Byla úžasná. Moc jsme jí fandili.

Dále krytý dřevěný most v Černvíru přes Svratku z r. 1718, nyní již jen spojuje protilehlé břehy, nevede přes něj silnice.

Kamenný most v Litovli je z r. 1592, třetí nejstarší most v republice a nejstarší kamenný most na Moravě. Když jsem tam byla naposledy, tak stále ještě po něm mohla jezdit auta v jednom jízdním pruhu.

To víme všichni. Zároveň ale s jídlem roste chuť a to víme taky všichni.

Hodně se mi to líbí.

Falešné sebevědomí těchto lidí mě zaráží. To si myslí, že budou celý život zdraví, krásní a silní? Nebo tím dávají signál svým dětem a vnukům, že je v jejich stáří, až nebudou hezcí, mají odsunout někam, kde by je nikdo neviděl? Aby za nimi vnoučata nejezdila, protože na ně nebude hezký pohled? A že chtějí umírat nejraději sami? Nečekala jsem, že to v Lidči tak dopadne. Že vydají takový signál o našem "soucítícím" valašském lidu. Problémy zamést pod koberec. Když je nevidíme, nejsou. Taková nelidskost mě zklamala.

Nejlépe odsunout všechny a všechno, co neodpovídá tomu, že "jsme v pohodě". Staré, nemohoucí, umírající. Nejlépe někam na samotu jako za komunistů. Staří lidé a děti odjakživa patřili k sobě. Ostatně pokud jde o hospic, netýká se jen starých lidí. Hlavně aby lidé produktivního věku a děti neviděli, že nemoc a umírání může potkat každého. To jsou ti přirození a bohabojní Valaši.

Co je na tom zdravějšího? Ta majonéza nebo smetana? Přidané vajíčko dodá bílkoviny, pravda. Ale nechce se mi požívat vajíčko s rajčatovou šťávou.

Jsem rozčarovaná. Jestliže v prvním odstavci vysokoškolská učitelka řekne, že ODS deklarovala, že nechce ženu, a při přímém dotazu řekne, že jí "to tak vyplývá", znamená, že používá výrazy, kterým nerozumí. Deklarovat znamená vyhlásit nebo oznámit, objasnit. Teď jsem sice ten rozhovor vyslechla, ale nemám motivaci pátrat po dalších dohadech Danuše Nerudové, kdy a co myslí vážně. Mně je ve skutečnosti jedno, kolik bude kde žen. Zajímá mě seriozní politika pro blaho občanů. To může dělat muž i žena - pak je spíš otázka, kdo to dělat skutečně chce.

Myslím, že podobné případy jsou velkým mementem pro státní správu. Znám rodiny, které nikdy nebyly na dovolené, protože není nikdo, kdo by se o jejich těžce postižené dítě postaral. Ve většině měst nefunguje odlehčovací péče, nemůžete si od dítěte nad 18 let odejít (do 18 let je půl dne ve škole), jste s ním doma, nebo s ním jezdíte po venku, dítě milujete, ale ta celoživotní únava je hrozná. Žádný z těch rodičů (protože jde i o otce) si nepřeje smrt dítěte, tzv. euthanasii, ale aspoň trochu odpočinku. Dokonce v jedněch lázních si nějaké čúzy, které tam byly na rekondici, vymohly, aby postižené děti jezdily na oběd jindy, aby těm zdravým megerám nekazily chuť k jídlu.

Překvapuje mne, že autorka pokládá olivový olej za běžnou součást skromného jídelníčku na konci monarchie a začátku první republiky. V běžných rodinách se mastilo sádlem, někdy máslem, ale předpokládám, že o olivovém oleji ani neslyšeli (na toto jsem se babičky ani nezeptala, protože v době, kdy ještě žila, ani v té době se olivový olej nepoužíval, nejvýš jako součást lékárenských přípravků).

Pokud chci hledat nějaké poselství filmu, není to obhajoba lži. Obávám se, že to tam vidí spíš lidé, pro něž je svět černobílý, ať z té, či oné strany. Tady přece v konečném důsledku nejde o gulagy (ostatně Solženicyn by stačil). To by bylo takové krátkodeché uvažování. Otázka je: je lež "ve vyšším zájmu" správná? (Pomiňme baviče, kteří mnohdy o vlastních zážitcích nemluví, ale to není žádný vyšší zájem.) Je možné obhájit lhaní tím, že se to skutečně dělo? O pracovních táborech se přece dalo mluvit, aniž by člověk mluvil o osobní účasti, ale to by nebylo úderné a neneslo by to prospěch. Lhaní hlavní postavy z mého pohledu nejde obhájit. Ale dál: Je možné obhájit milosrdnou lež lékařů? Je možné obhájit "neříkání celé pravdy"? Je možné obhájit přikrášlení skutečnosti, které se mnozí dopouštíme? Čím je pro nás lež a čím je pro nás pravda? Nezačíná vztah k pravdě tím, že se všichni smiřujeme se lží (rohlík stojí 3,50, ale nikdo nám ten padesátník nevrátí). Prostě je to zvyk. Pro mne jediné poselství film je otázka: co je lež, co je pravda a kde mezi tím stojím já.

Film měl otevřený konec. Nešlo o adoraci podvodu; spíš o zamyšlení nad tím, zda nějaký účel opravňuje prostředky. Dcera může matce odpustit, ale má mlčet? Má tolerovat podvod?. Znovu: odpuštění neznamená, že vlastně o nic nešlo. Takže jde o to se ptát: je někdy, nějaká lež oprávněná? Myslím, že pokud jde o daný film, byla lež pochopitelná, ale ne omluvitelná. A co takzvaná milosrdná lež: je správná? (Vím, že o to ve filmu nešlo.) Čili pokud film vedl k přemýšlení o lži a pravdě, je to dobré.

Autorka není žádný odborník. Jedním dechem píše o ekonomice, o Justinu Biebrovi a o potratech. Prakticky všechny body, o nichž píše s absolutním přesvědčením, jsou diskutabilní. Např.: že nemůže potrat způsobit neplodnost? Může a nemusí. Že neexistuje postabortivní syndrom? Ale ano, existuje, není ale u všech. Že na potrat jdou ženy, kterým selhala antikoncepce? Ano, ale ne ve většině případů. A tak se dá brát bod po bodu. Prostě polopravdy.

V zásadě nic nového před sluncem. Už v roce 1974 se veřejně říkalo a učilo, že chodítka a hopsadla škodí. Přesto je lidé kupovali. Teď budou děti učit počítat, aby byly tzv. chytřejší než ty sousedovy. Děti se dřív dávaly na nočník, když uměly sedět, ne až ve čtyřech letech. V patriarchální společnosti muži chodili do práce, ženy se věnovaly dětem. To až v socialistické společnosti pracovali všichni a děti byly hlídány v jeslích. V současné době matky dávají děti do jeslí, pardon, do mateřských skupinek, aby si zvykly na ostatní děti, přestože dítě potřebuje společnost vrstevníků až od tří let. Do té doby si hraje vedle nich, ne s nimi. Článek, který jsme četli, je skutečná slátanina a obvyklé činnosti se pokládají za zcela mimořádné. Prostě objevení Ameriky.

Asi nejvíc mi vadí, když si autoři článků pletou 4. pád jednotného čísla mužského a středního rodu, například když se uniformně (a chybně) píše: vidím jej (např. město, vejce atd.) - u středního rodu se může psát pouze "je".

Nic proti kosmetice. Ale: v okurce mám nějakou účinnou látku rozptýlenou. Přiložím ji v tomto stavu na pleť a vstřebá se to. Výrobci kosmetiky ji zkoncentrují (pokud jsou si jisti, že zrovna tato látka je účinná). Pak ji rozmíchají - tedy rozptýlí - v krému, a tento krém si v jemné vrstvě natřu na pleť. Opravdu tam toho bude víc než v okurce? Dál: ocet v oplachu vlasů je cítit, ale jde o těkavou látku, tudíž zakrátko z vlasů vyvane. ... Ale to jsou jen poznámky z toho, co jsem stihla přečíst, chystám se to přečíst důkladně.

Předpokládám, že jste znalec výtvarného umění, ale překvapuje mne, že jste se v zahraničí nesetkala s dozorci. Vídám je v každé galerii, ale i mimo ně, např. v kostelích. Možná mám prostě jen štěstí, ale ani tady, ani v zahraničí nikdo z galerijní služby ke mně nepřišel, natož na blízkou vzdálenost. Víme o sobě, to je všechno. Já jsem návštěvník, oni v galerii pracují. No problem.

Žádný rodič není dokonalý. Každý rodič udělá něco špatně, třeba necitlivě, někdy nepochopí situaci. (Teď nemluvím o asociálním chování.) Taky se mění postupně názory na výchovu. V něčem se na nás negativně podepíšou rodiče, jindy škola, jindy kamarádi nebo šikana. Nemá ale smysl hledat pouze negativní věci, ale především věci pozitivní. To možná pomůže v tom, abychom se nezabývali jen vlastními problémy, ale uvědomili si, v čem zase my ubližujeme jiným. Jinak se ze života stane jen kruh obviňování. Paní autorce bych doporučovala občas psát z vlastní odborné zkušenosti, ne jen kompiláty cizích článků. Ještě stále jsou naivní lidé, kteří si neprohlížejí, kdo co píše.

Znovu: co řekl? Sdělení, že homosexuály nepřímo označil za "jakoby úchylné" - tak řekl to, nebo neřekl? Nebo je to interpretace autora článku?