Já to měla jednou. Jen s jedním "ale". Dnes je mi skoro 50, tenkrát jsem měla svaťák,pár dní do maturity. Všude po koberci rozházené papíry s otázkami a sešity. Spala jsem a vzbudil mě zvuk, jak někdo šlape v tom učení na koberci. Nelekla jsem se, bylo mi jasný,že to jsou naši a něco mi jdou říct. Chtěla jsem jen rozsvítit lampičku, ale ruka neposlechla. Tak jsem se snažila otočit hlavu. Nic. Ten někdo stál už vedle postele, chytala mě panika. Chtěla jsem řvát hrůzou. Místo křiku jsem jen chrčela a pořád rvala ruku k vypínači lampičky. Myslela jsem, že mi vyskočí srdce z těla, jak rychlý tep jsem měla. Toho někoho jsem už cítila těsně u hlavy. Pak se mi konečně povedlo to zlomit. Bleskově jsem se posadila a rozhlédla se, světlo z ulice pokoj dostatečně ozářilo. Pochopitelně tam nikdo nebyl. Mohla jsem se hýbat, i hlas se mi vratil. Seděla jsem ale zkoprnelá hrůzou a snažila se nedostat infarkt. Jenže....Skočila jsem po chvíli po tom vypínači a konečně rozsvítila lampicku. A v tu chvíli jsem viděla polštářek,který byl asi dva tri metry ode mě,jak z výšky cca 10 cm dopadl na koberec. Odnikud, prostě ze vzduchu. V tuto chvíli jsem se opět vyděsila k smrti. Opakuji, tělo fungovalo, seděla jsem nalepena na zdi a civela na polštářek. Dokonce jsem po něm začala házet věci jestli se ještě pohne. Je naprosto vyloučené,že by od okamžiku "polštářkového ducha" mohlo dojít k nějaké změně vědomí. Byla to už plná bdělost. Po chvíli jsem se odhodlala a polštářek oběhla nejdál co to šlo a letěla nahoru k našim.Těm jsem vše řekla a do rána už nespal nikdo. Tak co to bylo?