Myslím, že kdyby byli k sobě lidi milejší, všem by se žilo líp 🙂 Já třeba tuhle nabídla v obchodě pomoc paní na elektrickém vozíčku, naskládala jsem z tašky, kterou měla pověšenou na vozíčku, zboží na pás a když jsem to po zaplacení dávala zpátky, tak paní mě velmi energicky dirigovala, jak to mám do tašky ukládat, aby se to nepomačkalo (přičemž mi i tykala 🙂). Já jsem se tomu pousmála, protože mi to přišlo svým způsobem i roztomilé a viděla jsem v ní kousek své babičky. Člověk si vždy může vybrat, jak danou situaci vnímá, tady paní Mamynka se na všechno dívá skrze svůj negativní pohled, není to škoda? 🙂

Celkově přístup zdravotníků někdy není moc empatický, myslím, že se tak chrání před vyhořením, já je docela chápu. Vícekrát jsem se setkala s velmi neempatickým přístupem zvlášť u záchranky a na pohotovosti. Máte pak sice zraněné city, ale žijete, jste zdraví, a to díky nim. Porod není nic pěkného, spousta utrpení, zoufalství, strachu...kdo by to vydržel tolikrát denně a ještě u toho byl milý?

Bože proč jsou vždycky lidi tak ublížení?! 😄 Tak paní vadilo, že některé děti vyrušovaly. A vám to může být u zadní části těla, protože vám přišlo, že se děti chovají přiměřeně věku. A tečka. Nikdy se všem nezavděčíte.

Mě dostane do úzkých, třeba když se mladej v 6 letech ptá na lom světla, nebo chce zkotrolovat okruh ve Voltíkovi, jestli se mu neudělá zkrat...fyzika nebyla nikdy mou silnou stránkou.😄 Mám z tého oblasti na Youtube docela ráda Martina Rotu a kanál Věděcké kladivo, umí podat informace zábavnou formou.

My taky s holkama začaly kouřit ve 14 letech. Když to mamka zjistila, utnula mi veškeré kapesné. Ale to už mi bylo 15, takže jsem mohla na brigádu. Máma se mi snažila brigády překazit, ale pak to vzdala, v té době mi na zdraví a upřímně řečeno ani na životě nezáleželo. Přestala jsem ve 22 a už se toho nedotkla🙂 Nikoho nevychováte, pokud sám nechce.

Co na to říct. Lidé bez domova prostě někde v Praze být musí, takže když se vyčistí jedno místo (třeba Národní třída, nebo částečně Hlavní nádraží), přesunou se lidi jinam. Řešení? Morké azyláky, které jsou značně diskutabilní, nebo povinný pobyt na detoxu/v protialkoholní léčebně, po kterém s pomocí lidé mohou vykročit do nového života. Jsou na to prostředky? Nejsou.

Kdo by se chtěl podívat na zdařilý model z úvodní fotky v životní velikosti, tak je k vidění v Národním muzeu v Praze v expozici Zázraky evoluce🙂

Dětem zničil život, zaslouží si doživotí!

Myslím, že záleží nejvíce na osobním nastavení umírajícího člověka. Já bohužel zažila buď sebevraždu, anebo když člověk třeba i přes pokročilý věk nebyl ani zdaleka smířený a připravený. To pak opravdu není nic pěkného a zůstane jen hořkost a lítost.

Je hodně hubená, ale pokud nemá anorexii nebo bulimii (což jsou psychické nemoci, které se musí léčit), tak OK, někdo je hubený od přírody a má i při takového postavě menstruaci, takže otěhotnět může. Nevím, proč lidi musí na základě vzhledu někoho urážet.

Vdovský důchod se pobírá pouze po dobu 1 roku od úmrtí manžela, takže to bude opravdu čerstvé, psychické potíže po úmrtí blízké osoby najíždí třeba až po půl roce a dále, jsou různé fáze. Chápu, že možná paní utíká do práce, ale děti prožívají strašné období a měla by jim věnovat maximum času, to je důležitější, než více peněz, zajištění jsou.

Takže bych si sehnala jednu klidovou práci, psychologa a věnovala se dětem, jak nejvíc to jde. A paní přeji hodně síly.

Ten AI chatbot je dobrý tip, jak se rozmluvit, protože bez toho to prostě nejde. Já si udržuju angličtinu díky Youtube, kde koukám prakticky jen na zahraniční obsah, nicméně moje znalost je čistě pasivní, rozumím mluvenému i psanému, ale jak mám něco žbleptnout, jsem v koncích...

Mám to i já i jeden můj syn😄 Občas je to trapas. Pokud se vidím s člověkem méně než 3x, a to i v případě, že vedle něj prosedím celý večer, tak ho potom nepoznám😄 Snažím se chytat berliček jako je oblečení, výška, styl chůze, účes. Zamlada jsem si několikrát takhle užila rande naslepo, které vlastně bylo naslepo jen pro mě. Se synem třeba máme fotku jeho třídy a říkáme si, kdo je kdo. Je zvláštní, že máme naopak velice dobrou paměť na čísla a já osobně mám i dobrou fotografickou paměť. Když se snažím vybavit z výpisků, které jsem viděla jednou, nějakou informaci, vidím před očima místo v textu, kde byla daná informace napsaná, jakým byla naspaná fontem a podobně. Abych si takhle byla schopná vybavit rysy něčí tváře musím člověka pravidelně vídat několik týdnů, spíše měsíců. Obličejová slepota také bývá často spojovaná s PAS.

On ten účes á la Justin Bieber v začátku kariéry taky dělá hodně😄 nicméně bohužel okolí přijímá kvůli stereotypům špatně i situaci, kdy je muž ( v tomto případě žena, která je ale oblečená jako ženich a zaměnitelná za muže) výrazně menší než žena. Kdyby byly obě oblečené jako nevěsty, nikdo nehne ani brvou. Já třeba viděla svatební fotky dvou leseb, jedna byla v bílých šatech a druhá v černých a vypadalo to fakt pěkně. :)

Sheldon Cooper a jeho dohoda spolubydlících a spoluchodících v reálném životě: ) (seriál Teorie velkého třesku)

Nevím, proč to téma každého tolik tankuje 😄 Já třeba děti na veřejnosti přestala kojit hned, jak mohly jíst příkrmy a uměly sedět, abych jim ten příkrm mohla nějak rozumně dát, takže nějak v 8 měsících věku. Od té doby jsem kojila jen doma v soukromí a stejně každého hrozně zajímalo, jestli pořád kojím, nebo ne.

Byli jsme asi tak před 8 lety na Velké Fatře a bylo tam nádherně, málo lidí oproti Tatrám a Slovenskému ráji, úžasná příroda. Je pravda, že nějaké pozůstatky přítomnosti medvědů tam byly, takže jsme neměli odvahu spát nadivoko jako v naší kotlině a radši se za cenu každodenní ztráty našlapaných výškových metrů vraceli spár do kempu. Malou Fatru bych velmi ráda navštívila taky, ale říjen je pozdě, já mám ráda teplo🙂

Bydlíme teď na statku, rodiče též na statku :)

Já jako dyspraktik s odporem ke kolektivním činnostem, co sáhl ve škole i k sebepoškozování ve snaze vyhnout se míčovým sportům v TV a následné ostudě z pokažení týmového výkonu, bych svoje dítě klidně z TV omluvila, kdyby chtělo. Samozřejmě za předpokladu, že by mimo školu bylo aktivní a dělalo svůj sport, co ho baví.

Nevím, jak v Anglii, ale tady systém s lidmi, kteří se nechtějí (kvůli podstatě své nemoci) léčit, pracovat neumí. Tady u paní by to bylo na hospitalizaci bez možnosti propuštění a paní by si nejspíš v léčebně pobyla delší dobu. Na schizofrenii by pak musela brát léky doživotně. My jsme třeba pro příbuzného udělali, co jsme mohli, ale z léčebny ho na reverz pustili, že údajně není nebezpečný ani sobě ani okolí, k tomu psychiatr dodal, ať s ním ale raději nezůstávám sama. Ambulantní léčba pak nestačila, takže to dopadlo s ním špatně.