U nás to také organizačně je výhradně na mě, ale zase pomáhá s tím, co je po fyzické stránce. Jenže jaksi musí, já po úrazu krční páteře nejsem fyzicky schopná ani vyluxovat. A taky mi vše poctivě hlásí, když ví že on někam bude muset a podobně. Na zdi máme kalendář, kam se všechno píše. A hlavně mě podporuje a váží si toho, že všechno zařizuji, s tím, že on na tohle prostě nemá hlavu. Vyrobí a udělá cokoliv, ale nenaplánuje to. Já si zase vážím toho, jak dokáže všechno spravit. Funguje to dobře. Prostě vzájemný respekt a vyvažujeme se.
Ale třeba u kamarádky je to děs.
Ona dvanáctky v práci, kde dělá vedoucí směny a je na nohou.
On na homeoffice. Ne že by neměl práci náročnou, ale pořád má mnohem víc organizačních možností a mentální zátěž v práci mají oba.
Ona plánuje jídlo a většinou jim vaří nejen všechny dny kdy není v práci, ale k tomu aspoň na první den ze dvou až tří dnů dvanáctek - na zbytek mu zařídí suroviny a naplánuje co má uvařit on. Ona řeší co dochází, co koupit. Když zrovna není v práci, on není schopen dojít ani pro rohlíky. Narozeniny, kroužky, lékaři, vše v její režii i když se snažila o to, aby taky něco hlídal. Se školou komunikuje výhradně ona, protože když jemu řekla, ať tam teda zavolá, tak na to prostě zapomněl a neudělal to. To samé, že má objednat dceru tam nebo onam (mají dítě se vzácným onemocněním) a jeho reakce je, že tam má zavolat ona.
Pánové, schválně. Kdy jste naposled hlídali a zařizovali dárky k narozeninám pro ostatní členy rodiny? Nebo řešili preventivní prohlídky dětí? Jsou chlapi, co se snaží, ale většina se vůbec neobtěžuje.
"Snaží", to je takové krásné slovo.
Když jsem byl kvůli COVIDu na HO a manželka na mateřské, pravděpodobně jsem vyměnil víc plenek, než ona. Na procházky jsem chodil, vařil jsem, uklízel, pral, nádobí myl, odpadky třídil a vynášel, s dítětem si hrál. A do toho jsem samozřejmě pracoval na plný úvazek. Když si žena stěžovala na můj plat, vzal jsem si k tomu vedlejšák, také z domova. Prohlídky u doktora jsem také vyřizoval já, manželka je cizinka a nedomluvila by se.
Když mi jednou řekla, že je krásné, že se snažím, ale jestli bych toho nechtěl doma dělat víc, začal jsem pomýšlet na rozvod. Nakonec na něj
po devíti letech manželství (šťastné byly možná tak první čtyři roky) opravdu došlo.
Nemohu mluvit za všechny, ale za sebe musím říci, že je zhola nemožné toho "dělat dost". I proto si případné další sňatky hodně rozmyslím.
Zajděte někdy do Klementina, a půjčte si tam staré noviny. Třeba Národní listy nebo Národní politiku z třicátých let, potom třeba Svobodné slovo nebo Rudé právo z padesátých let, a pak něco z let devadesátých, a pak to srovnejte s aktuálními novinami. Zatímco deníky ze třicátých let se těm z devadesátých a ze současnosti podobají opravdu hodně a obsahují v podstatě jen špatné zprávy, podle periodik z padesátých let se očividně špatné věci najednou dít přestaly. Dočtete se jen o projevech soudruhů, trhání pětiletek a sociálních jistotách. Pohodovou atmosféru kazí jen odhalení "keťasů" (tj. překupníků jídla, považte!), udání sousedů (podepsaná!) ohledně zabijaček pořádaných načerno - a, aby se neřeklo, tak pár zpráviček ze světa na předposlední půlstránce novin, obvykle s nějakou vtipnou karikaturou západního politika. To bylo také jediné místo, kde šly v tehdejších novinách najít skutečné zprávy. Věřím, že to vaši otázku zodpovídá.
Čistě pro ilustraci; brány svatyně (které jsou obrovské, mají na výšku snad deset metrů) jsou obehnány hliníkovými zábranami, na nichž je v několika jazycích včetně angličtiny napsáno, že se jedná o kulturní památku a vysvětleno, jak moc je její poškozování zakázáno. Navíc je všude spousta kamer a doslova za rohem od svatyně je policejní stanice. Jde o největší svatyni v Japonsku, která má pro místní asi stejný význam jako chrám sv. Víta pro Čechy. Když tam dorazíte v létě, uvidíte, že tam je co čtvrt hodiny nějaká svatba (v Japonsku se svatby konají ve svatyních). Jinými slovy, je to nepochopitelný a neomluvitelný čin, za který turistovi navíc nejspíš hrozí jen plácnutí přes ruku v podobě pokuty. Tipnul bych si, že mu napaří tak tisíc dolarů a bude vysmátý. I když těch pár nocí v japonské vazbě si asi pamatovat bude, tipnul bych si, že ho šoupnou do nechvalně proslulé věznice Ayase...
Tak zrovna na kartičkách se toho člověk moc nenaučí, a to třeba ani na Magic: the Gathering, který je ještě o něco náročnější než Pokémoni. V zásadě vám stačí tak padesát slovíček, která navíc nejsou moc použitelná v každodenní komunikaci (kdy jste naposledy někomu řekli, že jeho slabinou jsou vodní Pokémoni?), a jste v pohodě. Ale jestli probíhá v angličtině celá konverzace, tak by to snad trochu efekt mít mohlo.
Myslím, že je jen dobře, že všichni nejsme stejní, a stejně glajchšaltovaní. Je dobře, že nám přijdou vtipné různé věci, a je to v pořádku - řekl bych, že si každý najde něco. Nikdy by mě nenapadlo označit sebe sama za "vyšší vývojový stupeň" a na lidi, kterým příde zábavné něco jiného než mě, pohlížet s despektem, že se holt ještě nedobrali tak daleko, jako já.
Nechápu, jak může ještě dneska někdo naslouchat Honzákovi a nazývat ho renomovaným. Odborné vzdělání zkamenělého pravěku v duchu socialistického materialismu. A vůbec celé odvětví psychiatrie se svým pokrouceným pohledem na člověka popírající jej jako duševě-duchovní bytost.
A čo si pod takýmto pojmom "duševně-duchovní bytost" predstavujetě, Kefalín?
Co tato squadra familia způsobila za hrůzy a v klidu a pohodě si dovegetovali na tomto světě. Měli štěstí, že k nim na ostrovy tehdy nedopádloval bolševik, to by ochutnali jinou kávu a Japan by dnes mělo kimovský střih.
No... Rus tam jednou doplout zkusil. V roce 1905, a ztratili přitom jak tichomořskou, tak evropskou flotilu, obě v podstatě během několika dní.
Vím, že princezna je titul, který zůstává po celý život. Jen v našich končinách si princezny vybavujeme v pohádkovém kontextu jako mladé a pěkné "holky".
Je na čase jít s dobou a natočit štědrovečerní pohádku o stoleté princezně 😉
On to totiž není úplně správný překlad. "Prince" a "princess" se dá překládat i jako "kníže" a "kněžna". U nás je to tak nějak zažité, že princové a princezny měli kromě toho hlavního titulu i spoustu ostatních, a v českých zemích je ten kníže tak nějak nejvýše. Dává to i smysl, když se podíváte třeba na tituly následníků trůnu (viz Prince of Wales); de facto se stává knížetem velšským.
Když je vám to odporné tak to přestaňte číst. Chyby udělá každý, hlavně ve jménech, ale nemění to nic na obsahu článku. Navíc jde o blog a na ten se nevztahují novinářská kritéria. Článek se naopak líbil vnukovi Zdenka Štěpánka Eriku Taberymu šéfredaktorovi Respektu a to je pro mě tak milionkrát důležitější než váš názor.
Sebereflexe nula...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
"Švédská" "rodina" najímala "skandinávské" "mladíky". Tak, teď to je blíže realitě.