Každý jazyk obsahuje extrémy, každý jazykový trend je někdy nový a každý jazyk (snad vyjma naprosto zanedbatelného množství izolovaných domorodých jazyků) zahrnuje přejatá slova. Dokonce je pro jazyky zcela běžné a přirozené, že kolem 20–30 % jejich slovní zásoby tvoří přejatá slova. Stejně tak je přirozené, že si s nimi jazyky takto různě hrají.
Jsem v tomto ohledu hodně liberální, ale nevadí mi, pokud se mnou někdo nesouhlasí. Situaci vidím tak, že jazyk je – a měl by být – naším nástrojem. Ne nesmlouvavým dozorčím. Pokud se z nějakého důvodu jako komunita mluvčích většinově shodneme, že je výhodné a přijatelné říkat „atmoška“ místo „atmosféra“ (třeba i jen v určitých kontextech), tak technicky vzato nevidím důvod, proč by to tak být nemohlo. Žádný jazykový jev není nijak „nadřazený“ jinému. Není žádná vyšší moc, která by říkala, že „atmoška“ je nějak obecně horší nebo podřadnější než „atmosféra“. Nebo i teoreticky, že „štrůdl“ je nějak horší než „štrúdl“. (Mimochodem, „štrůdl“ už se dokonce zespisovnilo také, protože to prostě velká většina lidí už desítky let tak psala.) Obojí je prostě shluk hlásek/písmen a nic víc. Záleží jen a pouze na lidech, tedy na bytostech, které jazyk tvoří, co jim bude vyhovovat víc a kdy. Důležité je, jestli je to funkční a srozumitelné a jestli je v jazyce zachována rovnováha principu jazykové ekonomie a principu, který se naopak snaží vyhýbat přílišnému splývání hlásek i významů.
Mimochodem – není to tak dlouho, co se slova typu „pračka“ či „myčka“ považovala za neformální/nespisovná. Standardem bývalo něco jako „mycí zařízení“.
„Pravého Čecha“ poznám podle toho, jak hrubý a záštiplný je v diskuzích na fórech a sociálních sítích obecně. Jen asi v jednom komentáři z deseti tisíc (nepřeháním) se u jiných národů setkávám s přímou hrubostí, urážkami a sarkasmem. Pokud ano, jde obvykle spíš o náznaky, ale ostřejší výrazy vidím zřídka. A česká fóra? Snad v každém druhém příspěvku je fráze „melete h*vna“, „plácáte nesmysly“, blahosklonné sarkastické tykání, naprostá neúcta k někomu, kdo má jiný názor, otevřené urážky, útoky na něčí osobu a argumentační fauly. Tato diskuze je toho smutným příkladem. Hned v prvním komentáři vidím: „Další trapná novobolševická slepice, blbá jak putštok.“ S takovýmto přístupem se opravdu nikde jinde než u Čechů nesetkávám, a to projíždím nejrůznější zahraniční stránky i fóra každý den, křížem krážem, napříč různými národy. Dokonce i u Srbů vidím (v průměru) civilnější komentáře než na českých médiích. Je to neuvěřitelně smutné a vysloveně se kvůli tomu stydím, že náležím k takovému národu, který není schopný té úplně nejzákladnější úcty k druhému člověku.
Rozumím Vám. Kolem 20 let jsem se snažila zhubnout (paradoxně jsem také nebyla tlustá), ale neprostudovala jsem si zásady zdravého hubnutí dostatečně důkladně a nastavila jsem si tak příliš nízký a na živiny chudý příjem. Nebyl tak extrémní jako ten Váš, nevypěstovala jsem si přímo poruchu příjmu potravy, ale i přesto moje tělo začalo silně strádat a měla jsem za to, že jím tak akorát, abych hubla. Postupem času mě začal trápit opravdu krutý hlad, že jsem z něj až brečela, začaly mi nadměrně padat vlasy a bolely mě klouby, hlavně v kolenou, kvůli nedostatku vápníku a vitamínů. Ale pořád jsem si říkala, že hlad k hubnutí patří a že mám prostě asi jen slabší kondici, proto ty potíže. Jenže pak jsem taky ztratila menstruaci a kolena už mě začínala bolet tak moc, že jsem měla pocit, že se mi začínají rozpadat. A to už bylo jasné, že je něco hodně, hodně špatně.
Nakonec se to podařilo zachránit kombinací výživových poradců a lékařů, menstruaci jsem získala zpět, ale též se to neobešlo bez hormonální léčby. A asi vlivem toho dlouhodobého hladovění jsem si zhruba po roce vypěstovala skutečnou poruchu příjmu potravy, ne anorexii, ale záchvatovité přejídání. Dostat se z něj trvalo zhruba dva roky, jelikož se několikrát vrátilo (a to jsem ještě měla štěstí, není výjimkou, že s ním člověk bojuje třeba 10 let).
Jste moc statečná, můžete být na sebe hrdá a žádnými hloupými poznámkami už se rozhodit nenechejte, Vaše zdraví vám za to nestojí.
Nechci řešit, kdo jak odborníkům věří nebo nevěří, ale já jsem zrovna nedávno covid prodělala a momentálně ho má moje sestra, která má opravdu hodně nestandardní příznaky, které od těch mých byly úplně jiné a o kterých jsem v souvislosti s covidem ještě nikdy nikde nečetla. Sepíšu to sem, třeba to někomu pomůže se zamyslet, jestli se cítí nemocný, ale příznaky mu na typický covid nesedí:
Já: celkově hodně rychlé střídání příznaků. Začalo to jako únava, neschopnost se soustředit a hlavně stupňující se velmi nepříjemná bolest v krku, na což nezabíral Coldrex. Rýma, kašel, nevolnost ani horečka vůbec. Chvíli se to zastavilo v takové "pohřbenosti", pocit, že se nemůžu na nic soustředit, únava, roztěkanost, světloplachost, občas drobné bolesti v kloubech a k tomu ta bolest v krku. Ta se později začala vytrácet a hodně pozvolna se objevila mírně žlutá rýma a kašel (ten ale jen trochu). V rámci asi 10 dní příznaky vymizely, ale naopak se mi přidal suchý dráždivý kašel, který ne a ne odeznít, mám ho doteď a už je to od covidu skoro měsíc – beru na něj léky, cucám pastilky, ale nechce zmizet. Občas mám taky takové náhlé "návaly", kdy se rozkašlu až do té míry, že se mi zvedne žaludek a chce se mi zvracet.
Sestra: horečka, bolesti břicha, nechuť k jídlu, >>vyrážka<< skoro po celém těle (v tříslech až červená); momentálně už jídlo zvládá, ale vůbec nemůže sníst nic kyselého, to ji strašně dráždí v krku. Přímo bolest v krku ale vůbec neměla, stejně tak kašel ani rýmu.
Obě jsme měly covid potvrzený testem.
Tak si dejte pozor a ať na Vás nic neskočí. Je to prevít.
Já na robota pravidelně narážím při volání na zákaznický servis mojí banky. Je mi jasné, že se tady v diskuzi budou objevovat a očekávat převážně negativní zkušenosti nebo sarkasmus, ale já třeba nikdy neměla problém. Zrovna dneska jsem do banky volala kvůli nefunkční platbě debetní kartou na zahraničním e-shopu a robot pochopil na první dobrou, co mám za problém („Nejde mi zaplatit platební kartou.“) a jaký typ karty myslím („Kartu k účtu“). Po každé odpovědi se akorát asi na sekundu odmlčel a pak mě normálně přesměroval na člověka. Sice jednoduchá interakce, ale slyšela jsem o případech, kdy robot ani nebyl schopný klienta ověřit, nedokázal rozpoznávat čísla nebo nerozuměl „ano/ne“. Jsem ráda, že se mi to zatím nestalo.
Upřímně, čím urputněji i po takto podrobných vylíčeních někteří lidé stále volají po ještě přesnější a ještě úžeji vymezené definici „zírání“ nebo „úlisného pohledu“, tím více mi to vyznívá jako výmluva. Ne jako pokus o nějaký kompromis a správné nastavení, ale jako pokus osočit tu kampaň, že je vlastně nemožná a nesmyslná a že „dívání“ a „zírání“ vlastně rozlišit nejde. Protože, koneckonců, dotyčný si přece může dělat, co chce a jak chce, a nikdo nemá právo mu do toho jakkoliv mluvit (typický český přístup ke všemu).
Kdyby to opravdu rozlišit nešlo, tak to nejsou dvě různá slova.
Jenže i kdybyste takovému člověku dali absolutně anatomicko-fyzicko-matematicky přesnou definici „zírání“, nebude spokojený. Odbyde to slovy „No, ale kdo to jako bude kontrolovat nebo zpětně zjišťovat“ nebo tak něco.
Kdyby šlo třeba o znásilnění, budete taky pochybovačně rozebírat, jakým tónem, s jakou zvukovou frekvencí a s jakým tempem hlasu oběť řekla „ne“ (jestli to náhodou neznělo jakože dvojznačně)? Nebo pokud to neřekla a jen vrtěla hlavou nebo odstrkovala, tak s jakou mírou svalové motoriky to bylo a kolik sekund? Nebo hexa kód barvy jejího trička, úhel výstřihu atd.?
Jestli jsem pochopila, pointou kampaně není anatomicko-fyzicko-matematicky přesně vymezit zírání. Ani pro běžné lidi, ani pro soudce. Pointou kampaně je přimět lidi zamyslet se nad tím, že „zírat“ v definici selského rozumu (= dlouho a upřeně se na někoho dívat) může být ostatním nepříjemné a často, i když NE vždy, je to s chlípným záměrem. Ano, někomu pozornost dělá dobře, ale nemělo by se to brát jako obecné pravidlo.
Děkuji za přínosný článek, s užíváním ChatGPT už nějaké zkušenosti mám, jsem ale laik, takže mi tento formát článku sedl přesně tak akorát.
S ChatemGPT jsem hodně opatrná, co se týká jakéhokoli vyhledávání nebo ověřování informací, protože mi velmi často předkládá neexistující studie i jiné zdroje a celkově mi občas dává nesprávné informace; v tomto směru ho používám spíše pro rychlé přehledy něčeho, které si v případě potřeby ještě ověřím, ale u důležitých témat, která třeba potřebuji do práce, si jen na ChatGPT spoléhat netroufám.
(Je ale fakt, že používám neplacenou verzi a nezkoušela jsem zatím do promptu zapojit personu.)
Na generování a úpravu textu pro pracovní účely je ale perfektní. Zrovna nedávno mi pomáhal přeformátovat data v jedné rozsáhlé tabulce a ušetřil mi minimálně polovinu času, kterou bych tomu jinak musela věnovat.
Za mě rozhodně velmi cenný nástroj s obrovským potenciálem, který dokáže ušetřit spoustu práce, u které úspora času ničemu nevadí a naopak je výhodou. Je ale potřeba ho využívat s obezřetností a nezapomínat přitom na skutečný život. 🙂 Shrnula bych příslovím „Důvěřuj, ale prověřuj“.
To je naprosto odporné. Jsem strašně ráda za toho svědomitého pana řidiče, který nevědomky zabránil katastrofě. Kocourkovi přeju, ať brzy najde šťastný a láskyplný domov a uvěří, že ne všichni lidé jsou takové zrůdy jako ten, kdo ho dal do té krabice. Ohledně toho – karma mu to jednou vrátí, a to pěkně s úroky.
Já pořád nevím, proč je pro někoho tak strašný problém pojmenovávat lidi tak, jak se skutečně jmenují.
To, že to překáží gramatice, za mě není argument. V češtině je nesklonná celá řada slov, např. tiramisu, želé, finále, kiwi, whisky, ragú, šodó, klišé, penále, blond, nóbl, fér, fajn. Mimochodem i některé typy jmen a příjmení, například Dagmar, Ester, Jakubů nebo Martinů. Nebo i úplně základní, domácí slova jako „sto“, „čtvrt“, „jeho“ nebo „jejich“ . A v jazyce očividně dokáží fungovat bez problémů.
To, že se kvůli tomu nepozná, jestli jde o muže, nebo ženu, též není argument. V naprosté většině případů se kolem daného jména nachází dostatek slov vyskloňovaných nebo vyčasovaných takovým způsobem, že se pohlaví určí jednoznačně: „Biles se UMÍSTILA“, „JEJÍ vítězství“, „pořídili s NÍ rozhovor“ apod. A/nebo je jednoduše určí kontext – komentuje se zápas dvou sportovkyň a z vysílání je podle jejich vzhledu jasné, že jde o ženy, tudíž nepřechýlení k žádnému zmatku nepřispěje. Napovědět může i vlastní jméno: „Gina“, „Simone“ nebo „Maria“ leckomu napoví, že se bude jednat o ženu. Ve vzácných případech, kdy se nepřechýlené příjmení někde uvede opravdu jako izolované slovo, bez jakéhokoli kontextu, není v dnešní době nic snazšího než strávit pár sekund zadáním příjmení do internetového vyhledavače a dozvíme se okamžitě, jestli jde o muže, nebo ženu, pokud to z nějakého důvodu nutně potřebujeme vědět.
Nechci komentovat samotný článek. Ale vadí mi, jak extrémně Seznam.cz (ale i například Novinky.cz) prosazuje clickbaitové strategie v titulcích. Nejenže bývají titulky z poloviny záměrně mlhavé a málo konkrétní, aby čtenáři zabránily ihned se dozvědět tu druhou nejpodstatnější věc (= PROČ se to něco stalo, KDO to něco udělal nebo JAK se tedy jmenuje ten film, který vyhrál nějaké ocenění), kterou titulek pouze naznačuje. Ale s tímto článkem se mi už alespoň popáté stalo, že se titulek článku upravil zpětně, aby byl ještě mlhavější a byl z něj ještě agresivnější clickbait. Původně totiž druhá věta titulku zněla zhruba takto: „Viníkem jsou displeje na mobilních telefonech“. Zaznamenala jsem i články, u kterých se titulek zpětně měnil hned několikrát a byl pořád mlhavější a mlhavější.
Podobné strategie mě v této fázi už spíš znechucují a často mi to zkazí chuť vůbec si článek číst. Přitom kdyby byl článek konkrétní už v titulku, paradoxně by mě to kolikrát motivovalo přečíst si ho o to více, protože by to pro mě znamenalo, že si dané médium váží svých čtenářů i jejich času a dává přednost své informační funkci před marketingem. Zároveň, pokud by byl titulek článku vhodně napsaný, by čtenáře i přes konkrétnost dokázal motivovat k rozkliknutí článku a přečtení detailů.
Zvláštním případem jsou samozřejmě články budované v reálném čase přes delší časový úsek (např. ty informující o průběžném výsledku voleb), které se postupně doplňují o nové informace, anebo články, u kterých byl titulek zpětně upraven kvůli tomu, že obsahoval chybu. U těch zpětné úpravy plně chápu a respektuji.
Myslím, že i navzdory nezpochybnitelnému pronikání anglických výrazů do češtiny (jakož i do velké většiny jiných jazyků) čeština přežije a není to s ní zdaleka tak horké, jak se může zdát. Masivnější pronikání angličtiny do jazyků je naprosto pochopitelný a přirozený jev, vzhledem k tomu, že angličtina je de facto první skutečný „globální jazyk“ v historii lidstva. Mísení slovní zásoby napříč jazyky je též přirozený jev – průměrný jazyk obsahuje zhruba 25–30 % slov cizího původu. Naopak je nepřirozené, pokud se to neděje nebo se tomu určitý národ cíleně a systematicky brání, přestože neupadá (příkladem je chorvatština, v níž vzniká spousta novotvarů vyloženě „na sílu“, jen aby se náhodou nemuselo použít anglické, srbské nebo jinak cizí slovo – často za cenu krkolomnosti).
Ano, někdy kvůli tomu dojde k zániku jazyka, k tomu ale docházelo především v minulosti a zpravidla tehdy, pokud uživatelé daného jazyka byli jinou kulturou přímo utlačováni a/nebo byl jejich jazyk dlouhodobě v úpadku a měl už původně velmi málo rodilých mluvčích.
Myslím tedy, že se v češtině časem ustálí určité relativně stálé procento anglicismů, které ale už dále narůstat nebude – některé anglicismy se v češtině jen tak mihnou na pár let a zase odejdou, jiné se zdrží déle, ale ne všechny se uchytí. Každý jazyk přirozeně omezuje množství synonym – pokud se v něm vyskytnou 2 slova znamenající skoro či zcela totéž, jedno z nich časem vymizí.
Ani slangu mladé generace se nebojím. To, jak často používá anglicismy, se v médiích velmi zveličuje. Z mé zkušenosti je to průměrně tak 1 anglicismus na 8+ vět.
Kvalitní článek, jsem ráda, že éra bleskových diet a drsných keto jídelníčků už se pomalu vytrácí. Rady a doporučení uvedené v článku jsou prokazatelně účinné a dobře zvolené. Osobně bych jako nejdůležitější zdůraznila dostatečný příjem bílkovin a vlákniny (obojího má velká část populace celosvětově zásadní nedostatek) a – pokud chce člověk hubnout opravdu efektivně – kvalitní a dostatečný spánek. Větší část lidí spánek po většinu času „nestíhá“, z méně i více racionálních důvodů – zábava, ale i práce, péče o rodinu a nejrůznější další povinnosti. Naše těla to ale bohužel vůbec nezajímá. Nedostatek spánku, hlavně dlouhodobý, dokáže hubnutí ztížit opravdu drasticky.
Ještě bych v článku vysvětlila, co to přesně znamená „jíst vědomě“, určitě to spousta čtenářů neví :)
Vím, že se mnou bude naprostá většina diskutujících nesouhlasit, ale opravdu nevěřím tomu, že by ani jeden z týmu profesionálních vědců neměl během studie na vědomí, že korelace není nutně kauzalita a že je tudíž potřeba poskytnout reálné důkazy, že obezita může být skutečně příčinou rakoviny – ne jen prostě konstatovat, že když 40 % pacientů s rakovinou trpí obezitou, je to důkaz, že obezita způsobuje rakovinu. Za takový argument by se taková studie ani nemohla řádně publikovat, protože by ho okamžitě zachytili v recenzním řízení. Vědci a recenzenti studií opravdu tak hloupí nejsou, zejména vzhledem k tomu, kolika lidem projde studie pod očima, než se zveřejní v konečné podobě. I nevědcům je naprosto jasné, že když bude 100 % populace obézní, bude i 100 % pacientů s rakovinou obézních. Jinými slovy je zřejmé, že je článek silně zjednodušený pro potřeby laického čtenáře a může z něj mylně vyplývat, že pouhé procento výskytu obezity mezi zkoumanými pacienty s rakovinou stačí k prokázání kauzality mezi obezitou a rakovinou.
Smutný případ, jsem moc ráda, že paní zachránili včas, obdivuhodná práce. Přeju jí, ať se jí podaří dát si do pořádku cokoliv, co ji dovedlo až sem, a už o této možnosti nikdy nebude muset ani přemýšlet.
A doufám, že její případ pomůže vyvrátit mýtus, že ten, kdo plánovanou sebevraždu někomu oznámí, ji nemyslí vážně a ve skutečnosti se zabít nehodlá (anebo jde o demonstrativní sebevraždu). To není vůbec nutně pravda. Může to být poslední zoufalé volání o pomoc člověka, který je rozpolcený mezi přáním zemřít a přáním žít a ty dvě možnosti se v něm v ten okamžik perou, až nakonec jedna převládne – někdy ta druhá, ale někdy naopak ta první. To nikdy nemůžete vědět dopředu. A je jedině dobře, pokud to do té doby někomu oznámí. Pokud už je v situaci, kdy v něm pevně převládlo přání zemřít, už to nikomu oznámit nemusí a v tom případě už šance na záchranu prakticky neexistuje, jedině šťastnou shodou okolností. Když to naopak oběť stihne oznámit a až potom v ní nakonec převládne touha přece jen zemřít (což je naprosto reálná možnost, ke které mnohokrát došlo), pořád je naděje, že ji stihnou včas najít a zastavit. Bohužel, ne vždy se to podaří.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Respondentovi bych poradila, aby si zaplatil nějaký malířský kurz či seminář (třeba i několikaměsíční) nebo začal sledovat nějaký profesionální malířský blog, fórum či kanál na YouTube. V dnešní době se dají na YouTube najít skuteční profesionálové a člověka dokáže velmi dobře nadchnout a motivovat, když vidí to, co by sám rád dělal, úspěšně dělat jiného člověka, navíc na profesionální úrovni. Na takových kanálech se pak i snadno začlení do společnosti podobně naladěných lidí a mohou se spolu vzájemně podporovat. Určitě bych tedy zkusila tu ztracenou jiskru znovu zažehnout, pokud si v této chvíli dokáže na malování najít dostatek času, není důvod, proč to nezkusit. Je spousta lidí, kteří se k nějakému koníčku vrátili znovu po dlouhé době, a není na tom nic špatného ani ostudného. I kdyby člověk začal znovu (nebo i od píky) malovat třeba v 80 letech. Pokud může a má na to, proč ne.