• Mluvíte o empatii. Tu si zaslouží ne jen děti, i rodiče. Když někoho chvilku pozorujete a hned veřejně kritizujete, empatická nejste.

    Když někoho pozorujete déle, většinou si můžete všimnout, že mamka, která má úzkost ohledně pohybu dítěte, je v právu. Existují děti, které neodhadnou své pohybové schopnosti a šílené pády, z kterých se nepoučí, se dějí každou chvíli. A předcházet těm situacím je povinností rodiče. To se pak mudruje nám rodičům, které sebevražedné děti nemáme. Nebo si můžeme všimnout, že mamka je výrazně úzkostná a své jednání má v moci ovlivnit jen částečně. Má zas jiné kvality. Které třeba nám chybí.

    Znám jeden takový pár rodič - dítě. Mamka osobnostně výrazně úzkostná, stažená, "slušná". Její dítě je odvážné, akčné, veselé, splachovací, dominantní, schopné, nedbalé sociálního okolí a pravidel. Celý táta. Tam ze strany mámy jede "ne" a děs v očích furt. Když je pozoruji, vidím, že dítě je v pořádku a přiznám se, že lituji spíš matku. Musí být náročné, když se Vám narodí ve všech směrech tak odlišné dítě od vás. V tomto případě přivelké sousto na osobnostní růst. O tom, že bych dítěti alespoň na chvíli přála stejnou mámu, jako je ono, není pochyb. Ale zkritizovat celé já té mámy? Úzkostnost je její osobnostní rys. A i s tím může být úžasná máma.

    A co se týče tátu, který zkritizoval kluka za zip.... Všimla jste si pár minut jejich interakce. Moc málo jste věděla o tom, jak vypadal jejich a jeho den. Navíc někde jde nepromyšlená kritika a otevřenost, autentičnost,.laskavost, bezprostřednost ruku v ruce. Třeba jak u Vás?

  • Nepřijde mi v pořádku psát o tom, jak jsem dokonalá matka a jak jsou jiní rodiče kolem mně neschopní. Jaký je účel, kromě toho, pochlubit se, jak jsem dokonalá?

    Pokud chci poukazovat na chyby ve výchově, nikdy ne tak, jak popíšu, jak já to dokonale dělám. Ale s velkým citem pro to, proč lidé chybují. Pak se i kritika přijímá lépe.

    Neznám Vámi popisovanou ZOO. My jsme vkuse v Královedvorské. Mají tam hodně prvků jasně, i méně jasně určených na to, aby i děti mohli řádit. Na každém kroku něco. Je to takové velké, úžasné hřiště, o kterém jsem přesvědčená, že tak bylo myšleno a moc se jim povedlo.

    Vy jste matka, která je dokonale informovaná o tom, který prvek je na okrasu, a který je na "řádění"? Nebo u kamenů, které jsou určené dětem, to chybně určíte jako okrasu a ještě pomluvíte všechny rodiče kolem, kteří to svým dětem dovolí?

    Myslím, že většina ZOO už dnes ví, že děti se musí zabavit i pohybem, koukání na zvířata je neuspokojí. Potřebují u toho vydat spoustu enerie. A mají své prostředí uzpůsobené tak, aby děti mohli řádit.

    Pokud někde v jiné ZOO mají kameny na okrasu a zapomněli udělat prvky vhodné na řádění dětí, a já jako rodič to neodhadnu, nepovažuji to za své selhání. A ne, mé děti taky nemohou dělat co chtějí a chci, aby byli ohleduplní ke všem kolem. Rozhodně se nemůžu pochlubit, že jsem ve své snaze úspěšná, někdy jsem dost neschopný rodič.

    Úcta k druhým, ohleduplnost, empatie se naštěstí učí i nápodobou. Nevím, jestli se těmto kvalitám dá naučit děti tím, že běžně pomlouvám - kritizuji jiné lidi kolem.

  • Pro čtrnáctiletou holku musí být nepředstavitelně těžké mlčet o nevěře matky. Hlavně, když je to bolestivé téma, které ji nejspíš rozbilo iluze o rodině i světě dospělých celkově. Nejspíš se hodně trápí, potřebovala by o tom hodně mluvit. A místo toho se po ní chce, aby mlčela a tvářila se normálně. Umím si představit, že na mámu musí mít obrovský vztek. A žádat po ní výkupné je způsob, jak jí to dát sežrat. Jak si vevnitř alespoň trochu od toho tlaku ulevit. Jednou jsme znala čerstvě dospělou holku, která s tímto tlakem (přišla na nevěru táty) žila několik let. Ani za několik let to nebylo zpracované téma, stále bolelo. Hodně bolelo. Zásadně se narušil jak její vztah k otci, tak k mámě. Na otce měla vztek, mámě se potřebovala vyhýbat, aby si nemusela dávat pozor, jak s ní jedná - aby máma na nic nepřišla.

    Přitom ve 14 letech člověk sice vypadá téměř jako dospělý, ale oba své rodiče sakra potřebuje.

  • Ta věta je hlavně neempatická. Já ji začala ve velkém poslouchat v prvním těhotenství. I když už mám za sebou tři těhotenství, špatně je snáším a ten, kdo takové věty říká, "počkej až", buď nezažil to samé, jeho zkušenost je jiná, nebo už zapomněl. K mému těhotenství, a k těhotenství dalších žen patří nespavost, obrovská únava a velké fyzické nepohodlí. Rozumím, že mé posluchačce se zas až chce brečet, protože její jeden a půl leté dítko pořád někam utíká, leze, má sebevražedné sklony a ona musí být v kuse ve střehu, dítěti za zadkem. Má to strašné. A to teď jako budeme soutěžit, kdo to má horší? Nemůžeme místo toho sdílet a podpořit se navzájem?

    První dítě se mi narodilo extrémně nespavé, po třech měsících jsem vážně měla pocit, že umřu. Trvalo to dalšího půl roku. To jsem se těch vět počkej až naposlouchala fakt hodně. A naopak, nezažila jsem jediný soucitný rozhovor. Pak už jsem o sobě nemluvila, nikdo, kdo nezažil tak obrovskou spánkovou deprivaci, nerozuměl, že procházím mučením.

    Teď mám tři malé energické děti. Nejstarší pět let, nejmladší deset měsíců. Teď naopak těch soucitných pohledů a slov dostávám hodně, i od cizích lidí na ulici. A ja popravdě odpovídám, že je to sice hektické, ale máme se docela dobře. A že mé mateřství je každým rokem nejstaršího snažší, nehledě na další narozené děti. Byl mimořádně náročné miminko, pak batole. Takže bylo horší mít jedno dítě, než teď tři. A pak už nemluvím a ráda si vyslechnu trápení druhých. Vždyť se přece navzájem nechceme poměřovat, chceme sdílet. Věta " počkej až" to ale neumožňuje.