Nedávno se někde někdo navážel do bezdomovců vs ostatních lidí, tak jsem mu tam dala takový malý soukromý rozbor:
Bezdomovci jsou v zásadě dvou druhů.
Ti první jsou lidé ve vážných potížích, často zdravotních, kteří neměli nikoho, kdo by se postaral. Nic nezavinili a potřebují pomoc, někdy ji ale neumí přijmout, často kvůli třeba neléčené duševní nemoci.
Těchto je většina.
Ti druzí si to vybrali jako životní styl. Ti se dále dělí na dvě skupiny. Lidé, co jim to prostě vyhovuje, zoufalci, trosky, zlodějíčci. Je jich méně, než byste si mysleli a ano, ti za mnoho nestojí, co už. Nejsou příliš nebezpeční. A druhá skupina je ti, co prostě jen chtějí žít jinak. Ti obvykle chodí do práce, byť třeba brigádně a střídají to, jen prostě žijí venku, svobodně. Měla jsem tu čest jich pár poznat. Jsou to úžasní lidé, jen trochu jiní. Rozhodně ne špatní. A byli to právě oni, kteří mi pomohli, když jsem se vinou vážných zdravotních problémů a velmi nedostatečného systému státu dostala do potíží a i jako pracující člověk neměla někdy ani na jídlo. Jen za to, že jsem se k nim v práci chovala slušně a profesionálně - tedy jen dělala svou práci jak se má, mě přijali, pak jsme si párkrát popovídali někde venku. A když jsem přiznala, jak na tom jsem, tak jdu jednou z práce a tam stojí jeden z nich. Dal mi do ruky tašku, nic neřekl a odešel. Byla plná jídla.
Tak takhle to je. Skutečně nebezpeční lidé, tyrani, psychopati a nejtěžší zločinci opravdu nejsou bezdomovci na ulici.
U nás to také organizačně je výhradně na mě, ale zase pomáhá s tím, co je po fyzické stránce. Jenže jaksi musí, já po úrazu krční páteře nejsem fyzicky schopná ani vyluxovat. A taky mi vše poctivě hlásí, když ví že on někam bude muset a podobně. Na zdi máme kalendář, kam se všechno píše. A hlavně mě podporuje a váží si toho, že všechno zařizuji, s tím, že on na tohle prostě nemá hlavu. Vyrobí a udělá cokoliv, ale nenaplánuje to. Já si zase vážím toho, jak dokáže všechno spravit. Funguje to dobře. Prostě vzájemný respekt a vyvažujeme se.
Ale třeba u kamarádky je to děs.
Ona dvanáctky v práci, kde dělá vedoucí směny a je na nohou.
On na homeoffice. Ne že by neměl práci náročnou, ale pořád má mnohem víc organizačních možností a mentální zátěž v práci mají oba.
Ona plánuje jídlo a většinou jim vaří nejen všechny dny kdy není v práci, ale k tomu aspoň na první den ze dvou až tří dnů dvanáctek - na zbytek mu zařídí suroviny a naplánuje co má uvařit on. Ona řeší co dochází, co koupit. Když zrovna není v práci, on není schopen dojít ani pro rohlíky. Narozeniny, kroužky, lékaři, vše v její režii i když se snažila o to, aby taky něco hlídal. Se školou komunikuje výhradně ona, protože když jemu řekla, ať tam teda zavolá, tak na to prostě zapomněl a neudělal to. To samé, že má objednat dceru tam nebo onam (mají dítě se vzácným onemocněním) a jeho reakce je, že tam má zavolat ona.
Pánové, schválně. Kdy jste naposled hlídali a zařizovali dárky k narozeninám pro ostatní členy rodiny? Nebo řešili preventivní prohlídky dětí? Jsou chlapi, co se snaží, ale většina se vůbec neobtěžuje.
To máte celkem moderní variantu.
Staré, původní pracny jsou z hrubé mouky a musíte je dělat minimálně měsíc předem. V suchém panelákovém bytu raději dva.
Potřebují čas a ideálně skladovat v mírně vyšší vlhkosti vzduchu v papírové krabici. Až se opravdu rozleží, jsou božské. Ale jak nejsou vhodně skladované a nedostanou čas, je to hnus.
Ono by to jako sabotáž moc účinné nebylo. Naštěstí.
Ale teda, autor článku by si zasloužil zpátky do páté třídy základní školy, neb už tam bych za to, co v článku vyplodil dostala od učitele sekec:
V noci na pondělí pak vypověděl službu kabel (C-Lion1) spojující Helsinky s německým přístavem Rostock dlouhým asi 1200 km
(Fakt dlouhý přístav Rostock, 1200km. 😄 )
Taky už jsem se s tím setkala a trochu mě to zarazilo.
ale jinak mi to v zásadě nevadí, jen by mělo jít nastavit i to procento.
Dýška dávám asi lehce vyšší než je v ČR zvykem, jenže taky jsem v restauraci jednou za tak čtyři roky, takže to s tím počítám.
Jednou jsem byla ale v situaci, že jsem si nechala vrátit do posledního halíře (to ještě existovaly fyzicky). Obsluha byla strašná. Pomalá, neschopná, zapomněla nám vůbec dát příbory a museli jsme je urgovat. Na jídlo jsme čekali tři hodiny i když ostatní stoly byly obsluhované normálně a svižně.
Bohužel, i takoví se najdou. Je to nemoc jako každá jiná. A bohužel často s těmito lidmi není k hnutí, bývají velmi paranoidní.
Zažila jsem to zblízka a není to legrace.
Buď rodinu natolik neposlouchá, že prostě jde sám, nebo nikoho nemá blízko a nikdo to neřeší, každopádně to stojí za houby.
Takový člověk je pro okolí pohromou a sám přitom trpí taky.
36
Sledujících
0
Sleduje
36
Sledujících
0
Sleduje
Čiperná paní. 😄