, znalý moderních způsobů výuky, jazykově a digitálně gramotný a schopný vést výuku v intencích požadavků 21. století, plný pracovního elánu a ochotný nehledět na hodiny - bere z celého sboru ten nejnižší plat. Podle tabulek je prostě elév, který nic neumí a má se od starších učit (čemu?), snažit se, pokud možno nic neměnit, nic nechtít a počkat si na lepší plat 15 let. Tolik říká tabulka. Otázka zní - opravdu si někdo myslí, že se mu za těchto podmínek bude chtít??? A poznámky o tom, že má přece práci jen na dopoledne neobstojí, to může říct jenom ten, kdo to učitelské povolání nikdy nezkusil dělat...

Asi také hodně záleží na osobních zkušenostech rodičů s vlastním přechodem do školy, já jsem nastoupil do první třídy a bylo mi 6 let a 43 dní, problém jsem neměl nikdy s ničím a nikým. Stejně tak naše děti, když přišel "jejich" čas tak prostě šly, o ničem jiném jsme vůbec neuvažovali. Když tedy pominu všechny v textu uváděné důvody, na kterých určitě něco je, připustím možnost (velmi nepravděpodobnou), že se podaří stávající systém nějak legislativně rozbít a snížit skokově procento odkladů, pak se musím logicky ptát, kam se všechny ty děti ve školách vejdou? Není žádoucí mít ve třídě více jak 24 prvnáčků a na vytvoření další třídy nemají školy ani prostory, ani učitele. Je tam stejný efekt, jako když se zkrátí základní škola na 8 let a vytvoří se obrovský přetlak na střední. Tenhle aspekt v těch úvahách poněkud postrádám, možná si aktéři myslí, že není důležitý. Tak já tvrdím, že je a velmi. Nelze se do toho vrhnout a nemít to připraveno do všech důsledků.

Já tedy nevím, školy nemám, ale pokud stačí moje matematické schopnosti, tak jestliže má vyučovací hodina 45 minut, nedokáži do toho nějak nacpat oblékání a odchod třídy, vlastní výuku (ve městě, v přírodě), příchod a svlékání, přestávku, přesun třídy po budovách a přípravu na další hodinu. V informatice to pak vypadá ještě lépe, počítačovky, jak já je znám, jsou místnosti nacpané technikou ode zdi ke zdi (přibyli nám žáci, vzpomínáte?), kde není, bez zvláštního povolení, přípustné ani dát nohy křížem. Tedy sport jsem aktvině dělal dlouho a ještě mnohem déle pak trénoval, ale nenapadá mě mnoho realizovatelných cviků - snad koulení očima? To právě dělám já...🙂.

Já se bohužel řadím mezi pamětníky a s většinou těch věcí mohu souhlasit, i když třeba osobnosti tělocvikáře mám v paměti poněkud jinak, než je uváděno. Byli to povětšinou pohodáři, žijící tak nějak "mimo" celý ten ideově svázaný školský systém. My jsme je měli rádi. Ta disciplína a kázeň tam ale určitě byla, což byla ovšem známka celého socialistického školství (a to prvorepublikové na tom nebylo jinak). Nevnímám to jako něco špatného, dnes je situace na školách zcela opačná a dodal bych - neneštěstí. Zajděte se někdy, máte-li čas, podívat k nějaké blízké škole, jak taková hodina TV vypadá v podání dnešní mládeže, která má k dispozici stadiony, haly, nářadí a náčiní všeho druhu, ale zájem cvičit nemá a ani nemusí, rodiče je omlouvají a škola je na to krátká. Dělat dnes učitele tělocviku je velmi nevděčná úloha.

Jenže ono to není zdaleka jen o povodních a o uplynulých dvou týdnech, pouze to vždy o trochu víc vybublá na povrch, když nějaká taková kalamita zvedne národ ze židlí. Již dlouho ve mě klíčí podezření, že internet ztrácí svoje původní kouzlo a to opojení ze záplavy informací a zábavy všeho druhu, které jsme všichni pociťovali v jeho počátcích, je čím dál víc přehlušováno lidskou zlobou, hloupostí a nesnášenlivostí. Myslím, že pomalu spějeme do stádia, kdy se bude přístup na internet vydávat asi jako zbrojní průkaz, tedy na doporučení lékaře a pouze na omezenou dobu, aby se zvčas zachytilo, když uživatel nebezpečně zblbne... Nesmysl, utopie? Uvidíme, ale moc jiných možností nevidím. Přeji nám všem pokud možno klidné dny.

„Děti se potřebují naučit seberegulovat. To, že je někdo reguluje zvenčí, je fajn, ale není to cílem."

Jistě, proti tomu se nedá namítat vůbec nic. Pokud ovšem v naší společnosti, rodičovskou katagorii nevyjímaje, panuje stav, kdy kouká do mobilu úplně každý a všude, kdy musí spolucestující často poslouchat hlasité půlhodinové hovory ostatních třeba při cestě vlakem, nebo autobusem, kdy z celé rodiny na obědě v restauraci nečučí trvale do telefonu jenom jejich pes a lidem stále běžně zvoní telefon i při představení v divadle - těžko můžeme s něčím takovým, jako je seberegulace, počítat u naší mládeže, notabene té školní. A to ještě nemluvím o tom, jak to v řadě rodin vypadá u nich doma, za zavřenými dveřmi... Příklady odjakživa táhnou, že ?!?!