Souhlasím, že dítěti je potřeba se hodně věnovat a může to být někdy dost vyčerpávající. Nicméně nevím, jak to že dnešní ženy ví naprosto přesně, že my jsme děti pravidelně odkládaly kamkoliv, jen abychom mohli být služky mužů nebo jsme si prostě dělaly bez stresu něco svého. To je úplná blbost. Většina lidí neměla po ruce běžně hlídací babičku nebo "tetu". Chtěli jsme, my - maminky i tatínci, aby děti byly spokojené, ale i šikovné. Od malá jsme jim zpívali, houpali jsme je do rytmu říkanek. Už s miminky jsme podle věku cvičili. Existovala řada knížek se spoustou fotografií, jak v konkrétním věku cvičit nebo zábavnou formou rozvíjet schopnosti potomka. A děti i my jsme se bavili. Pravidlem bylo v podstatě za každého počasí vyrazit alespoň na půl hodinky ven. Ven se myslelo do parku nebo do přírody, nikoliv za nákupy. S batolaty jsme pak spoustu času trávili já hřišti. Stejně jako dnes, jsme se navštěvovali se spřátelenými rodinami a podnikali jsme i společné výlety. Bytečky jsme měli obvykle v tom období malé, uklizeno bylo rychle. Navíc jsme měli docela šikovné pravidlo. Dělali jsme vše pro to, abychom spolu, jako rodina, měli co nejvíc společného volného času. Takže když matky třeba žehlily, tyčinkové zabavili a obstarali děti. Když otec třeba montoval novou poličku, bylo to na mamince. A pak jsme třeba podnikli něco zábavného společně. Jak se říká: Každý pátek nebyl svátek. Nicméně snažili jsme se, aby nám spolu bylo fajn, aby bylo pořád, na co se těšit.
Ano, bláboly.
Popravdě - viděli jsme mnohokrát turisty, kteří se z našeho pohledu chovali divně či dokonce nepřijatelně, a Češi to nebyli. Neříkám, že mezi námi nejsou sobci a nevychovanci, ale častěji mne udivují úplně jiné národy.
No a ruku na srdce, na dovolenou se lidé nemusí jezdit předvádět, že na to mají. Jsou to jejich peníze a je to jejich věc, jak je utratí. Někdo pečlivě počítá, protože má i doma napjatý rozpočet a na dovolenou šetřil velmi složitě. Není potřeba se mu posmívat, ale spíš mu tleskat, že se umí uskromnit, aby se mohl někam vypravit. Někdo počítá, protože má rád přehled a nechce být nepříjemně zaskočený, kolik ta dovolená nakonec stála. Ano, Chorvati to jistě řeší. Mají zájem na tom, aby peníze dovolenkářů zůstaly v Chorvatsku. Proč to ale řešíme my?!
No a ponožky? Možná to vypadá nelogicky a legračně. Ale jinak hlásáme, ať si každý nosí, co má rád. No a já se denně divím, třeba i cestou do práce, proč někdo má kalhoty tak nízko, že mu z nich leze pozadí, udivuje mne, proč žena plných tvarů ukazuje všem špeky na břiše ... Atd. atd. To není divné? Mně zas přijde divné, že vám nevadí, že prezentací tématu sandálů a paštik jste se zařadila do skupinky chytrolínů a snobů.
Článek mne rozesmál analytickým , rádoby rozumným rozborem tématu .
U nás se syn jmenuje po manželovi, protože je to z mého pohledu nejhezčí klučičí jméno. Manžela jsem musela trochu přemlouvat. Nechtěl, aby to vypadalo, že to vybral on jako poctu sobě, že se mu povedl kluk. 😂 Dcera nemá jméno po nikom z rodiny a lituje, že se nejmenuje jako já nebo alespoň jako moje babička. To jsou, dle jejího názoru, mnohem hezčí jména než to její. No a syn? Ten je spokojený. Má moc hezké klučičí jméno, které se k němu hodí.
Tady je zas někdo úžasně chytrý a o věci nic neví. Důležité jsou metody, jakými se ve škole pracuje a o těch se v článku nemluví. Děti jsou v tomto typu vzdělávání (mnohem více než v klasické škole) vedeny k aktivnímu přístupu k získávání znalostí a dovedností, k týmové práci, k respektování slabších stránek druhých. Rozhodně to není škola, kde by chytří zakrněli a méně zdatní jedinci si libovali, že nemusí nic dělat. Právě naopak. Jen je to všechno zajímavější formou, tak aby dostali všichni možnost se blýsknout tím, pro co mají vlohy a také aby bez stresu zvládli co nejlépe učivo, které jim jde hůře. Znám několik dětí, které do takové školy chodily, dnes mají vysokoškolský titul. Pak znám i ty, kteří nejsou zrovna studijními typy, ale vyrostli z nich jedinci, kteří umějí číst, psát, počítat, znají své slabiny a umějí s nimi pracovat a hlavně znají své plusy. V životě se neztratí. A co si přát víc, než aby si naše děti uměly vážit svých kladů a byly v životě šťastné a správně ukotvené?
Parkování kočárků na mrazu dřív bylo běžné i u nás. Jednak se s nimi do obchodu nesmělo (ale bála jsem se, že mi mimčo někdo ukradne). Pojízdné nákupní vozíky s možností upevnit vajíčko s kojencem, ani nic podobného neexistovalo (tedy neexistovala ani zařízení typu "vajíčka"). Hlavně se ale pobyt dobře zabaleného kojence na mrazu považoval za zdravý. Denně jsme s kočárkem kroužili po venku za každého počasí, celí blažení, že spí a nebrečí. Kde to prostor umožňoval, šoupli kočárek na zahradu, balkon. Opravdu tak děti lépe spaly a nijak to jejich zdraví neohrozilo. 🙂
Chápu, že pan Svoboda mladší nemusel mít rád otcovu mladou ženu. Lze jen spekulovat o důvodech. Nicméně i chápu, že si jeho otec mohl občas postesknout nad odlišnými představami o trávení času domácností či čímkoliv jiným. Mohl i mluvit i rozvodu, kdo ví. Ale kde bere tu jistotu k výkladu tak citlivých věcí?!
Jak autor sám přiznává, pracoval v té době jinde, jezdil po světě. Jak často se měl možnost vídat s otcem? Kde bere jistotu, že vzpomínky na rozhovory s ním dává do správných souvislostí?
Každopádně mi přijde velmi necitlivé k památce zesnulého i k jeho druhému synovi a samozřejmě i k paní Vendule, vytahovat vzpomínky a snažit se je interpretovat. Nikdo neví, co se stalo. Pan Svoboda dopis na rozloučenou nezanechal. A sám autor knihy, ačkoliv dělá, jako by byl na drátě u každého rozhovoru osudného dne (kdy K. Svoboda zemřel), přiznává, že s otcem naposled krátce mluvil po telefonu dva dny před tragickou událostí.
Věřím, že autorovi tatínek velmi chybí, to ho ale určitě neopravňuje dělat tak kruté závěry o něčem, za co nemůžete dát ruku do ohně. A to ani v případě, že právě on znal nejspíše znal pana Svobodu nejlépe.
Dobrý den, souhlasím, že problém není v tom, že neočkovaný člověk letěl na OH (ze zpráv lze navíc odvodit, že nebyl ve výpravě bez očkování sám). Problém je, že se asi většina lidí ve výpravě nechala ukolébat tím, že všichni zúčastnění prošli přes testy a bylo jim na obtíž mít během dlouhého letu zakryté dýchací cesty. Tohle už je každého osobní rozhodnutí. Nepopírám, že těžko můžete ostatní v letadle nutit, ať se chovají zodpovědně a používají respirátory. Nic vám však nebrání mít ten svůj, a tak výrazně snížit riziko nákazy. Myslím, že každý by měl být předně naštvaný sám na sebe, že neudělal vše, co tahle situace vyžaduje.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Připadá mi, že se dnes kdekdo pasuje na Vševěda a lepšího člověka. Já sama byla se dvěma dětmi doma 6 let v kuse a ráda. Ale rozhodně bych nehanila ty, kteří to měli z různých důvodů jinak.
Jednak v zahraničí opravdu není tak dlouhá mateřská běžná a rozhodně se nejedná o společnost, která díky tomu produkuje úzkostné, narušené jedince.
Moje děti jesle nezažily , ale já jsem jeslemi jako dítě prošla. Až na první nejistotu a pár slziček, že maminka už není v mém zorném poli, spíše samé bonusy. Takové krásné prolézačky v okolí našeho domu nebyly. A těch různých hraček! Pleny už jsem neměla, jak ostatní, nevím. Vychovatelky neměly povinnosti jako maminka, ale měly čas si pořád s námi hrát. Pravda, občas také zasahovaly, když se naše batolecí smečka začla škorpit. Většinou dokázaly naši pozornost převést jinam a konfliktu zabránit. Jediná potíž byla spaní. To mi nešlo. Nikdo se ale nezlobil. Dávali nás - nespavce - zvlášť. Chápu, že jsou děti, které mají k separační úzkosti blízko. Ty do jeslí určitě nedávat. Ale většině dětí taková zkušenost neublíží.
No a týrání, to je samozřejmě špatné. Ve většině jeslí je ale o děti postaráno více než dobře. Takže věnujte dětem intenzivně svou lásku a pozornost, užívejte si je. Kontrolujte lidi, kterým děti svěřujete. Netrapte se ale, když to z jakéhokoliv důvodu nemůže být 24 hodin denně.