Úpně jsem nepochopila uspořádání bytu po rekonstrukci. Podle mého nic moc.

Pana Farského mohu poslouchat denně. Ta měsíční stáž v Americe mu fakt pomohla a stává se z něj nejen skvělý politik, ale i věštec. Každý jeho projev mne rozveselí a dodá naději, že život je přeci jen krásný. Tedy krásný pro někoho. Kdo "zná mapu".

Ať se jí daří. Už je blondýna, má upravenou tvář, mediálně je prověřená, vstupu do světa šoubyznysu už nic nebání.

Předesílám, že mi je jedno za co se převléká pan Brzobohatý. Jen mám obavu, že jinak by se přistupovalo k tramvajákovi, který by si hrál na Tiffany, než jak se přistupuje k umělci, hudebníkovi a potomku umělecké rodiny. Když ho to těší, ať se klidně převléká třeba za Berušku.

Kluci chodili 3 km ze vsi na autobus do školy. Punčocháče nosili bez řečí, netušili, nebožátka, jak je režim týrá ošklivými "štramplemi". Byla to hrozná doba, kdy děti mohly samy do školy a maminka je nemusela vézt autem až ke vchodu. Kolik má autor za tutu esej, doufám, že to hodí asopň na dovču. Mimochodem, fotka s tříkolkou je cca 40 léta. Jsem ročník 55 a ani já už nenosila kamaše.

"Osm hodin denně u česaček a nocleh na palandách". A neskutečná sranda. Někdy ráda vzpomenu, kdo nezažil, nepochopí.

Plavky jak plenkové kalhotky, fakt šílím. Do kolen jít nemůžu, protože je neohnu. Až kluk trochu zaposiluje a získá sem tam nějaký sval, bude to lepší.

Držím mu palce a dík za to, co dělá. Ale, při vší úctě, není farmář, ale zahradník. Vím, je to módní takto označovat ty, co pracují s půdou a rostlinami, jak kdyby sedlák nebo zemědělec byla sprostá slova a ten "farmář" tomu dodá na světovosti. Ale ať už se považuje za farmáře,nebo ne, zahradník je skvělý.

Jaký život? Pro vodu ke studánce do lesa, s nočníkem ke stoce, prát v potoce na valše a šít si oblečení z pytlů od potravinové pomoci. A pak vyšlo slunce, zazvonila Plyšová revoluce a máme, co jsme chtěli.

Nepeče taky hostie? Že bych si nosila vlastní oplatky....

Přečetla jsem správně "krůtí slanina"? Nebesa! Musím si dát panáka.

Když může být paní Bursíková-Jacques obudsmankou, tak si pan Jurečka klidně může založit farmu s jednorožci. Všechno je opravdu možné. Ale ne že by to bylo dobře.

Přiznám se, že rozzuřeného důchodce, jak zlomyslně vykupuje veškeré zboží v akci, jsem nezažila. Zažila jsem paní, které "chyběla " desetikoruna k nákupu (dělá to často a je jí asi padesát), děti, které žebraly peníze, aby si mohly v automatu v Tescu koupit plšáka i pána, co celou dobu nákupu telefonoval nahlas a dosti lidovou mluvou. Ale ten důchodce, zahořklý svým neúspěšným životem a nedostatkem šancí, ten mi tam chybí. Většina starších lidí se snaží být velmi nenápadná, aby už svou pohou existencí nezavdávala příčinu k podobným článkům.

Miluju odborné rady pro ženy nad 50. Většinou je píší třicátníci, co porovnávají své babičky se svými matkami. Vždycky se moc pobavím. Bylo mi 70 a až na chátrající tělesnou schránku se cítím skvěle. Ano, pro revizora jsem neviditelná. Ale to mi vadí nejmíň. Ženy po padesátce mají před sebou ještě skoro 20 let pracovního procesu, tak ať kašlou na "stigmata". Kdo ví, který vořech to psal.

Chtěla bych umřít v nemocnici, protože si neumím představit, jaké to je " být obklopen rodinou". Ta představa mně děsí. V nemocnici je neutrální prostředí, nikdo se zbytečně neptá, nenatřepává polštář, nenutí čaj či pomeranč. Jasně, je jednodušší, aby se o nemocné starala rodina. Ale ne vždy může a ne vždy to nemocný chce.

V průzkumu chybí barva šedivá. Můj poznatek - má to na háku.

Neklaním se, ale přeju jim jen to dobré a spokojenost. Je jen a jen jejich věc, koho mají v posteli. Proč ty rádoby senzace kolem?

Článek ze života a super napsaný. Starší lidé mají kliku, že se nebojí. Zubatá za humny, mládí v paďouzích, zdraví na pendrek, co je může překvapit. Babičku chápu a znám padesát podobných, které by jednaly stejně. Pracovala jsem před lety v zemědělském podniku, kde se ověřovaly i účinky ekologických postřiků. Tehdy proti lezoucím škůdcům. Každé ráno chodil na procházku opravdu starý pán se starým jezevčíkem, šli pomalu a pozorovali naše snažení. "Tak co paní, furt lezou a žerou? " Spiklenecky ztišil hlas:"Kdybyste chtěla, mám doma v dílně pikslu DDT ještě od Američanů ze sedumačtyřicátého, to zabere nato tata!" Psal se rok 2004. Trochu jsem se zapotácela a s díky odmítla. Co víme, co mají lidi doma v dílnách, sklepích, komorách, šuplících a voštuchlích?

Krátce po svatbě jsem snubák odložila, prstýnky jsou histrické a zlatník mi můj prsten nechtěl zmenšit, že by jednak porušil vzor a že mi zesílí ruka. Napřed jsem jej nosila jen tzv "na lepší" - do divadla, na koncert a atak. Přiznám se, že už jsem ho asi 10 let neměla a ani neviděla. Někde je, jako dar pro budoucí archeology. Manželé jsme 48 let.

Přijala jsem svůj věk a taky to, že fyzicky to už není jak před 10 lety. Zatím to jde, máme zahrádku, psa, kocoura, musím denně vařit, abych nezblbla. Když za mnou jednou přišly dvě známé, abych s nimi šla do kostela, omluvila jsem se. Není to pro mně, nebyl mi dán dar víry. Když už nadpozemskost, je nejlepší Bradbury, nebo Asimov.